Moribundus, maděra, krutibrko. Slova z pohádek určitě znáte, ale jejich význam vás může překvapit
Užíváte si pohádkové Vánoce? Samozřejmě. V Česku to snad jinak nejde. Tady pohádkami žijeme, případně si každý žije tu svou pohádku. A víte jak to?
Předvánoční čas obvykle vypadá jako běžný den v Kocourkově. Někteří drhnou okna, přestože máme spíš deštivou zimu. Téměř všude se peče cukroví za nepřetržitého remcání na ceny másla, vajec, cukru… A poté se snažíme shodit, co jsme cukrovím na těle nabrali. Ti nejzdatnější si při tom dokážou uhnat moribundus, čímž myslíme nějaké onemocnění, ačkoli původně znamená tento termín ‚těžce nemocný, umírající‘. Ti méně zdatní by se dali označit za přetrhdíla. Atakdále. Někteří si zase říkají: „Juj, krutibrko! To jako pracovat?! A to jako rukama?!“ Pokud vás náhodou napadlo, že krutibrko je výzva k ubalení kuřiva, jste vedle. Krutibrko nahrazuje tabuové slovo krucifix, tedy to, co nesmělo být vysloveno. Něco jako Voldemort.
Ať už to vezmete za jakýkoli konec, hlavně nikomu nedělejte tajtrlíka. Ten už významově nemá nic společného s původním tatterlig, což znamená ‚třesavý‘, je to jen ‚směšná postavička, šašek, tatrman‘. A pokud sami na nějakého narazíte, hlavně se nehádejte. Mohlo by to dopadnout známým: „Já jsem tajtrlík? Ty jsi tajtrlík!“ Takové stačí odbýt popelkovským: „Co tady děláš, tajtrlíku?“ A odejít, ovšem bez ztráty obuvi.
A když jsme u bot, dámy, pokud se rozhodnete vyzkoušet českou tradici s házením botou, nenechte se odradit řečmi o škrpálu. S šarmem princezny Jasněnky můžete oponovat, že škrpál vznikl z italského slova scarpa, což znamená ‚střevíc‘ – aha! Třeba se ten váš špičkou otočí ke dveřím, což vás nezanese ke Sluneční paní jako Jíru, ale k nějakému muži. Pak si vzpomeňte na Boženu Němcovou a moudrost, kterou zanechala budoucím generacím: „Chceš-li učiniti ze starého muže blázna, dej mu mladou ženu…“
Pozor na spolknuté kosti a jiné nepříjemnosti. Lepší než tuplovanej doktor, tedy dvojitý, jelikož odvozený od latinského duo, bude tuplák, kterým ta smažená jídla spláchnete.
Chcete-li se projít na půlnoční a přiblížit se bohu, volte v komunikaci raději české spojení můj bože. Ono sice francouzské mon Dieu zní vznešeně, ale když my jsme si z toho vyrobili mordije… Starý Lotrando, jehož duše nejprve zamířila k nebi, ale že byla obtěžkána tolika hroznými skutky, letěla přímo do pekla, by už si takový výraz napříště taky rozmyslel. A co peklo schvátí, to už nenavrátí.
Hlavně se nestresujte. Bylo by nešťastné, kdyby vám vytekly nervy při přípravě svátečního pokrmu a museli jste si zahrát na hostinského s jeho: „Víš, co budeš mít k večeři? Vzduch omaštěný větrem!“
A prosím vás, všichni víme, že Vánoce jsou svátky obžerství. Není nutné vzpomínat na Zubejdu slovy: „Ona papá! Ona nepapá! Ona se nacpává!“ Raději si zatancujte dupáka, i kdyby měl být vánoční strom na maděru. Mimochodem maděra byl původně uherský lidový tanec, takže ty Maďary v ní vidíte a slyšíte správně.
