Genetický opravník (pre)historických omylů aneb Všichni jsme trochu neandrtálci
Je pro biologický vývoj důležitější gen, nebo organismus? S jistotou to nevíme – zato vidíme v praxi, že genetický výzkum dokáže i tak uvádět na pravou míru nejeden zažitý omyl.
Ve světě genetiky málokdo pochybuje o tom, že Richard Dawkins je mimořádně schopný odborník. Vtrhl na scénu před téměř půlstoletím s knihou Sobecký gen, jedním z nejvlivnějších biologických děl 20. století. Její základní teze zní, že evoluci řídí jednotlivé geny, nikoli organismy.
Poté Dawkins vydal dalších sedmnáct knih, převážně o vztahu DNA a evoluce. I jeho nejnovější počin, letošní Genetická kniha mrtvých, se starým známým tématem zabývá (přičemž jeho argumenty umocňují ilustrace slovenské výtvarnice Jany Lenzové). Kniha poskytuje jakési shrnutí úspěchů genetiky za celé řečené období.
Jsou to úžasné věci. Dawkins například píše: „Nejbližšími žijícími příbuznými hrochů nejsou prasata, jak nás učili jako studenty zoologie. Jsou to velryby... Je to ohromující odhalení, které nikdo nečekal.“
Stejně jako Dawkinsova mimořádná erudice však je mimo veškerou pochybnost, že je to muž velmi bojovného založení a na svých odpůrcích nenechá nit suchou. Proslul například tím, jak značnou část své nezanedbatelné energie věnoval odsudku náboženství. (Že to někomu může připadat jako dokazování, že Beatles jsou lepší než svíčková, na věci nic nemění.)
Gen versus organismus
Dnes když zjevně dospěl k názoru, že zlořečení papeženci byli na hlavu poraženi, obrátil Dawkins tok své obávané nevole proti kolegům genetikům. Konkrétně proti těm, kteří nesdílejí jeho názor o hlavní roli, již ve vývoji druhů hrají geny (a nikoli celé organismy, které jsou pouhými prostředky pro šíření genů do budoucnosti). Za všechny takové odpůrce je možné zmínit Dawkinsova britského krajana Denise Noblea, jenž naopak tvrdí, že na prvním místě je právě organismus a geny mu jen slouží.
Nikdo přitom nezpochybňuje skutečnost, že evoluce probíhá prostřednictvím přírodního výběru působícího na geny, jež kódují biologické informace předávané z generace na generaci. Ukazuje se však, že tento proces je na molekulární úrovni mnohem složitější, než si vědci představovali v 70. letech, kdy s dekódováním DNA začínali.
V posledních letech výsledky genetického bádání naznačují, že geny v konvenčním smyslu – instrukcí pro tvorbu bílkovin, hnacího motoru veškerého života – tvoří méně než dvě procenta DNA v našich buňkách. Zbytek tvoří obrovské množství genetických přepínačů, regulačních, strukturních a řídicích prvků (plus „plevel“, například pozůstatky DNA pocházející z dávných virových infekcí). Molekulární biologie dodnes nemá docela jasno, jak to všechno funguje dohromady. (S tím ovšem nechoďte na Dawkinse, nebo dostanete co proto.)
Ekocida se nekonala
Mezitímco se Dawkins věnuje zuřivé obhajobě své teorie, jeho kolegové přicházejí s převratnými poznatky z opačného, praktického konce věci. A vychází najevo, že ačkoli spor o přesnou roli genů dosud není uspokojivě vyřešen, genetika i za tohoto nedokonalého stavu věcí umí uvádět na pravou míru chybné představy o sobě samých, které jsme dlouho měli za správné.
Jednu takovou představu sestrojil a zpopularizoval jiný vědecký velikán, americký biofyzik a geograf Jared Diamond. V knize Kolaps z roku 2005 tvrdil, že obyvatelé Velikonočního ostrova, kteří prosluli stavbou a přepravou obrovitých soch moai, spáchali „ekologickou sebevraždu“. Podle Diamonda přispěli svým neuváženým jednáním tomu, že jejich ostrov zůstal bez životně důležitých palem a další flóry.
Tato hypotéza se stala symbolem pro myšlenku, že člověk je schopen doslova sebevražedného ničení svého vlastního životního prostředí. Současný genomický výzkum však naznačuje, že obyvatelé Rapa Nui nic takového neprovedli.
Samo o sobě to ještě neznamená, že je takového jednání člověk neschopen. Analýza DNA lidských ostatků z Velikonočního ostrova však ukazuje, že jeho populace se až do poloviny 19. století spíše rozrůstala. Naproti tomu Diamond tvrdí, že ostrované kvůli ekologickým tlakům téměř vymřeli již o několik set let dříve.
„Myšlenka ekocidy je stále dosti zakořeněná, dokonce i v popkultuře,“ řekl José Víctor Moreno Mayar, autor výzkumu a odborný asistent na kodaňské univerzitě. „Doufáme, že naše genomické důkazy v kombinaci s existujícími archeologickými a antropologickými důkazy uvedou tento příběh na pravou míru.“
Mayar není osamocen. „Možná tato studie poslouží jako poslední hřebíček do rakve myšlence ekocidy a místo toho nám poskytne nadějeplný příběh o schopnosti lidí naučit se hospodařit tváří v tvář změnám životního prostředí,“ napsali v listopadovém komentáři pro časopis Nature vědci z německého Institutu Maxe Plancka.
Čistý homo sapiens neexistuje
Jinou vžitou mylnou představu koriguje jejich kolega z branže Lluis Quintana-Murci, mallorský genetik z pařížského Pasteurova institutu. Letos na podzim vydal knihu Lidské národy; těžil přitom z toho, že dnes již lze zmapovat lidské migrace od doby před zhruba 60 tisíci lety, kdy první příslušníci druhu Homo sapiens opustili Afriku.
Zásadní zjištění: protože Homo sapiens je relativně mladý druh, jen asi 200 000 až 300 000 let, jsou si všichni lidé geneticky dost podobní. Téměř osm miliard lidí, jež dnešní svět obývají, má mezi sebou mnohem méně genetických rozdílů než 200 000 našich bratranců šimpanzů, píše Quintana-Murci.
„Rozdíly mezi genomy dvou náhodně vybraných lidí bez ohledu na jejich etnický nebo geografický původ činí asi tři miliony nukleotidů, jinými slovy 0,1 procenta genomu,“ říká španělský vědec.
Opravdu nečekané však je, jakým způsobem se lidský genom začal mísit s ostatními. K nejstaršímu doloženému mísení došlo, „když lidé opustili Afriku a setkali se s neandrtálci“. Ještě před deseti lety přitom většina vědců předpokládala, že jsme se s nimi nepářili. Díky genetickému výzkumu dnes víme, že tomu tak naopak bylo.
Budiž prominuto každému, koho nyní napadne, že společná prehistorická party s neandrtálci vysvětluje, řekněme, Tomia Okamuru. „Stoprocentní homo sapiens“ však není žádný dnešní Evropan, protože neandrtálské geny neseme všichni. (Ano, člověka to někdy maně napadne.)
Přitom jen málo z těchto rozdílů má etnický charakter. Senegalští jedinci se jeden od druhého výrazně liší, ale jako skupina jsou velmi podobní lidem z francouzského Lille, říká Quintana-Murci. Píše, že v průměru „85 procent genetické variability je pozorováno uvnitř jednotlivých etnických skupin, zbytek mezi nimi“.
Přirozený výběr selhává
To má svůj důvod. Největším nebezpečím v celé naší (pre)historii jsou patogeny. Migranti přinášejí mezi starousedlíky nové bacily a sami se s dosud neznámými setkávají. Místní se však již přizpůsobili – díky přírodnímu výběru.
Přežili a rozmnožovali se pouze jedinci, jejichž imunitní systém dokázal s místními patogeny bojovat. Nejrychlejší způsob, jak zplodit děti, které by na daném místě přežily, bylo spářit se s místním člověkem. (Ne, výlet do Thajska za tím účelem to neospravedlňuje.)
Dnes však nastává svého druhu komplikace: vyspělá medicína funguje tak dobře, že přirozený výběr selhává. Přesněji řečeno, více se zaměřuje na reprodukci než na úmrtnost.
Plodnost mužů klesá: počet spermií se za posledních 40 let snížil o více než polovinu. Stále více lidí dosahuje reprodukčního věku, aniž by se rozmnožovalo. Jak to může změnit naše geny? „Sejdeme se za 3000 let a uvidíme,“ cituje odpověď Quintany-Murciho list Financial Times.
