Vyvíjí Rusko jadernou kosmickou zbraň? V jakém stavu jsou dnes Hvězdné války?
V polovině února se médii rozšířila zpráva, že Rusko vyvíjí jadernou zbraň určenou k ničení nepřátelských vesmírných satelitů. Nakolik je zpráva důvěryhodná a jakým způsobem dokážou světové velmoci vesmír k válečným účelům využít?
Podle Mezinárodní letecké federace FAI začíná vesmír ve výšce 100 kilometrů nad zemským povrchem. Atomové zbraně už v něm explodovaly několikrát. Největší sérii pokusů zažil svět v roce 1962, když se jaderné velmoci předháněly v ukázkách síly během Kubánské krize. USA tehdy odpálily ve výšce 450 km 1,4 megatunovou bombu v rámci testu Starfish Prime. Elektromagnetický puls vytvořený výbuchem vyřadil z provozu 24 satelitů, včetně jednoho provozovaného Velkou Británií. Sověti odpověděli sérií testů s menším náložemi a v rámci Projektu K detonovali tři 300kilotunové bomby ve výšce 290 km nad Kazachstánem. Jelikož byl test prováděn nad obydlenou oblastí, způsobil elektromagnetický puls velké škody na civilní infrastruktuře. Spálil 570 km dlouhou nadzemní telefonní linku, 1000 km dlouhý podzemní elektrický kabel a zničil elektrárnu ve městě Karaganda.
Napáchané škody byly jedním z hlavních důvodů, proč byly jaderné velmoci ochotné od vesmírných jaderných výbuchů upustit. Když mezinárodní napětí povolilo, podepsaly v roce 1963 Spojené státy, Sovětský svaz a Velká Británie Smlouvu o částečném zákazu testování nukleárních zbraní (Partial Test Ban Treaty), která testy ve vesmíru zapověděla. V roce 1967 pak vznikla Smlouva o kosmickém prostoru (Outer Space Treaty). Signatáři se v ní zavázali, že budou vesmír a vesmírná tělesa používat jen k mírovým účelům, a k dohodě se postupně připojilo 111 zemí. Podepsaná smlouva samozřejmě nezaručuje, že ve vesmíru žádné zbraně nelétají. Jako i v jiných případech ji státy mohou obcházet za použití článku 51 Charty OSN, která jim zaručuje právo na sebeobranu. Jak ale ukázaly pokusy v 60. letech, nasazení jaderných zbraní pro účely ničení nepřátelských družic je velmi problematické. Na oběžné dráze dnes podle vesmírné agentury OSN krouží asi 12 000 satelitů, jedna mezinárodní a jedna čínská vesmírná stanice. Nasazení jaderné zbraně nebo i jen její test by poškodily či úplně zničily jak satelity nepřítele, tak družice samotného útočníka a jeho spojenců.
Zprávy o pokusech Ruska vyvinout kosmickou protisatelitní jadernou zbraň je proto třeba brát s rezervou. Brian Weeden, šéf agentury Secure World Foundation, která se zasazuje o mírové využití vesmíru, na Twitteru 14. února napsal: „Půjdu teď s kůží na trh a zaspekuluji si, že ta ruská vesmírná věc je vojenský satelit napájený jaderným zdrojem.“ Weedenův názor považují za pravděpodobný i další odborníci, protože družice využívající malý jaderný zdroj provozuje jak ruská agentura Roscosmos, tak NASA. Není také rozhodně vyloučeno, že je ruský satelit určen k vojenským účelům či je přímo vyvíjen jako zbraň. Válečných technologií schopných operovat ve vesmíru je totiž takové množství, že se pro přehled musí rozdělovat do šesti kategorií.
Zbraně země-vesmír – kinetické
Konvenční rakety schopné ze zemského povrchu zasáhnout a zničit nepřátelský satelit. V arzenálu je mají Spojené státy, Rusko, Čína a také Indie, která provedla úspěšný test v roce 2019 (Trumpova administrativa to použila jako argument podporující vesmírný projekt Space Force). Průběžné testy probíhají i v dalších zemích. Jeden z posledních provedlo Rusko s raketovým systémem Nudol v dubnu a prosinci 2020 a v listopadu 2021.
Zbraně země-vesmír – nekinetické
Systémy, které využívají lasery, vysokoenergetické mikrovlny nebo podobné technologie k dočasnému nebo trvalému rušení satelitů a jejich navigace. Existují v arzenálech USA, Ruska, Číny a disponuje jimi i Írán. USA mají k dispozici Counter Communications System, který umožňuje rušení a blokaci vojenských družic i civilních navigačních systémů. Rusko bylo obviněno z nasazení podobné technologie proti francouzským a italským komunikačním satelitům v roce 2018. Ve stejném roce mělo narušit i fungování systému GPS během cvičení NATO ve Skandinávii. Kreml to popřel.
Zbraně vesmír-vesmír – kinetické
Zbraně odpalované ze satelitů proti jiným satelitům patrně existují, probíhá jejich vývoj, ale jsou předmětem utajení. Nějakou formou pravděpodobně disponuje USA, Čína a Rusko, které orbitální zbraňové systémy testovalo už za studené války. V červnu 2020 proběhly zprávy o ruském satelitu, ze kterého byl vysokou rychlostí vystřelen neznámý objekt. Rusko prohlásilo, že šlo o vědecký experiment, a popřelo, že by testovalo zbrojní systém schopný ničit nepřátelské družice. Podobným způsobem byly zamítnuty i zprávy o čínském satelitu vybaveném robotickou paží. Čína prohlásila, že jde o test systému schopného na dálku opravovat vlastní techniku umístěnou na oběžné dráze.
Zbraně vesmír-vesmír – nekinetické
Teoreticky se jedná o satelity vybavené zařízením schopným rušit nebo ničit jiné satelity mikrovlnami, laserovými paprsky, elektromagnetickým pulsem či podobnými prostředky (do této kategorie může teoreticky spadat i diskutovaný ruský vojenský satelit, který by mohl jaderný reaktor využívat jako zdroj pro rušičku, laser či generátor mikrovln). Podle analýzy International Perspectives on Space Weapons vypracované v roce 2021 Centrem pro strategická mezinárodní studia v současnosti neexistují zprávy, že některá z velmocí takovými systémy disponuje. Sověti však už za studené války vyvíjeli projekt Polyuz. Jeho bezpilotní rakety měly kroužit po oběžné dráze a sestřelovat laserovými paprsky satelity, které USA hodlaly vypustit v rámci Reaganových Hvězdných válek. Projekt skončil v roce 1987 neúspěchem. V roce 2018 ale Francie obvinila Rusko, že se s pomocí nekinetických systémů snažila narušit komunikaci vojenských družic. Kreml opět obvinění popřel.
Zbraně vesmír-země – kinetické
Výbušné či nevýbušné projektily odpalované z oběžné dráhy proti pozemským cílům. Velká pozornost jim byla věnována za studené války. Sovětský svaz vyvíjel v období 1968–1983 systém FOBS (Fractional Orbital Bombardment System). Na nízkou oběžnou dráhu měl dopravit raketu s jadernou náloží, která by pak byla z orbitu navedena na cíl kdekoliv na Zemi. Systém opravdu fungoval, díky Smlouvě o kosmickém prostoru v něm ale Sověti nepoužili aktivní nálože. Po podepsání Dohod o omezení strategických zbraní v 70. letech byl program ukončen. Jelikož Dohody nezakazovaly použití nejaderných zbraní, uvažovaly USA o orbitálním bombardování pomocí nevýbušných projektilů vyrobených z karbidu wolframu. Šestimetrové „pruty“ o průměru 30 cm by nenesly žádnou nálož, díky rychlosti a energii nabrané při sestupu z oběžné dráhy by ale působily škody srovnatelné s malou jadernou bombou. Systém nebyl nikdy oficiálně spuštěn.
Zbraně vesmír-země – nekinetické
Paprsky či proudy částic mířené z vesmíru na zemské cíle jsou dobře známé ze sci-fi literatury. Už za II. světové války vyvíjelo Německo orbitální zrcadlo, které by z oběžné dráhy vysílalo koncentrovaný svazek slunečních paprsků. Později se uvažovalo o rušičkách pozemních signálů umístěných na satelitech a projekt Hvězdných válek uvažoval o laserech sestřelujících balistické rakety. Zemská atmosféra ale představuje pro tyto zbraně moc velkou překážku. V současnosti je proto žádná velmoc nevyvíjí nebo o tom neexistují zprávy.
