Po stopách češtiny: Dnes máme za lubem výrazy, o nichž nevíme ani zbla, a přesto je používáme
Jistě už nejeden všímavý uživatel češtiny zaznamenal, že v některých frazémech, tedy ustálených spojeních, rčeních, souslovích a podobně, používáme výrazy, které se nikde jinde v jazyce neuplatňují. Částečně proto, že už neznáme jejich význam, chápeme jen obsah celého frazému, jehož jsou součástí. Jsou to obvykle slova zastaralá, tedy archaická, která vyšla z užívání, nebo historismy, což jsou výrazy označující jevy již zaniklé, v naší době neexistující. Chcete vědět, kde je za lubem, kdo to byl grand a odkud pracuje ten, kdo začíná od píky? Pak čtěte dál.
Když někdo dělá granda, znamená to, že je velmi štědrý, případně se okázale předvádí ve své velkorysosti nebo se vyloženě chlubí svým bohatstvím. Výraz grand však tento význam získal přenesením, původně se jím označoval ‚příslušník španělské vysoké šlechty‘. Jeho kořeny najdeme v latinském slově grandis, což znamená ‚velký‘. Možná vám to připomnělo slovo grandiózní. V tom případě jste doma.
Člověk označovaný jako šafář míval dříve funkci ‚dozorce, správce na velkostatku‘. Český výraz jsme si přejali z německého Schaffner, které vzniklo odvozením od slovesa schaffen ve významu ‚dělat, být činný, nařizovat, poroučet‘. Jenže tato profese se už na trhu práce nechytá, a tak máme šafáře pouze ve spojení chodit jako šafář, čímž se myslí ‚chovat se nafoukaně, hrubě‘.
Mít hubu jako šlejfíř či šlejfířka znamená, že je dotyčný ‚hubatý, prostořeký a hádavý‘. Tato zastaralá slova označují ‚podomního brusiče a brusičku‘, ale neznamená to, že lidé tohoto řemesla byli právě takoví. Souvisí to s „ostře nabroušeným“ jazykem, kterým daná osoba dokáže vládnout tak, až jiskry létají, stejně jako od šlapacího brusu. Pokud znáte spíše variantu huba mu jede jak šlejfíři, pak to taky sedí, protože ten otáčivý brus vskutku není k zastavení.
Poněkud průhlednější je spojení hnát někoho jako financ kozu. Lidové označení pro ‚finančního úředníka‘ financ se používalo v dobách, kdy lidé kvůli nedostatku peněz mohli zaplatit daně v naturáliích. A tak se stalo, že financ zabavil třeba kozu, kterou pak musel táhnout, přestože se vzpouzela. Má to v češtině přišité patrně na dlouho, protože tak s oblibou říkáme člověku, který ‚dosáhne svého za jakoukoliv cenu‘.
Patrně se vám nepoštěstí použít slovo lunt jinak než v přirovnání být hubený jako lunt. Znamená to, že je někdo opravdu vyzáblý, vychrtlý. A není divu, lunt je totiž ‚doutnák nebo zápalná šňůra‘ a to je hodně tenká věc. Náš lunt má předka v německém Lunte, kterým se kromě doutnáku označuje také ‚ocas kuny nebo lišky‘ v mysliveckém slangu.
Další archaismus dochovaný v českých slovních spojeních je zblo. V minulosti byl vývojovým mezičlánkem mezi staročeským výrazem stblo a dnešním stéblem. Není-li na něčem ani zbla pravdy nebo nemá-li někdo ani zbla svědomí, myslí se tím něco tak malého, jako je stéblo. Něco jako zrnko, špetka, kousíček, nebo dokonce nic a pranic.
Pokud se do něčeho pouštíme od úplného začátku a dosáhneme všeho vlastními silami, pak se dá říct, že jsme se vypracovali od píky. Ale víte, co je to píka a proč zrovna od ní směřujeme výš a dál? Píka byla bodná zbraň podobná kopí a stala se znakem nejnižší hodnosti ve vojenské hierarchii. A protože byla zbraní těch nejprostších vojáků, stála také symbolicky na začátku jejich kariéry.
Když máme něco za lubem, znamená to, že ‚něco chystáme nebo zamýšlíme, máme nějaký tajný záměr‘. Slovem lub se ve starší češtině označoval dřevěný kryt mlýnských kamenů, kam se schovávala trocha mouky do zásoby. A právě z této činnosti došlo k přenesení významu aplikovanému v našem rčení.
Pokud jstena mizině, asi jste na ni přišli nebo vás na ni někdo přivedl. To už teď nehraje roli, protože jste ve stavu ‚bídy a zkázy‘, jak ostatně definoval ve svém slovníku už Josef Jungmann. Je to sice mizérie, ale příbuznost těchto dvou slov můžeme vyloučit. Mizina jednoduše souvisí se slovesem mizet, protože došlo ke stavu, kdy majetek prostě zmizel. Smůla.
Teď už ale dáváme vale frazémům obsahujícím archaismy a historismy. Loučíme se s tímto tématem, opouštíme ho, přestáváme se jím zabývat. Akorát ještě na závěr – vale je zastaralý pozdrav na rozloučenou, takové dříve používané sbohem.
