Po stopách češtiny: Sprosťárny toho nejhrubšího zrna v české slovní zásobě
Na vulgarismy jsme v Česku odborníci. Máme jich v češtině jako bílých myší a moc rádi se jimi pyšníme před cizinci. Nebudeme tady sepisovat seznam vulgárních výrazů, to je práce slovníkářů. Navíc každý rodilý mluvčí jich z hlavy vysype víc, než by se nám sem vešlo. Jenže tato vrstva slovní zásoby je po všech stránkách tuze zajímavá, a tak ji v tomto lingvistickém seriálu nemůžeme opomenout.
Začněme zlehka. Slovem vulgární označujeme něco hrubého či sprostého. Výraz jsme si převzali z němčiny, ale jeho původ vede k latinskému vulgāris, jež má význam ‚obecný, všední, nízký‘ a je odvozeno od dalšího latinského slova vulgus, což znamená ‚lid, dav, chátra‘.
Věčnou diskusi můžeme vést o tom, co všechno lze v jazyce označit za vulgarismus. Pro každého z nás jsou totiž hranice mezi tím, co je sprosté a co nikoli, velmi rozdílné. Navíc se naše měřítka proměňují v závislosti na tom, v jaké skupině mluvčích se vyskytujeme. Co je to za sociální skupinu nebo vrstvu? Jakého jsou ti lidé věku? Odkud pocházejí? Jaké je jejich vzdělání? Jaký spolu máme vztah…
Nicméně obecně platí, že za vulgarismus považujeme výraz s expresivním příznakem hrubosti či obhroublosti, který používáme k vyjádření negativního emotivního postoje. Při tom riskujeme, že nás posluchači odsoudí, protože takovéto výrazy jsou považovány za nevkusné a nevhodné, doslova narušují jazykovou etiketu. Pokud tedy chceme komunikovat korektně a spisovným jazykem, pak bychom měli na vulgarismy zapomenout. Jenže jsou jedním z prostředků nadávání, urážení, proklínání apod., a tak je občas nemožné se jim vyhnout. Ovšem jako projevy přímé verbální agrese nejsou společností hodnoceny kladně.
Vlivem spojení vulgárních slov se silnou emocí může při jejich vyslovení dojít u mluvčího k uvolnění napětí, pocitů frustrace, zklamání, strachu nebo zloby. Mohou tedy mít na autora ozdravný účinek, pomáhají s psychohygienou. Neberte to však jako radu k tomu, jak se vymluvit ze svého hrubého jednání…
K novým vulgárním výrazům v jazyce můžeme přijít trojím způsobem. Na začátku je zvuk a nové slovo vznikne jako jeho nápodoba. Takové sloveso čurat je toho příkladem, od toho pak máme čurání a čůrek a taky vulgarismus čurák. Další možností je vzít spisovnou slovní jednotku a posunout její význam k tabuizovaným tématům. Jistě si vzpomenete, kterak „babička šukala po světnici“. Božena Němcová tím myslela, že babička ‚popocházela z místa na místo a přenášela nějaké předměty‘, jenže velké množství sloves, která původně vyjadřovala kroužení, vrcení, šoupání a jiné rytmické pohyby, se časem proměnilo ve vulgarismy označující kopulační pohyby. A šukat k nim patří. Poslední možnost, jak obohatit slovní zásobu sprosťárnou, je převzít si ji z jiného jazyka. Takové anglické fuck se u nás už zabydlelo a přivedlo na svět své slovotvorné potomky – fakovat, fakáč, podfuck…
Opačným procesem je devulgarizace, při níž hrubý výraz ztratí svůj expresivní příznak. K oslabování silné expresivity vulgarismů dochází tím, jak uvolňujeme společenské normy a posouváme hranici tabu. A časté opakování výrazu také snižuje intenzitu jeho obhroublosti. Třeba takové vole, které je v mluvě některých vskutku nadužívané, se stalo pouhou slovní vatou a jeho vyslovení už není doprovázeno typickou negativní emocí.
Pokud si myslíte, že žádnou takovou ex hrubost ve slovníku nemáte, rádi vás vyvedeme z omylu. Jistojistě používáte slovo sranda, které bylo utvořeno od slovesa srát. Jenže tím, jak se sranda formou podobá švandě a bžundě, docela jsme zapomněli na etymologickou souvislost s vulgárním slovesem. Tím pádem nemáme důvod vidět ve srandě sprosťárnu. Podobný příběh je vepsán do slova prča, které vzniklo ze slovesa prcat.
Hrubé výrazy mohou přispět jazyku a společnosti tím, že dají život spisovným pojmenováním. Třeba takový pisoár, který si čeština pro označení ‚pánských veřejných záchodků‘ vypůjčila ve francouzštině, má temnou minulost, vznikl totiž od slovesa pisser s významem ‚chcát‘. A pamatujete si na pendrek, lékořicovou tyčinku, kterou jste jako malí dost možná labužnicky okusovali? Název jsme si přejali z německého označení Bärendreck, což doslova znamená ‚medvědí hovno‘. Ostatně samotné drek se u nás také ujalo jako vulgární synonymum pro hovno.
Snad jsme vás přesvědčili o tom, že existence vulgarismů v jazyce má svůj význam a nelze je ze slovní zásoby jen tak vypustit. Nicméně platí, že jsou kořením jazyka, a proto by se s nimi mělo zacházet s rozmyslem. Nepřehánět to.
