Těla špičkových atletů naráží na hranice možností lidského organizmu. Přestanou brzy padat rekordy?
Před 15 lety zaběhl Usain Bolt dosud nepřekonaný rekord na 100 metrů. Čas 9,58 spustil vlnu debat, jestli se atleti přiblížili limitům lidského organismu a začalo se spekulovat, jestli bude možné rekordy posouvat donekonečna.
Usain Bolt zaběhl neuvěřitelný rekord 9,58 vteřiny 16. srpna 2009 na berlínském mistrovství světa v atletice. Necelý rok před tím publikoval maratonský běžec a univerzitní profesor Mark Denny práci, která rekord předvídala a naznačila i vývoj, jakým se budou běžecké rekordy ubírat. Denny působí na Stanfordské univerzitě jako profesor biologie, ke svému závěru ale dospěl hlavně pomocí statistiky. Jeho práce analyzuje rekordy dosažené v různých běžeckých disciplínách a zároveň i rekordy dosažené v koňských dostizích a závodech chrtů. Zjistil, že lidské i zvířecí rekordy sledují podobnou křivku vývoje, která se neustále zplošťuje. Dostihoví koně podle Dennyho grafů dosáhli limitu rychlosti už výkonem plnokrevníka jménem Secretariat v roce 1973. Přes všechny snahy chovatelů vyšlechtit rychlejšího koně se jeho rekordní běh nikdy nepodařilo překonat a pokusy zpravidla končí úrazy a zraněními. Denny předpokládá, že na stejný limit narazí i organismus lidský a je možné, že jsme ten okamžik zažili už v případě Boltova rekordu.
Dokonalý běžec
Když biomechanici zkoumali lidský běh, zjistili, že jeho rychlost závisí na dvou fázích – na dynamice odrazu a krokové frekvenci. Ve frekvenci, tedy ve schopnosti přesouvat nohu po odrazu co nejrychleji vpřed, nejsou překvapivě mezi rychlými a pomalými běžci velké rozdíly. Podle výzkumníků to způsobuje příliš početné zastoupení pomalých svalových vláken ve velkých svalech našich dolních končetin. Jejich poměr je dán geneticky a nic moc s ním nedokážeme dělat. Na rozdíl od přirozených sprinterů, jako jsou kočkovité šelmy nebo antilopy, se naše nohy zkrátka vyvíjely k opoře vzpřímeného trupu během stání a k vytrvalému běhu. Zrychlování tedy závisí především na schopnosti vyvinout ve fázi odrazu co největší sílu v co nejkratším čase. I tady ale existují limity dané vnitřní strukturou svalů. Jak si možná pamatujete z biologie, stahy svalových vláken zajišťuje součinnost jejich hlavních komponentů – myosinu a aktinu. Frekvenci otáček tohoto „svalového motoru“ ale také nelze zvyšovat do nekonečna a jakmile narazíme na její limit, můžeme dosahovat lepších výsledků pouze s vlákny delšími. Příkladem této výhody je právě Usain Bolt, který měří na sprintera nezvyklých 195 cm, a navíc má na své tělo nezvykle dlouhé nohy. Jeho zázračná rychlost tedy vyplývá z kombinace extrémně rychlých stahů nezvykle dlouhých svalů s dlouhými kroky. Zatímco běžný sprinter potřebuje na překonání stometrové dráhy 45 kroků, Bolt ji zvládne překonat kroky 40. Vychovat sprintera vyššího je podle biomechaniků pravděpodobně nemožné, protože pro zvládání extrémní zátěže na klouby a svalové úpony by musel mít příliš mnoho svalové hmoty, která by ho při běhu zpomalovala.
Po posouzení všech faktorů práce Marka Dennyho předpovídá, že nejrychlejší čas v běhu na 100 metrů bude 9,48 vteřin. Usainu Boltovi k jeho dosažení zbývala pouhá desetina a kdyby jeho běžecká kariéra trvala déle, pravděpodobně by ji zaběhl. Je ale možné, že ho od hranice lidských možností dělila vrozená vada. Bolt má totiž kvůli skolióze páteře pravou nohu o 1,2 cm kratší než levou. Jeho levá noha kvůli tomu při došlapu vyvíjí o 13 % nižší sílu a zůstává na zemi o 14 % déle. Absolutního rychlostního rekordu se proto možná dočkáme, až se objeví běžec s podobně dokonalým sprinterským tělem a naprosto vyrovnaným během.
Rekordy přestaly padat už dávno
Dočkáme se tedy olympiád, kde nebudou běžci lámat rekordy? Zřejmě ano a pravděpodobně to nebude trvat dlouho. Je dokonce možné, že jsme se v té éře už ocitli, aniž bychom si toho všimli. Řada běžeckých rekordů zůstává nezměněných už pořádně dlouho. V ženském sprintu vytvořila rekord na 100 i 200 metrů Florence Griffith-Joynerová v roce 1988. Nejrychlejší čtvrtku zaběhla Marita Kochová v roce 1985 a v běhu na 800 metrů drží světový rekord Jarmila Kratochvílová neuvěřitelných 41 let. Podobná situace je i ve skocích do dálky. U mužů drží rekord Mike Powell 33 let, u žen Galina Čistjakovová 36 let. Není samozřejmě náhodou, že mnoho atletických rekordů bylo vytvořeno v době, kdy dopingové kontroly zaostávaly za vynalézavostí výrobců podpůrných prostředků. Pojí se k nim i spekulace, že jediným způsobem, jak posouvat hranice možností, je právě legalizace dopingu nebo dokonce genetických manipulací těl sportovců. Na otvírání Pandořiných skříněk je ale přece jen ještě trochu brzy. Fenomenální čtvrtkařka Femke Bollová už dokázala zlepšit světový rekord na 400 metrů v hale a dá se očekávat, že letitý výkon Marity Kochové překoná i na dráze. V maratonském běhu se čeká na prolomení bájné dvouhodinové hranice při každém vrcholném závodě a při běhu s vodiči se to Eliudovi Kipchogemu již povedlo. V neběžeckých atletických disciplínách padly letos letité rekordy hned dva: Ukrajinka Jaroslava Mahučichová překonala ve skoku do výšky 37 let starý rekord Stefky Kostadinovové a lotyšský diskař Mykolas Alekna přehodil rekord Jürgena Schulta z roku 1986. Rekordy tedy stále padají. Budeme si ale muset zvykat na to, že jejich oslavy budou čím dál tím řidší.
