Po stopách češtiny: Zdrobněliny v jazyce. Proč si ze slov děláme slůvka a slovíčka?
Zdrobnělin je v češtině jako much a nadále se množí takřka nekontrolovatelně. Mohou vzniknout nejen ze jmen podstatných, ale také přídavných, dále ze sloves a příslovcí. My se dnes podíváme na deminutivní substantiva čili zdrobnělá podstatná jména. Tak odložte všechnu prácičku, dejte si kafíčko, cigárko a nožičky pěkně nahoru. Přejeme příjemné počteníčko.
Zdrobněliny máme v jazyce proto, že dokážou pojmenovat objekt menší, než jsou obvykle objekty označené základovým slovem. Třeba takový dům je zřejmě větší než domek a ten zase přerůstá rozměry domečku. Další využití mají tehdy, chceme-li k pojmenovávanému objektu zaujmout emoční vztah. A ten může být jak kladný, třeba v případě slova mráček, tak také záporný. Ten s oblibou aplikujeme při označování osob – hošíček, doktůrek, učitýlek, asistentík…
Repertoár přípon, kterými jsou české zdrobněliny tvořeny, je velice bohatý, žádný malý souborek. Bodík pro češtinku, že najít zdrobnělé slůvko nečiní uživatelíčkům nejmenší problémeček. Udělejte si čárečku za to zlaté prasátko v podobě slovotvorného jměníčka, protože máme proč chodit s nosánkem nahoru a nechat se hřát na srdínku. Synáček i dceruška, babička a dědoušek,tetinka i strýčínek, všichni mohou zdrobnělinami zkrášlovat své řečičky… A to každý jazyk neumí.
Takto rozsáhlý slovotvorný potenciál češtiny doslova tlačí každého uživatele k jazykové tvořivosti. A pak na ty výtvory narážíme skoro všude. Třeba výskyt zdrobnělin v dětské řeči je zavedenou klasikou, protože papáníčko a pitíčko zní přece neodolatelně. Zdrobněliny se také s oblibou používají v různých zdvořilostních frázích, prosbách, nabídkách apod. Jistě vás už v restauraci po obědě lákali na kávičku a dortík. A nakonec vám dali korunku nazpět. Další příležitostí k použití zdrobněliny je eufemizace, tedy zjemnění jazykového výrazu označujícího nepříjemnou nebo drsnou skutečnost. Ono zní přece jen lépe, když máme na těle špíčky, a ne špeky.
Jsme na zdrobňování tak moc zvyklí, že tento jev dokážeme časem začít přehlížet. Nikdo z nás už patrně nepovažuje za zdrobněliny slova knížka, básnička, vajíčko nebo lednička. Naopak je hodnotíme jako neutrální, kdežto kniha, báseň, vejce a lednice už mohou být vnímány jako zastarávající nebo příliš škrobené pro běžný, obzvlášť mluvený projev. Umíme deminutiva „posunout“ k pouhému pojmenování něčeho jiného. Případem ztráty zdrobňujícího příznaku jsou třeba výrazy, které konkretizují obecnější význam svého základového slova. Takové střívko používáme úplně jinak než střevo a popílek má zase trochu jiné vlastnosti než popel. Když tlačíme vozík úzkou uličkou v obchodě, taky se žádné zdrobňování nekoná. Pomocí přenesení významu lze slovo také zbavit deminutivního příznaku. Důkazem je třeba kladívko, které máme všichni v uchu. A všimli jste si, že mezi názvy rostlin a zvířat se to taky hemží falešnými zdrobnělinami? Nosorožec je totiž v zoologii úplně jinde než brouk zvaný nosorožčík a třeba takový orel, dravý pták, nemá vůbec nic společného s fialově kvetoucím orlíčkem obecným.
Při odvozování podstatných jmen zdrobnělých se nemůžeme utrhnout ze řetězu úplně, protože platí, že jmenný rod nově utvořeného výrazu zůstává stejný jako u slova základového. V českém jazyce je také patrná tendence v tom, že zdrobněliny vznikají mnohem častěji z pojmenování konkrétních než abstraktních. A to je asi tak všechno, co česká filologie k pravidlům tvoření deminutiv a jejich systému má.
Je to stále neprobádaná hlubina. Jazykový materiál je příliš rozsáhlý a získat dostatečně reprezentativní vzorek je prakticky nemožné, protože zdrobněliny, které už svůj deminutivní příznak ztratily, je nutné zkoumat v kontextu, tedy vyhledávat ručně, pročítat texty pečlivě, vyhodnocovat přesně… Tedy pracovat jako stroj a potit krev, zatímco mluvčí češtiny si budou vesele tvořit další a další zdrobněliny.
