Nejslavnější umělecká díla jsou často pouhé kopie. Platí to pro Davida, Myslitele, Slunečnice i Monu Lisu

Ikonická socha „Myslitele“ Auguste Rodina byla samotným sochařem vytvořena ve 23 kopiích, které dnes můžete vidět v muzeích napříč světem i v soukromých sbírkách. Jelikož jde o odlitek z bronzu a zachovaly se původní formy, pokračovala výroba kopií i po jeho smrti v licenci Musée Rodin. Ještě zamotanější je případ jeho dalšího slavného díla „Polibek“. Rodin si ho sám údajně příliš nevážil, ale jelikož byl o eroticky laděné sousoší zájem, spojil se s kovoliteckou dílnou Ferdinanda Barbedienna a nechal odlévat nové a nové kopie. Sám pak vyhotovil několik kopií původní mramorové sochy a z jejich prodejů financoval svá další díla. Dnes není jasné, kolik Polibků vůbec existuje. Francouzský zákon z roku 1978 stanovuje, že za originály lze považovat pouze Rodinovy vlastní mramorové sochy a prvních 12 odlitých kopií. Podle Musée Rodin jich ale jen Barbediennova dílna odlila 320.

V případě obrazů je výroba kopií složitější, protože je nelze odlévat. Přesto se kopie, verze a repliky vyskytují v podstatě u každého ikonického obrazu. Mnohé vytvářeli sami původní malíři, kteří měli ve zvyku pracovat na zakázku, a malovat stejný obraz pro vícero klientů bylo evidentně jednodušší než vymýšlet obrazy nové. Například Raffael Santi si na začátku kariéry slušně vydělával malováním oblíbeného námětu Madony s dítětem. Jako asi první toto ikonické duo zachytil na obraze ve 14. století Ital Duccio di Buoninsegna a zakrátko byl umělecký trh Madonami přímo zaplaven. Raffael jich po svém příchodu do Florencie namaloval za čtyři roky nejméně sedmnáct (pravděpodobně více, protože některé obrazy maloval pro své přátele). K tématu se vracel celou svou kariéru. Přestože byla velmi krátká, Madon s dítětem se z ní dochovalo přes třicet a často se lišily pouhými detaily.

Ani obraz Slunečnic Vincenta van Gogha, který jezdí do Amsterdamu každý rok obdivovat tisíce milovníků umění, neexistuje v jediném originále. Van Gogh se svým zamilovaným květinám věnoval cíleně a dlouhodobě. V roce 1888 vytvořil první čtveřici obrazů, kde experimentoval s počtem květů, aranží a barvou pozadí. Až u čtvrtého obrazu byl s kompozicí spokojen a vytvořil s ní další tři verze. Z této druhé série pochází známý obraz vystavený v amsterdamském van Goghově muzeu. Další čtyři jsou k vidění v muzeích v Německu, Anglii, USA a v Japonsku a jedna je v soukromé sbírce. Bohužel se nedochovala nejzvláštnější verze z první série s temně modrým pozadím. V roce 1945 shořela během bombardování Tokia, shodou okolností ve stejný den, kdy na Hirošimu dopadla atomová bomba.

Vytváření kopií kvůli touze prozkoumat téma z nových pohledů je u moderních malířů poměrně běžné. Svůj slavný Výkřik zpracoval Edvard Munch ve čtyřech různých verzích – dvě jsou malované barvami a dvě kreslené pastely. Zvlášť pilní byli v tomto směru impresionisté, pro které byl každý okamžik unikátní a vnášel do obrazu rozdíly. Často je ale viděli jen oni sami. Například Claude Monet nenamaloval své oblíbené lekníny na jezírku jednou, ale hned 250krát a některé verze jsou takřka k nerozeznání. Odborníci však namítají, že se ani u naprosto identických obrazů nedá mluvit o kopiích. Dobře je to patrné na Madoně ve skalách Leonarda da Vinciho. Leonardo namaloval obrazy z neznámého důvodu dva, oba takřka identické a malované stejnou technikou. Během let se o ně ale starali různí majitelé, obrazy byly vystavené rozdílným podmínkám a opravovali je jiní restaurátoři. Díky tomu se u obou verzí – jedna visí v londýnské Národní galerii a druhá v pařížském Louvru – vyvinuly jiné barevné charakteristiky a obrazy jsou na první pohled rozeznatelné.

Když jsme narazili na Leonarda, nelze nezmínit jeho nejslavnější dílo a patrně i nejslavnější obraz v dějinách umění – Monu Lisu. Kupodivu i ona existuje v minimálně dvou verzích. Ta nejznámější, malovaná na dřevěné desce, je samozřejmě k vidění v Louvru. Její dvojče známé jako Mona Lisa z Isleworthu si prohlédnout nemůžete, pokud nezískáte přístup do galerie soukromé sbírky jistého švýcarského investora. Jméno dostal obraz podle předměstí Londýna, kde měl na začátku 20. století galerii sběratel Hugh Blaker. Ten obraz údajně objevil v pozůstalosti vykoupené ze soukromého domu v hrabství Somerset, kde měla Mona Lisa viset neznámou dobu zcela zapomenuta. Portrét evidentně zobrazuje stejnou dámu. Liší se ale rysy tváře, úsměvem, barevnými odstíny a hlavně pozadím. Obraz je navíc malovaný na plátně, a ne na desce, jak měl Leonardo ve zvyku. Všechny detaily vedly k pochybnostem, jestli jde opravdu o dílo da Vinciho, nebo o obraz malovaný některým z jeho žáků, či o pozdější napodobeninu. Spolehlivě to nebylo nikdy zjištěno. Pochyby panují i v případě dalších kopií, kterých je nepočítaně. Například Mona Lisa, která je vystavena v madridském Museo del Prado, byla dlouho považována za starou, ale málo cennou kopii. Až během restaurování v roce 2012 odborníci zjistili, že obraz pochází ze stejné doby jako „originál“ a vznikl s největší pravděpodobností v Leonardově ateliéru. Jestli ho maloval sám da Vinci jako studii, nebo jestli je dílem některého z jeho studentů, dnes již nezjistíme.

Jakmile se dostaneme do éry moderního umění, koncept originálu a kopie se zcela vytrácí. Příkladem může být hned první počin moderního umění – Fontána Marcela Duchampa. Duchamp svůj „readyamde“ vytvořil v roce 1917 tím, že otočil porcelánový pisoár vzhůru nohama a podepsal ho nápisem „R Mutt, 1917“. Počin je dnes považován za zásadní okamžik v historii umění a Fontána je považována za stejně ikonické dílo jako Slunečnice van Gogha nebo Leonardova Mona Lisa. Můžete ji obdivovat v londýnském Tate Museu, v sanfranciském Muzeu moderního umění, v centru Pompidou v Paříži a v dalších zhruba 12 muzeích a galeriích po celém světě. Který z podepsaných pisoárů je ale originál? Žádný. Původní Duchampův kus se totiž nedochoval. Výstava, na kterou ji přihlásil, Fontánu odmítla přijmout, kromě autora ji v podstatě nikdo jiný neviděl a skončila pravděpodobně někde na smetišti. Její existenci dokazuje jediná fotografie.

Ještě zajímavější je v tomto ohledu počin nedávno zesnulého amerického minimalisty Carla Andreho nazvaný Ekvivalent VIII. Kvádr sestavený ze 120 šamotových cihel představil v roce 1966 a budil s ním od samého začátku pozornost i pohoršení. Když dílo zakoupila v roce 1976 londýnská Tate Modern, zvedla se v Británii vlna odporu. Při koupi byly použity prostředky z veřejných fondů a kritici nemohli pochopit, za co je galeristé vlastně utratili. Původní cihly, ze kterých Andre dílo vyskládal, se nedochovaly, a autor musel v Londýně použít cihly nové. Když na kontroverzní dílo zaútočil vandal barvou, restaurátoři cihlový kvádr rozebrali a po očištění ho opět složili. Dnes se tedy návštěvníci chodí dívat na hromádku cihel, která je kopií hromádky jiných cihel, byla rozebrána a znovu sestavena bez přítomnosti autora a některé cihly byly nahrazeny novými. Obdivovatelé v tom mohou spatřovat ilustraci pomíjivosti umění i světa samotného. Kritici mohou tvrdit, že je to prostě hromádka cihel. Což je ale v pořádku. Jedna z mála obecně uznávaných charakteristik umění je, že umění vyvolává emoce. Ekvivalent VIII i další umělecké kopie je určitě vyvolávají.