Po stopách češtiny: Ženka, ženička, superžena aneb Jazyková pocta ženám
Chtěli byste dešifrovat ženu? Pak jste tady správně, protože s tím vám můžeme pomoct. Samozřejmě máme na mysli slovo žena v českém jazyce, jeho smysl, slovotvornou rodinu a další jazykové zajímavosti. Pokud si lámete hlavu s konkrétní osobou ženského pohlaví, budete si muset poradit sami.
Na úplném začátku české ženy bylo indoevropské gu̯enā v tomtéž významu. V praslovanštině už to byla žena a ve staročeštině také ženčica. Mimochodem z téhož indoevropského základu vzniklo staroanglické cwene, jež dalo v angličtině život výrazu queen s významem ‚královna‘. Objektivně lze tedy říct, že mluvíme-li o ženách, bereme si do úst královskou rodinu.
Řekne-li se žena, můžeme mít na mysli ‚dospělou osobu ženského pohlaví‘ nebo jednoduše ‚manželku‘. Slovník spisovného jazyka českého ze 70. let minulého století ještě uvádí význam ‚opak panny‘, tedy ‚osoba ženského pohlaví, která je provdána nebo prožila pohlavní styk‘. Naposledy to ještě může být žena jakožto ‚osoba najímaná na určitou práci‘. V tomto kontextu jsme si ale navykli používat spíš víc uctivé označení paní (paní na úklid, paní na hlídání).
Svůj emocionální vztah k dané ženské osobě můžeme projevit pomocí některé ze zdrobnělin vzniklých ze slova žena. Jsou to třeba ženička, ženuška, ženulinka. V minulosti jsme měli navíc ženku, která je dnes zastaralá a známe ji hlavně ze složeniny divoženka (‚lesní víla‘), a také žínku, již však používáme spíš pro označení lesní bytosti. Na opačné straně hodnoticího spektra máme ženštinu, pojmenování obhroublé až hanlivé.
Vše, co je ženské, se týká ženy či je jí vlastní, pro ni typické. A jsou to samá pozitiva! Ve Slovníku spisovné češtiny je to třeba ženská emancipace, ženská něha, půvab… A kde je vidět ženskou ruku, tam došlo k jemnému, pečlivému a dobrému zacházení. Podstatná jména ženskost a ženství jsou na tom zrovna tak.
Vlastnosti oceňované na ženách však nebývají kladně hodnoceny u mužů. Pány ne dost mužného charakteru čeká kritika v podobě přídavných jmen zženštilý a zženilý, čímž se míní jakási změkčilost v jejich jednání. Slabost přisuzovanou v jazyce ženám už jsme probírali ze všech stran. Dobrou zprávou je, že tomu všemu navzdory máme v české slovní zásobě aktuálně(ji) také složené slovo superžena, které zcela jasně vyjadřuje, jak skvělá a výjimečná žena je.
Důkazem toho, že muž ve svém životě ženu chce a potřebuje, je existence slovesa ženit(se). Ženitbou totiž muž obdaří sám sebe ženou čili ožení se. Případně získá těch darů víc, a tedy něco i vyžení. Je z něj pro tu chvíli ženich a následně ženáč.
Čeština však není jen ta spisovná. Ve své nářeční vrstvě oplývá ještě několika ekvivalenty označujícími dospělou osobu ženského pohlaví. Zpodstatnělé přídavné jméno ženská či žencká dominuje na území Čech a na západní polovině Moravy. Přeplaveme-li řeku Moravu a dáme se dál na východ, uslyšíme podobu roba. A nakonec v severovýchodním koutu republiky až u polských hranic se právě vlivem polštiny říká baba, ovšem v neutrálním, nehanlivém významu.
Tímto naše jazyková poklona ženskému pokolení končí. Pokud vám to všechno krásné o ženách v češtině bylo málo, nabízíme ještě důkaz literárního charakteru. Jistě si z hodin češtiny pamatujete jméno Honoré de Balzac. Tento francouzský spisovatel, představitel realismu, mistr detailu s ohromnou znalostí prostředí i postav, popisoval ženy s velkou psychologickou obratností. A tento pán je autorem citátu: „Žena je nejdokonalejší ze všech stvoření. Je přechodem od člověka k andělu.“ Domníváme se, že na slovech takového znalce musí být něco pravdy.
