Pokud očekáváte další ekonomické chytrosti týkající se růstu platů, zabloudili jste. Jste v lese. Nicméně si tady můžete odpočinout od starostí běžného života a pomalu se nacítit na houbařskou sezónu. Jsme si dobře vědomi toho, v jak velké oblibě máme v Česku „lov“ hub, tedy těch ‚dužnatých rostlinných útvarů‘, a tak až ponesete domů prázdný košík s tím, že máte houby, případně houby s octem, můžete alespoň zazářit znalostmi o houbách v češtině, které tady nasajete. Jako houba. Nemáte zač.
Kromě dvou zmíněných významů, tedy ‚organismus tvořený hyfami‘ a ono ‚nic‘ v košíku, používáme houbu ještě ‚k mytí‘, což vzniklo vlastně přenesením z ‚primitivních vodních živočichů‘, kteří tak mohou člověku také posloužit. Poslední význam houby pochází ze slangu mládeže, která tímto výrazem označuje nápoj vzniklý smícháním vína a coly.
Slovotvorných příbuzných má houba celou řadu. Jednak to jsou zdrobnělé hubka a houbička, dále jejich predátor houbař a vše s ním související, tedy houbařské. Tento člověk chodí houbařit, protože houbaření je jeho vášeň. Taky se patrně rád krmí houbovými pokrmy, a tak na každém kroku čichá houbovitý pach a hledá stopy podhoubí. Posledními rodinnými příslušníky jsou houbec, houbelec a houbeles. A víte, kde se vzali? Jsou to částice, jimiž vyjadřujeme zápor. A proč? Protože jsme slušní lidé a nechceme jako odpověď použít vulgární výraz hovno, proto se uchýlíme k eufemismům, kterými svou výpověď zjemníme.
Když jsme ještě byli na houbách, naši předkové používali pro označení hub pojmenování, která se lišila podle jejich geografické příslušnosti. Ano, máme na mysli existenci hub v nářečích českého jazyka. Výraz houba se používal v Čechách naprosto bez výjimky. Ehm, nuda. Přechodem na Moravu to začalo být zajímavější, dala se tu najít huba i hub, hřiby, hříby, hříbky a na jihovýchodě taky kozáky. A všechny znamenají totéž – ‚jedlá houba‘.
Mezi uživateli českého jazyka jsou známy dva názvy jisté žluté houby s nálevkovitým kloboukem, tedy liška a kuřátko. Ty tvoří rozdíl mezi Čechy a Moravou. Jenže to není všechno. Na Moravě se nespokojí s jediným názvem, a tak jsou tu taky kuře, kuřa, kuřička, kurka a kuřáček.
Výrazné diferenciace na celém českém území se dostalo názvu houby křemenáč. Schválně si najděte na mapě, jak se vlastně jmenuje tam, kde ho sbíráte. Případně si můžete udělat výlet do jiných nářečních oblastí za odlišnými názvy této houbičky.
À propós, když jsme ještě byli na houbách je úsloví, kterým se myslí období před narozením. To známe. Ale věděli jste, že má původ v lidovém zvyku? Bývala to tradice dospělé mládeže, která společně chodila na jarní houby, což byla vlastně záminka pro nekontrolované veselí končící milostným objetím v houští. U nás tento zvyk doložen není, ale v Rusku s ním zkušenost mají.
Nakonec se ještě podíváme do etymologického slovníku. Jsou tam totiž dvě houby plné měkkých souhlásek, které nám nedají spát. První z nich se říká smrž, původ tohoto názvu je praslovanský a etymologicky se spojuje se slovy smъrkati, smъrgati. A to jsou předchůdci slovesa smrkat! Důvod je jednoduchý. Jeho původním významem bylo ‚sliznatá houba‘. Někteří etymologové také poukazují na podobnost s německým Morchel, jenže jejich příbuznost není prokázaná. Ale trochu jako chrchel to zní… Dalším zajímavým jménem se chlubí kříšť. Naši předkové používali v období pračeském podobu chřúšč, a pokud vám to připomíná chroustání a křupání, jste na správné stopě. Název chřúšč má totiž onomatopoický původ, byl vytvořen na základě podobnosti se zvukem a jeho významem je vlastně ‚křupavá houba‘. Později do toho zřejmě zasáhl pan Presl a název přetavil na kříšť.
Nových vědomostí vám dnes přibylo jako hub po dešti. Pokud jste si mysleli na smaženici nebo jinou dobrotu z hub připravenou, je vám tento text houby platný. Ovšem duševní strava je taky občas potřeba.
