Před 140 lety přijal ambasador USA ve Francii přímo královský dar – 47 metrů vysokou sochu římské bohyně svobody Libertas. Socha Svobody je asi nejznámější mezistátní dar. Národy, státy a státníci si ale dávají dárky poměrně často a některé z nich stojí za povšimnutí.
Nápad věnovat USA monumentální sochu se ve Francii zrodil v roce 1865. Jeho autorem byl historik Édouard de Laboulaye, který původně zamýšlel Spojené státy obdarovat při příležitosti stého výročí vyhlášení nezávislosti – tedy v roce 1876. S myšlenkou oslovil sochaře Frédérica Augusta Bartholdiho a v roce 1870 už měli hotový návrh. Záhy se ale ukázalo, že sestrojení obrovské skulptury bude značně nákladná záležitost a práce se kvůli nedostatku fondů na dlouhou dobu zastavila. Realizace započala až v roce 1875, kdy nadace Francouzsko-americké unie vybrala 600 tisíc franků. Rok, který do výročí zbýval, ale na dokončení zdaleka nestačil. Práce se vlekla, brzdil ji nedostatek materiálu, přísun financí ohrožovala velká hospodářská krize a konstruktéři si lámali hlavu nad technickými komplikacemi vyplývajícími z obřích rozměrů sochy. Skomírající projekt ožil až v roce 1879, kdy se role šéfinženýra ujal Gustave Eiffel. Namísto zděného pilíře umístil do útrob sochy důmyslnou ocelovou konstrukci, kterou postupně pokrylo 91 tun vyklepávaných měděných plátů. Čtvrtého června 1884 mohl konečně ambasador Levi Morton spatřit hotové dílo. Socha byla poté opět rozebrána, naložena na loď a přepravena na ostrov v ústí newyorské řeky Hudson. Ve skladu musela ale čekat další rok, než jí na ostrově vyrostl podstavec. I na něj musela být uspořádaná sbírka, které se chopil vydavatel Joseph Pulitzer. Vyhlásil, že ve svém deníku New York World otiskne jméno každého, kdo na stavbu přispěje jakoukoliv částkou. Od 120 000 dárců se mu podařilo vybrat 102 000 dolarů, přičemž 80 % darů bylo nižších než jeden dolar. Socha dnes patří k nejdůležitějším symbolům USA, ve své době ale sklízela kritiku a jedovaté poznámky typu: „Když se nám francouzští bratranci rozhodli dát dar, měli nám dát sochu a podstavec najednou.“ Ve zvláštním světě mezinárodních darů to ale vlastně není nic divného.
Pokračování 2 / 7
Norská jedle pro Británii
Londýnské Trafalgar Square zdobí o Vánocích dvacetimetrový smrk, který sem každý rok doputuje na náklady norského království. Tradice začala za II. světové války, kdy musela norská královská rodina před nacistickými okupanty uprchnout ze země. Z azylu ve Velké Británii vedl král Haakon VII. exilovou vládu, zajišťoval rádiové vysílání a podporoval norský odboj. Jeden z jeho příslušníků jménem Mons Urangsvåg narazil v roce 1942 během výsadku na ostrově Hisøy na mohutný poražený smrk. Jeho komando zorganizovalo bleskurychlou akci a strom dokázalo na lodi přepravit skrze blokádu až do Anglie. Norský král ho daroval britskému monarchovi Jiřímu VI., který smrk nechal vztyčit na Trafalgar Square jako symbol neutuchající naděje. Po válce se z daru stala tradice. První vánoční „smrček“ vyplul z Osla do Londýna v roce 1947 a děje se tak dodnes.
Pokračování 3 / 7
Tulipány do Kanady
Za II. světové války vznikl i dar, který každý rok posílá Nizozemsko Kanadě. V roce 1940 musela rodina královny Wilhelminy uprchnout ze země. Královna ustanovila exilovou vládu v Británii, její dcera princezna Juliana odplula s manželem do Kanady. Zdejší úřady prokázaly královskému páru velkou pohostinnost. Když princezna v roce 1943 očekávala narození dcery, bylo její apartmá v ottawské porodnici vyhlášeno speciálním zákonem za svrchované nizozemské území. Princezna Margrieta se proto narodila s výhradně nizozemským občanstvím a neztratila následnický nárok na trůn. Jako výraz díků putuje od roku 1945 každý rok na sever Ameriky 20 tisíc tulipánových cibulek. Polovinu daruje nizozemská Asociace pěstitelů tulipánů, druhou pak přímo královská rodina. Ottawa díky tomu každý květen pořádá největší festival tulipánů na světě.
Pokračování 4 / 7
Rozhodný stůl a nepatřičné dary na oplátku
Oválné pracovně Bílého domu dominuje od roku 1880 mohutný vykládaný pracovní stůl. Své jméno Resolute (Rozhodný) zdědil po britské lodi, která v roce 1854 uvázla v ledovém krunýři arktického oceánu. Opouštěnou loď našla výprava amerických velrybářů, vysvobodila ji a vrátila britskému námořnictvu. Královna Viktorie nechala z jejího dřeva vyrobit stůl a na výraz díků ho zaslala prezidentovi Spojených států Rutherfordu Hayesovi. Nábytek se v Oválné pracovně často mění, stůl Resolute ale většina prezidentů zachovala. V roce 2009 na něj přibyl stojánek na psací náčiní vyrobený z trupu lodi HMS Gannet. Byla postavena ve stejný rok a ve stejných loděnicích jako Resolute a během plaveb ve Středozemním a Rudém moři její posádka vyhledávala a ničila lodě otrokářů. Stojánek daroval britský premiér Gordon Brown Baracku Obamovi. Ten sice do dějin vstoupil jako šarmantní a sečtělý prezident, při volbě darů ale neměl zrovna šťastnou ruku. Gordonu Brownovi se odvděčil sadou DVD svých oblíbených filmů, což samo o sobě působí dost lacině. Ještě horší byl ale fakt, že disky byly kódovány pro trh v USA a v Británii se nedaly přehrát. Lapsus s DVD nebyl jediným Obamovým prohřeškem. Dva roky před tím vyvolal drobný skandál, když britské královně daroval iPod.
Pokračování 5 / 7
Tlačítko přetížení pro Rusko
Spojené státy mají přehmatů s oficiálními dary vícero. Jeden z nejbizarnějších předala v roce 2009 Hillary Clintonová ruskému ministru zahraničí Sergeji Lavrovovi. Jako výraz odhodlání vymazat historické rozepře a začít budovat nové vztahy mu v Ženevě darovala krabičku s červeným tlačítkem a nápisem „reset“. Aby Lavrov nezůstal na pochybách, byl nápis doplněn i o překlad v azbuce, který zněl: „перегрузка“. „Peregruzka“ bohužel v ruštině neznamená „reset“, ale „přetížení“ (správný výraz měl být „perezagruzka"). Oba diplomatické sbory tehdy přešly trapný omyl se smíchem a Lavrov a Clintonová společně tlačítko zmáčkli. Jak dnes víme, žádný reset nenastal.
Pokračování 6 / 7
Čínští mistři darů
Skutečnými mistry ve volbě darů jsou Číňané, v jejichž kultuře hraje předávání pozorností velkou roli. Na mezinárodním poli se drží dvou poměrně jednoduchých zásad. Dary jsou buď roztomilé, anebo extravagantně drahé. Příkladem prvního pravidla jsou oblíbené pandy, které čínští vládci s úspěchem rozdávají už od 50. let 20. století. Nevyplatilo se jim to pouze v roce 1972, když jim Richard Nixon na oplátku poslal dva mohutné býky pižmoně severního. Drahé dary Čína rozdává státům, které si chce zavázat k dlouhodobé spolupráci. V roce 2011 například v Kostarice vystavěla za více než 100 milionů dolarů luxusní fotbalový stadion. Je jistě pouhou náhodou, že rok před tím došlo k podepsání dohody o volném obchodu, která Číně zajišťuje strategickou pozici v oblasti sousedící s panamským průplavem.
Pokračování 7 / 7
Příliš krajové dary
Státnické výměny pozorností se čas od času zadrhnou na skutečnosti, že ne všechny dary se u obdarovaných setkají s pochopením. Egyptský paša Muhammad Ali měl například ve zvyku obdarovávat ostatní pohlaváry živými žirafami. Když jednu poslal v roce 1827 britskému monarchovi Jiřímu IV., král se do ní tak zamiloval, že kvůli ní zanedbával státnické povinnosti. Jeho poddaní si toho samozřejmě všimli a bulvární plátky začaly plnit hanlivé karikatury krále, jak se v doprovodu své milenky projíždí na žirafě. K živým darům se problémy pojí i dnes. V roce 2010 chtěl zimbabwský diktátor Robert Mugabe podarovat svého severokorejského protějška Kim Čong-ila. Přikázal shromáždit všechny zvířecí druhy žijící v Zimbabwe a poslat do Koreje od každého druhu jeden pár. Akci „Noemova archa“ si naštěstí na poslední chvíli rozmyslel. Zvířata tak byla ušetřena osudu, který potkal velblouda darovaného Francii vládou v Mali jako poděkování za pomoc v boji proti islámským radikálům. Velbloud byl v Timbuktu nedopatřením ustájen u rodiny, která netušila, že jde o státnický dar, zvíře porazila a snědla. Nedorozumění se však nevyhýbá ani státníkům, kteří volí dary skromnější. Vládci kmene sídlícího na tichomořském ostrově Tanna chtěli v roce 2010 obdarovat britského prince Philipa. Vévodu na ostrově považují za ztělesněného boha, a poslali mu proto ceremoniální slaměný návlek na penis, který je vyhrazen pouze nejvyšším kmenovým náčelníkům. Princ Philip se v něm bohužel nikdy na veřejnosti neobjevil.
