Chystáte se k našim východním sousedům na kopečky, halušky a borovičku? Pak byste měli začít studovat specifickou vrstvu komunikačních prostředků, kterou mají Slováci, stejně jako my Češi v oblibě. Ačkoli se domníváte, že jim rozumíte dost dobře a že díky podobnosti našich jazyků vám nejsou kladeny žádné pasti, vyvedeme vás z omylu. Máme pro vás sprosťárny, které jste ještě neslyšeli.
Tak třeba když za hranicemi zaslechnete výraz cicina, vězte, že to nemá nic společného s čičinou, číčou apod. Jednak je cicina mužský pohlavní orgán, dále taky hlupák a naivní člověk, pak má ještě význam darebák a tyran, nebo taky šibal. Celkem čtyři významy se tedy mohou ukrývat pod cicinou, najít ten pravý z kontextu už musíte sami. Taková letní bojovka.
Zatímco v Česku máme grešli jako drobnou minci a ve frazému je zlámaná, na Slovensku říkají grešľa starým ženám. Nebo taky drmľa, hrkľa, kobza, škrabňa a stariga. Taková neúcta k ženám a genderová nerovnost! Prošťourali jsme totiž slovenské vulgarismy tam a zase zpátky a nenašli jediný označující starého muže.
Pánům se nevyčítá vyšší věk, ale třeba za zanedbaný zevnějšek mohou být zváni škrapúň, šmajták, ťarbák, zmrzliak nebo žogan. Má-li muž v hlavě prázdno, je to sadlakurka, šalabachter, chuchma nebo blumár, cicinbrus a cicvor.
Pokud se zaměříme na další nepěkná slůvka ve slovenštině a jejich genderovou vyrovnanost, musíme před Slováky smeknout, jak jsou moderní a pokrokoví. Vytvářejí si totiž pojmenování spravedlivě pro obě pohlaví. A tak velmi popudlivý pár jsou dudra a dudroš. Když se potkají s pyskáčem a pyskačkou,osobami hádavými, jež nejdou daleko pro nějakou urážku, musí být veselo. Rozproudit zábavu v této skupině můžou už jen jazyčnica a jazyčník, známí křiklouni a velkohubci. Slováci mají ještě do páru ježibabu jakožto ženu neokouzlující, nýbrž protivnou a zlou a k ní patří… žádný ježiděda, ale jedoš.
Další nadávky mají sice jeden gramatický rod, ale jsou určeny k všestrannému použití. Máme tím na mysli, že i muž může být držibabka, tedy člověk skoupý a lakomý, a ženě příliš pyšné až namyšlené se zase klidně může říct horenos.
Jestli se vám někdy zdálo, že je slovenština vtipný jazyk, můžeme vám tuto domněnku potvrdit. Vědecky doloženými důkazy jsou všechny hrubé výrazy vzniklé nápaditým použitím slov spisovných, které v běžné slovní zásobě slovenštiny existují. Tak například člověk nenasytný jakožto obžero byl odvozen z obžerství, coby poškrabpanvička a potrimiska byl složen z pojmenování reflektujících jeho činnost – pečlivé „vyčištění“ nádob od veškerého jídla. Stejně tak osoba ustrašená, jíž Slováci říkají kakan, kuryplach a oštinoha, ke svým jménům přišla běžnými slovotvornými způsoby ze zcela nevinných slov. Schválně jestli uhádnete, v jakých výrazech mají původ pudivietor a prepiduša. Pudiť + vietor, česky bychom řekli podněcovat vítr, to je prostě člověk popudlivý, naštvaný, případně mrzutý. A druhé ze jmen je složením prepiť + duša, česky přepít nebo propít duši. No jo, asi hodně borovičky.
Možná si teď myslíte, že jste ve slovenských hrubostech dostatečně vzdělaní. Jenže další pasti na mluvčí češtiny číhají ve „styčných bodech“ se slovenštinou. Patrně vám, s jazykem dobře obeznámeným a sečtělým lidem, nemusíme říkat, abyste Slovákům nepovídali, jak jsou sprostí. Jasně, v jejich řeči to znamená hloupí. To známe. Ale co takový brigoš? To není žádný hovorový brigádník jako u nás, ale nadávka pro člověka nečistotného! Plátenník nemá nic společného s plátnem. Netká, nešije, filmy v kině nepouští. Na Slovensku je to osoba zabývající se urážením, ostouzením a pohoršováním ostatních. Takový člověk se jednoduše dotýká cti jiných.
Na závěr pro vás máme krátký výlet do historie. Vzpomeňte si na Jiráska a jeho Psohlavce. Ano, Lomikare, Lomikare… to je ono. Víte ale, kdo je psohlavec? Na začátku to byla postava slovanské kultury a folklóru, jež měla lidské tělo a psí hlavu. V 16. století už byla z psohlavce nadávka určená nepřátelům křesťanů, pohanům a neznabohům, typicky Turkům. V latinském spisu Respublica Bohemiae ze 17. století jsou už jako psohlavci označováni domažličtí Chodové, jak to známe od Jiráska. Opět je pojmenování myšleno hanlivě, a to kvůli jejich vzpurnosti, ovšem znak psí hlavy na jejich praporu k tomu nahrál... Původní, negativně hodnoticí význam ze slova psohlavec začal v českém prostředí mizet s počátkem 19. století. V poslední fázi existence výrazu v češtině se psohlavec používal ve významu tvrdohlavec, paličák, umíněnec. Význam slovenského psohlavce se však odchýlil. Společnou mají naši psohlavci onu původní postavu ze slovanského folklóru a politicky nekorektní označení Turků. Dál už byl pro Slováky psohlavec člověkem zlým a surovým. Dnes už to má psohlavec jazykově za sebou. Zastaral a z užívání zmizel jak u nás, tak za východními hranicemi.
