Radka Třeštíková vs. umělá inteligence: Příběh starý jako stroje samy
Spisovatelka romanťáren versus ChatGPT! Tenhle dramatický souboj se odehrál před několika dny na stránkách New York Times. Kdo napíše kvalitnější letní povídku? Dokáží čtenáři rozeznat, jestli je autorem člověk nebo počítač? A záleží na tom?
Existuje jedna legenda, velice silně zabydlená v americkém folkloru, o muži jménem John Henry. Verzí je spousta a detaily se liší, ale jádro příběhu je vždy víceméně stejné. Jsme na americkém severu, někdy ve čtyřicátých nebo padesátých letech devatenáctého století, a na dráze pracuje John Henry, někdejší otrok a dnes už svobodný člověk. Na svůj job, který odvádí poctivě a za nějž je placen, je tak mimořádně pyšný a proto ho dělá s láskou a dělá ho dobře. V některých inkarnacích historky kácí stromy, v jiných pracuje na železnici jako ten, co vytlouká do kamene díry, aby se do nich dal zasunout dynamit. Ve své práci je naprosto nepřekonatelný. Dokud majitel společnosti nepřitáhne STROJ.
Schválně píši STROJ kapitálkami, protože je jedno, jestli je to kombajn, motorová pila nebo vrtačka, co dělá díry do šutrů sama. Pointa je, že tento STROJ má Johna Henryho nahradit. A tak se John Henry pustí do heroického zápasu se STROJEM. Kdo dříve naseká víc dříví nebo nadělá víc děr nebo sklidí víc obilí (nebo prodá víc papíru jako v epizodě The Office nebo sebere víc duší jako v Zeměploše), ten jednou provždy ukáže, jestli je budoucností lidstva člověk nebo mašina.
A tak STROJ závodí s Henrym celý den a celou noc až po čtyřiadvaceti hodinách, kdy John neúnavně zvedá kladivo nebo telefon, o několik málo bodíků vyhraje. ČLOVĚK zvítězil… a pak heroicky umře na absolutní vysílení. Zatímco STROJ je připraven konat svou práci dál a dál, dokud ho nenahradí lepší model. Nebo ho neokopírují Číňani a nezačnou prodávat jeho shitskou verzi, jak by příběh pravděpodobně končil dnes.
Duel!
Tahle legenda patří tam, kde vznikla, totiž do samého jádra průmyslové revoluce. Ale od té doby nebyla nikdy aktuálnější než dnes, tedy v době, kdy umělá inteligence pomalu nahrazuje nižší kreativce, překladatele, administrativní pracovníky a další nespočet kancelářských jobů. A já vlastně čekal už několik měsíců na to, kdy se objeví John Henry jedenadvacátého století. Objevil se tento týden.
Padesátiletá americká spisovatelka Curtis Sittenfeldová, která má za pasem celých šest romantických knih a jednu povídkovou sbírku, vyzvala veřejně ChatGPT na duel. Šlo o to, kdo napíše lepší plážovou letní povídku. Oddechovku, při níž si může člověk na dovolené vydechnout. Obě povídky jsou dohledatelné online a můžete si je přečíst, pokud umíte anglicky (nebo pokud je necháte přeložit umělou inteligencí), a New York Times nechal své čtenáře hádat, který z příběhů napsal ČLOVĚK a který STROJ.
Já čekal, že výsledek bude nejednoznačný. Že nejspíš vážně nepůjde odlišit, co zplodila lidská mysl a co AI. Ale tajně jsem doufal v opak. Že se kvalita člověka jako tvůrčí bytosti propíše do příběhu naprosto jasně, že výsledek jednoznačný bude. A on byl, jenom ne tak, jak bych si to představoval.
To hlavní totiž, co jsem si odnesl z nového souboje à la John Henry, je poznání, že když chcete vyzývat ChatGPT k souboji v psaní, měli byste umět psát. Obě povídky jsou totiž natolik mizerné, že nejde odlišit, kdo nebo co napsalo kterou. Je to jako kdyby )do souboje se STROJEM pustil John Henry, rachitický sedmdesátník. Moc to nedokazuje, že ne?!
Fakt, že někdo vydal madam Sittenfeldové sedm knih je popravdě pro svět kultury mnohem nebezpečnější, než sama umělá inteligence. A jestli jednou bude ChatGPT vydávat bestsellery, nebude to vina ani autorů ani AI, ale lidí, kteří čtou Radku Třeštíkovou a tvrdí, že jde o literaturu.
