Po stopách češtiny: Boj zájmena svůj aneb Umíte přivlastňovat?
S majetkovými tahanicemi se obraťte na poradnu právnickou, tady jste v jazykovém příspěvku o tom, kterak je zájmeno přivlastňovací zvratné svůj utlačováno osobními přivlastňovacími zájmeny můj, tvůj, jeho, její a jejich. Pohodlně se usaďte, začínáme.
Jedním z prvních, kdo zformuloval pravidlo o používání zájmena svůj, byl Jan Gebauer. Ten v roce 1890 napsal: „Zájmenem tímto přivlastňuje se tomu, kdo je spolu podmětem děje. Např. [já] mám svůj rozum.“ No jo, ale potíž je v tom, že na podmět se nelze vždy spolehnout. Zamysleme se nad sdělením Radím ti vzít si s sebou všechny své věci. Ony věci jsou nikoli mluvčího, který radí a je v pozici podmětu, ale adresáta vyjádřeného zájmenem ti (má funkci předmětu). Tady by pan Gebauer se svou poučkou pohořel.
Tak jak to tedy je? Dovolte nám, abychom vás seznámili s původcem děje. Tento původce bývá typicky, obvykle vyjádřen podmětem, jako třeba ve větě Maminka zalévá své květiny. Existují však problematičtější konstrukce, v nichž jsou zachyceny dva děje s různými původci. A to je právě případ našeho podmětu udělujícího radu a předmětu, který je vlastně oním původcem děje týkajícího se přivlastňovaných věcí. Jenže ani tohle pravidlo neplatí absolutně. V některých případech svůj boj zájmeno svůj prohraje, pravidlo nepravidlo.
Například v situaci, kdy původce děje není výhradním vlastníkem přivlastňovaného, nemůže si dovolit použít zájmeno svůj. Posuďte sami, jak špatné by to bylo: Na mistrovství fandím svým hokejistům. Učili jsme se jména svých prezidentů. Fandí se našim a učíme se jména našich prezidentů.
Pokud chceme zdůraznit vlastnictví, případně jej postavit do protikladu vůči jinému vlastníku, opět je to důvod k upřednostnění zájmen přivlastňovacích osobních. Hodnotím teď můj výkon. Tedy pouze sám sebe a nikoho jiného. Budu prát už jen moje ponožky. Od ostatních nechť zplesniví...
Velmi často se setkáváme s osobním přivlastňovacím zájmenem uzurpujícím si místo, které patří zájmenu svůj, v reklamních textech. Je to tím, že se lidé z marketingu domnívají, že pokud použijí adresnější vyjádření nabídky, bude snazší potenciálního klienta přesvědčit, ujistit, získat a udržet si jeho přízeň. A tak je adresát v jednom kuse na něco dotazován, k něčemu vyzýván, je mu něco nabízeno, je s ním stále veden dialog… Přijďte si vyzvednout váš nový tablet. Zbývá odkliknout a máte váš spořicí účet i s úroky. Nastražte vaše uši! Už jste si nechali zkontrolovat váš plynový kotel?
Ve všech ostatních případech by však svůj mělo svůj boj vyhrát a svou pozici v české gramatice si držet. Přesto je obvyklé, že běžní uživatelé českého jazyka na existenci zájmena svůj zapomínají. A pak nám lektorka na józe připomíná, soustřeďte se na váš dech. U lékaře požadují, předložte váš průkaz pojišťovny. Učitelka se ptá školáka, proč jsi nepřinesl tvůj domácí úkol? A na konci úředního formuláře připojte váš podpis.
V případech složitějších, kdy jsou ve větě vyjádřeny nebo se z ní vyrozumívají dva děje a každý z nich má jiného původce, je užitečné si větu rozložit na menší části, abychom se dobrali správného výsledku v užití přivlastňovacího zájmena. Vrátíme-li se k úvodnímu Radím ti vzít si s sebou všechny své věci, zjednodušíme si to na já radím, ty si vezmi, věci jsou tvé. Jsou tedy vlastnictvím původce děje, proto je zájmeno své na místě. Pokud píšete do žákovské knížky Prosím o omluvení mého syna, dá se to rozložit na já prosím, vy omluvte, syn je můj. V tomto případě je původce děje učitel, který omlouvá, syn patří rodiči, který prosí, proto je správné použít zájmeno mého.
Nesprávným použitím přivlastňovacích zájmen se dá vyrobit problém. Komunikační. Pokud řekneme, že Mladík ubodal chlapce v den svých 16. narozenin, kdo měl tou dobou slavit? Když Petra okřikla Matěje peroucího se se svou sestrou, čí to byla sestra, Petry, nebo Matěje? Jestliže Karel vezme na návštěvu Jiřího a jeho manželky jeho milenku, kdo bude mít problém nejen komunikační?
