Nastal čas vyhubit škodlivý hmyz? Proč nejsou radikální zásahy dobré ani snadné řešení
Dojem z uplynulého léta v závěru ovládly povodně. Nebýt nevyzpytatelného počasí, stáli by ale na stupíncích vítězů nejotravnějších letních elementů zástupci říše hmyzu. Přemnožené vosy a hejna komárů oživily debatu, jestli bychom proti šestinohé havěti neměli rázně zakročit. Uvědomujeme si ale, co by vyhubení otravného hmyzu znamenalo?
Boj člověka s hmyzem je starý jako lidská civilizace. Pravděpodobně i starší, protože z archeologických nálezů víme, že šestinozí útočníci pili krev i našim dávným prapředkům. V nekonečné válce jsme během tisíciletí vyzkoušeli doslova cokoliv. Od vysoušení močálů přes umělé vysazování přirozených nepřátel až po plošné postřiky chemikáliemi, které trávily stejnou měrou hmyz, zvířata i nás samotné. Jisté dílčí úspěchy jsme sice utrpěli, malárie a další hmyzem přenášené nemoci ale stejně každý rok připraví o život kolem milionu lidí. Ve stavu neustálého ohrožení žije skoro polovina naší planety a s postupující klimatickou změnou se dá navíc předpokládat, že se výskyt komárů a dalších přenašečů bude rozšiřovat. Hubení hmyzu se tedy i v našich končinách může změnit ze snahy prožít klidný letní večer na boj s epidemií smrtících nemocí.
Bzučivka lidožravá
Dobrá zpráva je, že na rozdíl od našich předků jsme na válku s šestinohým nepřítelem vybaveni účinnějšími a zároveň přesnějšími zbraněmi. Jako neslibnější se jeví metody genetické manipulace. Jejich nasazení není žádnou novinkou. Už v 50. letech tímto způsobem bojovali farmáři v USA s mouchou s všeříkajícím jménem bzučivka lidožravá. Její larvy se živí masem teplokrevných tvorů, napadají i člověka a především způsobují velké škody chovatelům hovězího dobytka.
Vědci zjistili, že samička mouchy se páří jen jednou za život, a napadlo je, že kdyby do přírody vypustili dostatečné množství sterilních samečků, moucha by po několika generacích vymřela. V laboratořích proto nechali vylíhnout statisíce bzučivek, vyselektovali z nich samečky, které pak sterilizovali dávkou rentgenového záření a vypustili do přírody. Popis metody sice zní jako začátek sci-fi hororu, v praxi ale zafungovala výborně. Bzučivek začalo v USA rychle ubývat a v roce 1982 zde byla moucha prohlášena za vyhubenou. Stejná metoda ji vytlačila v 90. letech i z Guatemaly, Belize, El Salvadoru, Hondurasu a kampaně pokračují v i dalších státech Latinské Ameriky a Karibiku.
Nejnebezpečnější zvíře světa
Pokud jsme s poměrně jednoduchými metodami dosáhli takových úspěchů, mohli bychom předpokládat, že dnešní technologie by dokázaly zatočit raz dva i s nejnebezpečnějším zvířetem světa – s komárem. Konceptů už byla navržena celá řada. Experimentuje se například s bakteriemi rodu wolbalchia, které způsobují u komárů neplodnost a znemožňují v jejich tělech množení smrtících virů. Velké možnosti nám přinesla technologie CRISPR, která umožňuje provádět přesné zásahy do komářího genomu. Vědci pracují na metodách, jak tímto způsobem vyvolávat u komářích samečků neplodnost nebo rovnou vyvolat neschopnost samečky produkovat. I při nejdokonalejších metodách ale stále narážíme na těžko překonatelné problémy.
Jako největší překážka v boji proti komárům se ukazuje jejich početní výhoda. Komárů je zkrátka velká spousta a velmi rychle se množí – každá komáří samička za svůj asi dvouměsíční život naklade 10 snůšek po 200 vajíčkách. S genetickými mutacemi se proto dokážou na rozdíl například od mouchy bzučivky úspěšně vypořádat. Obtíže dobře dokazuje pokus o vyhubení komára egyptského na Kajmanských ostrovech. Druh aedes aegypti byl na ostrovy zavlečen a jeho množení způsobilo šíření vážných onemocnění – především západonilské horečky, horečky dengue a žluté zimnice. Zdejší vláda se proto v roce 2010 spojila s firmou Oxitec, která vyvinula metodu genetické manipulace způsobující u komárů neschopnost pohlavně dospívat. Aby byl ale gen předán dostatečnému množství potomků, musela firma na ostrovech vypustit obrovské množství geneticky upravených komárů, na což samozřejmě veřejnost reagovala s podezřením.
Oxitec v následujících letech zveřejnil zprávu, že experiment funguje a počet komárů v místech nasazení klesá o desítky procent. Bohužel se ukázalo, že výsledky firma značně nadhodnocuje a že v některých oblastech naopak počet samiček přenášejících nemoci stoupl (firma pravděpodobně omylem vypustila v několika vlnách namísto samečků samičky). V roce 2019 byl proto program zastaven a vláda Kajmanských ostrovů pokračovala v boji proti komárům konvenčnějšími prostředky – osvědčilo se zejména rozmisťování pelet s insekticidy do dříve nepřístupných bažin pomocí dronů.
Co by bylo, kdyby…
Pokus na Kajmanských ostrovech ukázal, že i sebesofistikovanější vědecké metody nemusí v praxi fungovat ani v poměrně malém měřítku izolovaného území. Úplné vyhubení přenašečů nemocí by přitom znamenalo jejich nasazení na polovině planety. K technickým obtížím se přidávají námitky filozofické. I bez naší aktivní snahy ročně vymírají tisíce živočišných druhů. Máme právo rozhodovat, které z těch zbývajících mají přežít a které ne? A víme, jaké bude mít naše počínání důsledky?
V případě komárů se zdá, že bychom si mohli zásah do přírodních cyklů dovolit, hlavně proto, že bychom nemuseli likvidovat všechny. Komárů na světě žije kolem 3500 druhů. Člověka napadá jen asi 100 z nich a za šíření většiny smrtících nemocí můžeme vinit pouze 3 nebo 4. V případě malárie je to dokonce jen jeden poddruh – aedes anopheles gambiae – který v sobě nese jednu specifickou mutaci miniaturního prvoka napadajícího člověka.
Biologové proto u komára gambijského podrobně prozkoumali celý životní cyklus. Zkoumali, čím se živí jeho larvy, co naopak žere je. Jestli existují rostliny, jejichž opylení je na komárech závislé. Jak šíření hejn ovlivňuje chování ostatních zvířat (což je velmi důležitá otázka, protože rojení komárů ovlivňuje v polárních oblastech tahy obrovských stád sobů). Zdá se ale, že cílené vyhubení jednoho poddruhu by žádné vážné dopady nemělo mít. Ve výsledku by takový zásah každý rok zachránil životy půl milionu lidí. Pokud bychom metodu zopakovali na další dvou druzích – komáru tropickém (aedes aegypti) a tygrovaném (aedes albopictus) – počet vzroste skoro na milion.
Komár z pohledu mimozemšťana
Co tedy stojí totální válce proti bzučivým škůdcům v cestě? Kromě už zmíněných praktických překážek je to především obava, že jsme při zkoumání dopadů něco přehlédli. Co když jsou to právě larvy komárů tygrovaných, kdo v nepřístupných tropických bažinách brání přemnožení dosud nepopsaných bakterií? Nepřivedeme jejich vyhubením na svět daleko horší nemoci, než je malárie? A co když nám po úspěchu vzroste chuť hubit další obtížná zvířata? Už dnes jsou horkými kandidáty na genetickou gilotinu štěnice, blechy nebo krysy, se kterými vede Nový Zéland biologickou válku v rámci projektu „Predator-Free 2050“.
Jednu z nejzajímavějších námitek proti takovým praktikám vznesl novinář a spisovatel David Quammen. Specialista na problematiku životního prostředí se v článku pro agenturu NPR dokonce zastal i komárů a virů smrtících nemocí. Poukázal na fakt, že na neobyvatelných, malárií zamořených oblastech mohou nerušeně žít zvířata a růst rostliny, které odjinud už lidé dávno vytlačili a vyhubili. Kdyby se na náš problém s komáry díval nezaujatý mimozemšťan, je docela dobře možné, že by ho viděl úplně jinak. Nejspíš jako hrdinný odpor malé skupinky bzučících hrdinů bránících poslední nedotčené oblasti Země před invazí dvounohého tvora, který zbytek planety přivedl na pokraj zkázy.
