Pašeráci, piráti a opiové války. Divoké dějiny Hongkongu, kde se dodnes střetávají zájmy světových velmocí
Před 40 lety se ve Velkém sále lidu v Pekingu sešla britská premiérka Margaret Thatcherová a čínský premiér Čao C’-jang. Čínsko-britské prohlášení, které spolu podepsali, mělo jednou provždy vyjasnit status britské kolonie Hongkong. Dohoda přinesla pro jeho obyvatele nemilý výsledek. Británie se zavázala navrátit nejenom území, které měla na 99 let v nájmu, ale i samotný ostrov Hongkong, který měl i po vypršení lhůty zůstat součástí Britského společenství. Nestandardní řešení velmi přesně odráží, jak nestandardní roli malé území ve světových dějinách hrálo.
Území Hongkongu zabírá tři různé regiony. Společné jméno dostaly podle přístavu Hongkong, který se nachází na stejnojmenném ostrově v zálivu Jihočínského moře. K němu dále náleží jižní část přiléhajícího poloostrova Kowloon (Kau-Lung) a takzvaná Nová teritoria zasahující až do území pevninské Číny. Všechny tři části Británie získala pod svou správu v jedné obzvláště nechutné kapitole své koloniální historie. Kromě vojenských invazí, úplatků a královnou posvěceného pašeráctví zahrnovala i strategii učinit miliony lidí závislé na drogách.
Pokračování 2 / 5
Čaj, porcelán a opium
Na přelomu 18. a 19. století se Čína stala pro Británii významným obchodním partnerem a zároveň i velkým problémem. Obchod kvetl hlavně díky stále rostoucí poptávce po čínském čaji a porcelánu. Problémy se objevily, protože Británie neměla Číně co nabídnout výměnou. Jejím hlavním exportem byla vlna, která byla v impériu navyklém na hedvábí bezcenná. Vládnoucí dynastie Čching navíc zahraniční obchod přísně regulovala. Namísto barteru požadovala platbu drahými kovy a jako jediný přístupový bod vymezila přístav Kanton. Aby toho nebylo dost, s britskými džentlmeny čínští úředníci zacházeli jako s necivilizovanými barbary a nutili je při jednání potupně klečet a bít čelem o zem.
Pro Brity byla situace nepřijatelná. Přes ponižující klečení by se asi přenesli, platbu stříbrem ale nemohli přijmout, protože celá imperiální ekonomika stála na strategii získávat zboží výměnou za komodity vyvážené za zlomek jejich skutečné ceny z kolonií. Imperiální stratégové naštěstí vymysleli řešení. Rozhodli se za čínský čaj platit opiem.
Opium je vysoce návyková droga (v podstatě je to přírodní heroin) získávaná ze šťávy nezralých makovic. Těch měli Britové k dispozici dost, protože pěstování máku bylo nařízeno zemědělcům v indických koloniích. V Bengálsku a Biháru kvůli tomu došlo k rozvratu tradičních zemědělských komunit a k hladomorům. Velká Británie ale měla dostatek opia na to, aby z velké části obyvatel jižní Číny udělala drogově závislé. Na obranu této hrozné strategie lze snad uvést jen to, že Britové nepovažovali opium za nebezpečnou drogu, ale spíše za lék nebo za jakousi obdobu alkoholu. V Číně však způsobil příliv opia doslova epidemii. Zanedlouho na něm byly závislé 2 miliony obyvatel (v Číně tehdy žilo jen asi 150 milionů lidí). Za další dávky drogy byli Číňané ochotni platit jak čajem, tak drahými kovy a v zemi hrozil ekonomický rozvrat. V roce 1796 proto císař ediktem dovoz opia zakázal, což ale Brity nevyvedlo z míry a začali do země drogu pašovat. Za přístav si vybrali poloopuštěný ostrovní přístav nedaleko Kantonu.
Pokračování 3 / 5
Opiové války
Na ostrově Hongkong žilo na začátku 19. století několik málo komunit rybářů a o něco více komunit pirátů. Ostrov neměl úrodnou půdu ani dostatek sladké vody a hornatý terén znesnadňoval přístup do vnitrozemí. Byl zde ale přístav a pro britské pašeráky byl ideálním vstupním bodem do oblasti kolem Kantonu. Usadili se zde kolem roku 1820 a zanedlouho z ostrova proudilo do Číny tolik opia, že se císař rozhodl k dlouho odkládané protiakci. V roce 1839 úřady zabavily a zničily náklad 20 tisíc beden drogy v astronomické hodnotě 3 milionů liber a zatkly britského obchodníka, který náklad přivezl. Británie na jeho záchranu vyslala vojenskou výpravu a situace rychle vyeskalovala do ozbrojeného konfliktu známého jako První opiová válka. Pro slavné britské loďstvo nepředstavovala císařská flotila složená z narychlo vyzbrojených džunek větší překážku. Britové rychle dobyli Hongkong a Kanton, poté i významné přístavy Ning-po a Šanghaj. Císaři nezbylo než kapitulovat.
Pokračování 4 / 5
Smlouva na 99 let
Mírová smlouva podepsaná v Nankingu poprvé postoupila ostrov Hongkong britskému impériu. Další území zasahující až na čínskou pevninu pak Britové získali během Druhé opiové války a následující série diplomatických jednání. V roce 1898 byla podepsána závěrečná smlouva, která měla vzájemnou rivalitu navždy ukončit. Británie se musela vzdát dovozu opia, získala ale volný přístup do všech významných přístavů, právo dovážet zboží s minimálním clem a stala se rovnocenným obchodním partnerem Číny. V tehdy skoro nevýznamné klauzuli se také uvádělo, že se Británie stává majitelem ostrova Hongkong. Další příbřežní ostrovy, poloostrov Kowloon a „Nová teritoria“ dále na sever si od císaře pronajala na 99 let.
Pro Brity neměla malá ostrovní država velký význam, protože měli přímý přístup k sousedícímu přístavu Kanton. V první polovině 20. století se několikrát jednalo o prodeji ostrova a vypovězení pronájmu. Po vypuknutí II. světové války na Británii tlačily i Spojené státy. Hongkong tehdy obsadila japonská okupační vojska a prezident Roosevelt si chtěl příslibem navrácení ostrova zavázat Čínu k válečnému spojenectví. Winston Churchill požadavek odmítl a Hongkong zůstal přes neustálé naléhání Spojených států britský i po válce.
Vše se změnilo v roce 1949, kdy pevninskou Čínu ovládla Lidová osvobozenecká armáda Mao Ce-tunga. Na ostrově získaly útočiště statisíce Číňanů prchajících před komunistickým režimem a pro západní mocnosti se Hongkong stal důležitou strategickou výspou v nadcházející studené válce. Díky záštitě Británie a USA se Čína neodvážila v roce 1967 provést zamýšlenou invazi a situace se postupně stabilizovala. V 70. a 80. letech se z malé kolonie stalo finanční a obchodní centrum celosvětového významu. Zároveň ale začal odtikávat čas k datu, kdy měla Británie pronajatá území vrátit.
Pokračování 5 / 5
Nová smlouva a staré nejistoty
Jak to bývá, starosti odložené jednou generací dolehnou o to více na generace další. Jak se ekonomika Hongkongu rozrůstala, většina firem i obyvatel se namísto na ostrově usazovala na území Nových teritorií. V 80. letech už byla myšlenka oddělení ostrovní a pevninské části britského Hongkongu nemyslitelná. Firmy, které zde operovaly, zároveň začaly pociťovat nejistotu blížícího se data vypršení smlouvy. Majitelé měli obavy o to, jak čínská komunistická vláda s autonomní ekonomikou naloží, a finančníci ztratili zájem v Hongkongu investovat. Přidaly se i ryze praktické problémy, kdy majitelé budov nemohli prodlužovat nájmy za horizont data 30. července 1997. Rostoucí tlak byznysmenů přiměl vládu Velké Británie a Číny opět zasednout k jednacímu stolu. Rovnováha sil byla ale naprosto opačná než před sto lety.
S prvním návrhem přišla v roce 1982 premiérka Margaret Thatcherová. Během návštěvy Pekingu nadnesla, že by Británie měla zájem pronájem Kowloonu a Nových teritorií prodloužit. Čína ale k jednání přistupovala s přesvědčením, že podmínky dohodnuté během Opiových válek pro ni byly nevýhodné a doslova potupné. Namísto prodloužení pronájmu přednesl premiér Čao C’-jang protinávrh – Británie navrátí všechna území včetně ostrova Hongkong. Čína na oplátku celému území poskytne status zvláštní ekonomické a sociální enklávy s vysokou mírou autonomie na období minimálně 50 let.
Návrh se stal základem Společné čínsko-britské deklarace, kterou obě strany podepsaly 19. prosince 1984. Jak jsou její závazky dodržovány, již víme z praxe. Hongkong se po předání území v roce 1997 opravdu stal separátním regionem Číny s vlastní, byť omezenou ústavou, právním systémem a demokratickým zřízením. De facto je ale zcela podřízen centrální vládě nové velmoci, které se dnes nikdo neodváží postavit. Čína již několikrát podnikla opatření omezující autonomii a setkala se pouze s chabými diplomatickými protesty. Obyvatelé Hongkongu tedy nadále žijí ve vypůjčeném čase a pomalu již odpočítávají dny do roku 2047, kdy se má Čína stát opět zcela jednotnou.
