První dojem: Řekli byste, že tohle bude nudný článek o dezinformacích? Důkladně si to rozmyslete
Víme, že je lepší dvakrát měřit, než jednou řízneme. A přesto nás instinktivní odpovědi na velmi jednoduché otázky dostávají znovu a znovu do slepé uličky. Zkusme příklad: Alici a Aleně je dohromady padesát let, přičemž Alice je o 40 let starší. Kolik je Aleně? Ruku na srdce, komu z nás se nedere na mysl, že odpověď zní „deset“? A přestože na správné zodpovězení nepotřebujete nic než pár vteřin soustředění, většina z nás se nechá nachytat.
Alespoň tak to tvrdí neobvyklý spisovatel Alex Bellos, jenž má v běžném životě na starosti rubriku kvízů, hlavolamů a hádanek v deníku The Guardian. Zkušenosti ze svého povolání vtělil do útlé knížečky s napovídajícím názvem Rozmysli si to (Think twwice). Najdete v ní sedmdesát prajednoduchých hádanek, u kterých existuje slušná pravděpodobnost, že je zodpovíte rychle – a špatně. „Doufám, že nepřijdete ani na jednu,“ píše s typicky britskou dobrosrdečností autor v předmluvě. „Čím více se budete mýlit, tím víc si to užijete.“
Horší než burzovní šimpanz
Jde o to, že první dojem nám často nabízí odpověď nesprávnou. Bellos rozdal své pečlivě vytipované hádanky ostříleným kolegům-redaktorům a varoval je, že se spletou. Měl pravdu, mýlili se v 72 procentech. Dopadli tak hůř než šimpanz, jenž vybírá burzovní tituly házením šipky nazdařbůh. Můžete si snad pomyslet, že redaktoři Guardianu nepatří k nejostřejším nožům v šuplíku, ale i tady první dojem klame: kanadský psycholog Keith Stanovich zjistil, že typická míra neúspěchu u této hádanky je ještě vyšší, přes osmdesát procent.
A tak to pokračuje dál. Kniha vypadá jako pouhé lehké pobavení, ale ani to není tak docela pravda. Poskytuje totiž dílčí odpověď na otázku velmi palčivou – proč tolik lidí tak snadno podléhá dezinformacím, hoaxům a fámám.
Naše mysl je stroj na rychlé závěry. Ona rychlost je ve světě rychle proměnlivém pochopitelné plus. Zareagujete-li pomaleji, než situace vyžaduje, může z vás být mastný flek na vozovce (či něčí večeře, jak bývalo zvykem, dokud vozovky nebyly). Zpomalit a uvažovat do detailů proto vyžaduje úsilí, které nejsme vždy ochotni vynaložit, ačkoli by se nám to často vyplatilo.
Vezměte si problém, s nímž se potýkají studenti u zkoušek typu „sportka“, kde máte vybrat jednu správnou odpověď z několika nabízených. Student zaškrtne A, pak se vrátí, zaškrtne B, znovu se vrátí – až zjistí, že se mu vlastně nelíbí ani jedna odpověď a že celý test je strašlivé utrpení sestrojené za výhradním účelem destrukce studenstva. Měl by se držet svého prvního dojmu, nebo raději odpověď změnit?
Zmýlená (ne)platí
V této otázce panuje shoda. Studenti, instruktoři, a dokonce i někteří školitelé specializovaní na přípravu na zkoušky studenty varují a nabádají je, aby se drželi svého prvního nápadu. „Mnoho studentů, kteří odpovědi mění, nakonec zvolí špatně,“ cituje deník Financial Times jednu takovou příručku.
Tento konsensus je drtivý – a zcela mylný. Akademický výzkum jasně ukazuje, že když si u „sportkového“ testu výběr odpovědi rozmyslíte, máte větší šanci na úspěch. Jenže tenhle fakt nesedí s nastavením naší mysli, které tvrdí, že rychlost je důležitější než správnost. Rozdíl mezi tímto nastavením a fakty je natolik běžný a zároveň natolik výrazný, že dostal od psychologů název „omyl prvního instinktu“.
Proč si tak neradi něco rozmyslíme? Pokusy psychologů Derricka Wirtze, Dale Millera a Justina Krugera (spoluobjevitele Dunning-Krugerova efektu, podle něhož lidé iracionálně přeceňují své schopnosti) ukázaly, že máme sklon špatně si pamatovat odpověď vybranou na druhý pokus, a to i v případě, že naše volba je správná. Naopak máme sklon pamatovat si případy, kdy jsme se změnou odpovědi zmýlili, a přeceňujeme, jak často se trefíme napoprvé.
A tento výzkum omylu prvního instinktu předpokládá, že se nějaké pochyby vůbec vyskytují. Až příliš často se tak neděje. To je ten důvod, proč politici neradi přiznávají omyl: tuší, že mylná sebejistota působí přesvědčivěji než váhání, jakkoli oprávněné. Ne pro nic za nic je lidská podstata Ježíše (v protikladu k Jeho podstatě božské) ve zkratce vyjádřena v kritické chvíli otázkou „Otče, otče, proč jsi mne opustil?“ Být, či nebýt? Ejhle – Hamlet byl slaboch.
Dezinformační past
Když však opustíme půdu akademického bádání a přejdeme do běžného informačního prostředí dneška, jsme donekonečna konfrontováni s tvrzeními, která nám připadají intuitivně pravdivá (nebo intuitivně absurdní), a vyvozujeme z nich závěry. Bill Gates chce ovládnout svět pomocí údajně proticovidové vakcíny? No jasně, ten člověk je nechutně bohatý a jeho Windows dělají chyby, takže na tom asi něco bude.
Ano, to není takový nesmysl, jak to na první pohled vypadá. Gordon Pennycook, David Rand a další behaviorální vědci, kteří studují dezinformace a naše reakce na ně, zjistili, že lidé, kteří si špatně poradí se záludnými hádankami Bellosova typu (odborník by zde řekl, že má „problémy s kognitivní reflexí“), častěji sdílejí dezinformace a také častěji naletí na politicky motivované nepravdy.
To je pozoruhodné zjištění. Naznačuje to, že schopnost rozpoznat nepravdivou zprávu či tvrzení je spíše záležitostí klidné reflexe než jen inteligence nebo technických znalostí. Dvakrát měřit a až potom řezat se vyplatí, to je přece jasné na první pohled.
