Nejhorší šéfové v dějinách: Hoover, Pullman, Baťové a vyhazov za darovanou ledvinu
Před 100 lety dosedl do ředitelského křesla FBI Edgar J. Hoover a vydržel v něm sedět dalších 48 let. Za dobu svého vládnutí si vysloužil pověst nejhoršího šéfa v dějinách. Respektive jednoho z nejhorších šéfů v dějinách, protože pomatených hlav různých institucí a korporací se dá najít opravdu hodně.
O výstřelcích zakladatele FBI J. Edgara Hoovera bychom teoreticky neměli vůbec nic vědět, protože informace ze zákulisí federální policie USA mají podléhat přísnému utajení. To, že jich prosáklo na povrch takové množství, naznačuje, že muž, který agentuře tvrdou rukou vládl skoro půl století, nebyl úplně normální. O důvodech Hooverových excesů se vedou spekulace. Často se zmiňuje teorie, že byl gay, vydírala ho mafie a neustálý strach z odhalení v něm spustil paranoidní psychózu.
Ať byly Hooverovy duševní trable jakékoliv, je jisté, že si je dokázal ventilovat na svých zaměstnancích. Podle jeho životopisců mu byli agenti FBI k dispozici 24 hodin denně jako osobní sluhové. Uklízeli mu dům, sekali trávníky a opravovali domácí spotřebiče. V laboratořích mu vyráběli vyhřívaná toaletní prkénka a analyzovali zvířecí lejna, které pan ředitel našel ráno na terase. Legendy se také vypráví o jeho slabosti pro dárky. Prostřednictvím svého sekretáře šířil svá „tajná přání“ po FBI a zaměstnancům nezbývalo než se na často velmi nákladné dary skládat. Odmítnout nepřicházelo v úvahu, protože Hoover měl o veškerém dění v FBI dokonalý přehled a za jakoukoliv neposlušnost následoval v nejlepším případě okamžitý vyhazov.
Zaměstnancům, kteří se mu obzvlášť zprotivili, pak Hoover neváhal zničit celý život. Stalo se to například agentu Melvinu Purvisovi. Toho ve filmu Veřejní nepřátelé ztvárnil Christan Bale. Purvis byl vedoucím týmu, který dopadl tři nejnebezpečnější zločince v USA. Když ale odmítl přiřknout zásluhy Hooverovi, byl z FBI doslova vyštván a měl problémy získat jakoukoliv jinou práci.
Otec železničář
George Pullman je v USA považován za průkopníka železniční dopravy. Jeho jméno nesou slavné modely vagónů i město, které nechal vystavět v sousedství své továrny. Neučinil tak proto, že chtěl zaměstnancům ušetřit dojíždění, ale aby nad nimi mohl neustále dohlížet. Obyvatelé Pullmanova městečka měli zakázáno číst noviny, pořádat setkání nebo se scházet v hospodách. Ulicemi neustále procházely hlídky, které mohly v kteroukoliv denní či noční dobu vtrhnout zaměstnanci do domu a zkoumat, jestli má dostatečně uklizeno (Pullman si potrpěl na pořádek). Jakýkoliv prohřešek se trestal okamžitým vyhazovem z práce i z města, což bylo pro provinilce doslova likvidační. Pullman totiž nevyplácel plat v dolarech, ale ve vlastní měně Pullman Scrip. Tu samozřejmě bylo možné utrácet jen v rámci města a nebylo ji možné vyměnit za skutečné peníze.
Pomocí podobných triků si železniční magnát vybudoval ve své firmě neomezené samoděržaví, které nabylo děsivých rozměrů ve chvíli, kdy přišla krize a s Pullmanovými závody to začalo jít z kopce. Aby zachránil své miliardy, snížil všem zaměstnancům drasticky platy, zatímco ceny nájmů a potravin ve městě nechal nedotčené. Bída a hlad zakrátko přerostly v masové protesty a na ochranu vedení firmy musela být povolána armáda. Zaměstnanci k Pullmanovi cítili takovou nenávist, že když umřel, nechala ho rodina pohřbít v ocelové rakvi do hrobky zalité betonem. Hrozilo totiž nebezpečí, že by se zaměstnanci mstili i na jeho ostatcích.
Tátové ze Zlína
Tendence ke kontrolování života svých zaměstnanců se projevovaly i u dynastie Baťů. Nebyly naštěstí tak drastické jako u Pullmana, protože zakladatel obuvnického impéria Tomáš i jeho bratr Jan považovali své zaměstnance za rodinu. Což mělo dva důsledky. Na jedné straně se o ně jako o vlastní děti starali. Když udeřila krize, odmítl Tomáš propouštět a domluvil se s dělníky na snížení mezd s tím, že v továrních obchodech bude prodávat zboží za snížené ceny. Na druhou stranu své „děti“ neváhal vychovávat. Ve Zlíně de facto vymýtil alkohol, rušil hospody a kavárny a zřizoval místo nich pingpongové a šachové herny.
Spadeno měl také na sex. Studenti jeho internátní školy dostávali varovné přednášky o masturbaci a vychovatelé v internátech kontrolovali, jestli spí s rukama nad peřinou. Na zaměstnance dohlíželi špionské hlídky, které Baťu informovaly o tom, kdo s kým chodí a spí. Pokud vztah přerostl meze platonické romantiky, zavolala si firma dvojici na kobereček a doporučila, aby se vzala a rodila další generace ševců.
Na Tomášovu tradici navázal i jeho bratr Jan. Nechal si zřídit slavnou kancelář v proskleném výtahu, kterým chtěl jezdit naskrz celým administrativním mrakodrapem, a mohl se tak neočekávaně zjevit kdekoliv a kdykoliv. Projet se v ní ale před svým útěkem nestihl. Svou lásku k zaměstnancům nicméně rozšířil na celé Československo a před válkou se reálně zabýval plánem přesídlit celou republiku před fašistickým nebezpečím do Patagonie.
Henry Clay Frick
Pullman a Baťa měli své výstřelky. V porovnání s železobaronem Henrym Frickem však blednou do naprosté bezvýznamnosti. Přelom 19. a 20. století byl pro majitele oceláren érou snů. Z oceli se stavěly železnice, továrny, mosty a mrakodrapy a Henrymu Frickovi tekly do bank miliardy. O způsobu, jakým je utrácel, nejlépe svědčí příhoda, kdy si chtěl s přáteli zarybařit a koupil si rovnou celou přehradu. Odmítl ovšem platit za údržbu hráze a nechal ji chátrat, dokud se neprotrhla a neutopila v přilehlých městech 2000 lidí.
Podobný přistup Henry Frick aplikoval i při řízení svých podniků. Když za ním přišli v roce 1892 odboráři s požadavkem na zvýšení platů, továrník je vyhodil a platy naopak o čtvrtinu snížil. Odbory vyhlásily stávku, načež Frick nechal přes noc továrnu uzavřít, obehnal ji ostnatým drátem, na strážní věže posadil ostřelovače a instaloval vodní děla chrlící vařící vodu. Aby do obléhané továrny mohl navézt stávkokazy, najal si několik stovek agentů Pinkertonovy bezpečnostní služby a nařídil jim, ať při jakémkoliv konfliktu použijí násilí. Dělníci si to nechtěli nechat líbit a před továrnou vypukla bitva, kterou musela rozhánět armáda.
Pan Frick to vše pohrdlivě pozoroval ze své kanceláře, ovšem jen do chvíle, kdy do ní vtrhl muž s pistolí, střelil ho dvakrát do krku a pro jistotu ho ještě několikrát bodl nožem. Ocelový Henry útok přežil. Po týdnu na lůžku se vrátil do práce, nechal propustit 2500 zaměstnanců a zbytku snížil plat o polovinu.
Šéfův účet za letadlo
Plejádou šéfů mizerů oplývá i moderní doba. Příkladným exemplářem může být třeba Lenny Dykstra. Bývalý hráč baseballu si po skončení aktivní kariéry založil časopis Player’s Club, který milovníkům bulváru přináší drby o životě vrcholových sportovců. Redaktorská práce mu bohužel na pokrytí nároků nestačila a jeho životní standard začal klesat. Dostal se dokonce do takových problémů, že si musel peníze půjčovat od svých zaměstnanců. Některé případy byly naprosto bizarní. Například fotoeditor Kevin Coughlin zažil příhodu, kdy z něj šéf pod nátlakem vymámil číslo jeho kreditní karty, vybral z ní 32 000 dolarů a pronajal si za ně soukromé letadlo, aby se mohl zaletět podívat na baseballový zápas svého synka.
Padák za ledvinu
V historii nechutných šéfů zaujímá čestné místo ředitelka pobočky autoprodejce Atlantic Automotive Group Jackie Bruciová. Jackie byla zpočátku na své zaměstnance milá. Její podřízená Deborah Stevensová si šéfovou dokonce oblíbila natolik, že když se dozvěděla o jejích vážných zdravotních problémech, nabídla jí, že jí daruje ledvinu. Darování ledviny je velmi náročný proces, který na dárci často zanechá trvalé zdravotní následky. Deborah ho podstoupila, přestože nebyla pro svou šéfovou ideální dárce. Její ledvina putovala úplně neznámému člověku, Jackie se ale díky tomu mohla posunout v pořadníku čekatelů a zanedlouho prodělat úspěšnou transplantaci.
Pak se začaly dít věci. Debbie se kvůli darované ledvině potýkala s bolestmi a vážnými zažívacími problémy. Namísto pochopení ji uzdravená šéfová začala otevřeně šikanovat. Přikazovala jí nosit těžká břemena, zakazovala přestávky na toaletu a odmítala jí schvalovat dovolené ze zdravotních důvodů. Když se zdravotní stav Deborah nelepšil, nechala ji přeložit na 70 km vzdálenou pobočku v části města, které se mezi zaměstnanci přezdívalo „Sibiř“, a nakonec jí dala výpověď. Celý případ se dostal k soudu, který skončil v roce 2014 mimosoudním vyrovnáním.
