Banán za 150 milionů, výhra i porážka Rusko aneb 12 důležitých událostí v zemích, o kterých běžně nečtete

Nový Zéland není země nedůležitá, jak každý Novozélanďan rád potvrdí; je však mírně stranou těhc nejhorších geopolitických bouří a navíc si jeho obyvatelé umějí vládnout nadprůměrně efektivně, takže – inu, kdy jste naposledy s napětím čekali na rozhodné slovo wellingtonské vlády?

To vše zřejmě dává Novozélanďanům prostor k osvojení, řekněme, nevšedních schopností. Jednu takovou ovládl jistý Nigel Richards. Rok bifloval španělská slovíčka, aby v prosinci zvítězil na otevřeném mistrovství Španělska ve scrabblu. Co je na tom? Inu, Nigel neumí španělsky. Má zkrátka mimořádně dobře vyvinutou fotografickou paměť, a když jednou vidí slovíčko, nemůže je zapomenout. Pikantní na tom je, že stejným způsobem už drží scrabblový titul z Francie. Ne, francouzsky také neumí.

Představte si, jak často bychom četli o Novém Zélandu, kdyby jeho obyvatelé věnovali svůj pozoruhodný talent něčemu alespoň trochu užitečnému. Ale – možná stačí jim ten klid prostě přát.

Když se řekne Thajsko a zvířata, vybaví se leckomu nejspíš Leo DiCaprio na pláži, siamský slon nebo přiopilí Evropané v doprovodu děvčat, o jejichž věku nikdo nechce nic vědět (ačkoli by raději měl). Ale hroch, který se jmenuje prase?

A přece - rok 2024 byl sice podle čínského lunárního kalendáře rokem draka, ale v Thajsku to byl jednoznačně rok hrocha. Říci, že samička hrocha trpasličího jménem Moo Deng (thajsky „skákající vepřové“) loni uchvátila svět, by bylo slabé slovo; loni doslova dobyla TikTok. Hvězdou se stala krátce poté, co se v červenci narodila v zoologické zahradě Khao Kheow ve východothajském Čonburi. Denně přilákala tisíce návštěvníků a podpořila tak místní ekonomiku (turistikou již tak živou i polozničenou najednou).

Nepodceňujme tedy TikTok a jeho sílu mezi lidmi, u nichž patnáctivteřinové video představuje maximální délku nepřetržité koncentrace. A už vůbec nepodceňujme miniaturní tlustokožce. Koneckonců, Moo Deng správně předpověděla vítěze amerických prezidentských voleb, když si vybrala misku s ovocem a zeleninou se jménem Donalda Trumpa, zatímco misku se jménem jeho soupeřky Kamaly Harrisové nechala bez povšimnutí.

Můžeme si myslet, že bitcoin je první vlaštovkou nových časů, nebo úplná pitomost a cesta do pekel, nebo obojí najednou. Tak či tak umí investice do něj vydělat slušné peníze: dokonce natolik slušné, že si za ně můžete dovolit pořídit banán přilepený na zeď.

Tak to loni udělal v Hongkongu čínský kryptoměnový podnikatel Justin Sun. Koupil za 6,2 milionu dolarů konceptuální umělecké dílo sestávající z řečeného banánu připevněného na stěnu lepicí páskou. Poté svolal tiskovou konferenci v The Peninsula, jednom z nejdražších hongkongských hotelů, kde uvedené umělecké dílo oloupal, zbavil je pásky a snědl.

Důležitá je na tom všem kombinace trojího zla. První z nich je relativně neškodné: umět prodat úplně prima banán na zdi coby umělecké dílo je z hlediska alokace zdrojů neortodoxní, ale trh s výtvarným uměním už je takový.

Druhá část je temnější: za pseudodílo zaplatil Justin Sun „skutečnými“ penězi, ale přišel k nim investicí do letadla zvaného bitcoin. Ten nedělá nic jiného, než že k jeho vzniku je třeba strašlivého množství energie; od peněz jej poté odlišuje především to, že jím mohou snadněji platit drogoví dealeři, kuplíři a Vladimir Putin. Namísto skepse se však kryptobyznys koupí banánu dočká další publicity a znormalizování.

Třetí část je nejhorší. Ještě před čtyřmi lety držela polovina světa Hongkongu palce coby výspě svobody, jež zuby nehty odolávala pekingským komunistům. Pak přišla pandemie a protesty se od té doby nevzpamatovaly; dnes Hongkong přitahuje pozornost kryptobanánem. Autor banánu, kryptobaroni a čínský prezident Si Ťin-pching si nemohli přát nic lepšího. Zlo je i dnes banální; či banánní, chcete-li.

Savanu v keňské rezervaci Ol Pejeta Conservancy sdílejí lvi a gepardi se zebrami a slony. Na tamníc obrovských travnatých plochách sem a tam roste akácie. Ještě před dvaceti lety jich tam stál  mnohonásobek – a až letos přišli vědci na to, proč takovým tempem ubývají, a co to znamená.

Akácie poskytovaly potravu a úkryt místním akáciovým mravencům a ti je na oplátku bránili před zvířaty, především slony, jimž slouží coby potrava. Když se sloni začali akáciovými listy cpát, domorodí mravenci se na oplátku pustili do jejich chobotů. Každý slon s trochou sebeúcty si pak akáciovou snídani dvakrát rozmyslel.

Takový symbiotický vztah vydržel nejméně desítky let. Pak se na scéně objevil jiný mravenec, mrňavý a drzý. Spustil řetězec událostí, které změnily způsob chování slonů i lvů a vůbec napáchal strašné škody (jako by se inspiroval africkým národně-osvobozeneckým hnutím, napadne člověka).

Agresivní mravenec velkohlavý přišel patrně se zbožím odněkud z Indického oceánu, uvedl letos na to téma přelomový text v časopisu Science. Tihle mravenci dokážou vyhubit populace původních akáciových mravenců tím, že dospělé jedince pozabíjejí a jejich vajíčka a mláďata sežerou.

Tito mravenci se sice jmenují velkohlaví, ale jsou malí – měří asi třetinu původních akáciových mravenců. Vytvářejí superkolonie o stovkách tisíc mravenců a vybíjejí celé populace původních mravenců. Akácie tak zůstávají před slony nechráněné.

Kromě toho, že sloni žerou listy, strhávají větve a stromy vyvracejí. „Vidíme, jak se tyto oblasti otevírají, od hustého akáciového porostu k otevřené krajině, travnatým plochám,“ říká Douglas Kamaru z Wyomingské univerzitě a spoluautor článku. Podle něj v posledních dvaceti letech takto rezervace přišla o 70-80 procent stromů.

To má nečekané následky. Akácie mimo jiné poskytovaly úkryt lvům při lovu (například) antilop a zeber. Když dnes v savaně tyto stromy chybějí, nemůže hladový lev jen tak zajít na gáblík, jak byl zvyklý; musí vynaložit o mnoho více energie a podstoupit podstatně nebezpečnější lov buvola. (V tomto ohledu provedla globalizace v Keni lvům zhruba totéž, co obyvatelům pražského centra, kde zajít na večeři lze při průměrném platu stále obtížněji.)

Na to, že v Bangladéši žije přes 170 milionů lidí,  má ta země na kterémkoli mezinárodním fóru, jaké si dokážete představit, pozoruhodně málo co říci; svět jí oplácí zřetelným nezájmem.

Letos v létě to proti své vůli změnila premiérka Šajch Hasína Vadžídová, když musela kvůli lidovým protestům funkci ipo celkem 20 letech opustit. A co nevyšlo najevo? Během posledních let nechala Hasína zemi doslova rozkrást.

Nový šéf bangladéšské centrální banky tvrdí, že za posledních 15 let Hasíniny vlády z finančního systému země zmizelo „přibližně 17 miliard dolarů“. Odhad centrální banky přitom může být ještě docela konzervativní. Jiní ekonomové odhadují, že „skutečná hodnota uloupených peněz za vlády Hasíny do jejího srpnového útěku ze země by mohla přesáhnout 30 miliard dolarů“, uvádí se ve zprávě zveřejněné 4. prosince.

S částkou 17 miliard přišel Achsan Mansúr, bývalý dlouholetý pracovník MMF, kterého prozatímní vláda jmenovala guvernérem centrální banky. Tvrdí, že v době, kdy byla Hasína u moci, ovládla centrální banku a skupinu bank komerčních. Provedla to jednoduše - do jejich představenstev dosadila své lidi a jejich předchůdce nechala vyštípat.

„Banky pak poskytly firmám, z nichž některé byly fiktivní, miliardové půjčky, které nikdy nebudou splaceny. Velká část těchto peněz pak byla nelegálně vyvedena ze země,“ uvádí zpráva. Mansúr to popsal jako ‚systematické vykrádání bank‘.

Vidíme tedy, že Bangladéš je sice opomíjená, ale cvilizačně je na tom stejně jako Západ. Problém je v tom, že nová vláda je na kordy s vládou sousední Indie, což z ní dělá implicitního spojence Číny. To abychom si nemysleli, že Hasínina vláda má nakonec něco jako happy-end. O Bangladéši v té souvislosti napřesrok jistě uslyšíme.

Vypadá to jako antiteze novinové zprávy – proč psát o něčem, co se nestalo? Inu, snad proto, že nás kdekdo dosud vehementně přesdvědčoval, že se něco stát má. Nebylo to nic pěkného: Maledivy, souostroví v Indickém oceánu, měly kvůli stoupající hladině světových oceánů zmizet z mapy.

Letošní výzkum faktů však přináší překvapivý příběh: většina maledivských ostrovů je stabilní a některé se dokonce rozrůstají.

Když vědci začali procházet letecké snímky, aby se ujistili, že klimatická apokalypsa je nevyhnutelná, zjistili nečekané věci. Nejprve se podívali na pár desítek ostrovů, pak na několik stovek a nyní už na téměř tisíc. Zjistili, že v posledních několika desetiletích se obrysy ostrovů posouvaly sem a tam, tu erodovaly, jinde přibývaly. Celkově se však jejich plocha nezmenšila. V některých případech tomu bylo naopak, spíše se zvětšily. Moře stoupalo a ostrovy se rozšiřovaly spolu s ním.

Vědci dosud všechny příčiny tohoto jevu nepochopili. Teprve letos se začali dozvídat, jak neustálý střet vln a písku dělá s pobřežím zdánlivě nesmyslné věci: pevniny ubývá i přibývá najednou, jako ledu na ledovci.

Pokud však tamní atoly nečeká jistá a bezprostřední zkáza, co je tedy čeká? Politický hlavolam. Pokud se například bude kvůli změnám některých ostrovech život mimořádně obtížný, ale jiných se tytéž změny nedotknou, budou se tamní vlády muset rozhodovat, která místa zachránit a která obětovat.

Tam, kde se rozhodnou existenci lidského osídlení zachovat, budou politici muset dlouhodobě plánovat zásobování sladkou vodou, vytváření pracovních míst, zajištění škol, zdravotní péče a infrastruktury. S omezenými zdroji, které mají k dispozici, budou muset vymyslet co nejlepší budoucnost.

Jinými slovy, budou muset dělat to, co neumějí ani se zdroji podstatně hojnějšími. Tak vypadá první skutečný důsledek klimatických změn: z vůdců pochybných kvalit udělá vůdce rovnou škodlivé.

Jihoamerická Paraguay vyhostila v listopadu čínského diplomata, protože se „vměšoval do jejích vnitřních záležitostí“. Ministerstvo zahraničí na konci listopadu uvedlo, že čínskému vyslanci Sü Wejovi zrušilo vízum; dalo mu 24 hodin na odjezd a prohlásilo ho za personu non grata.

Proč takový rozruch? Sü předtím nečekaně vystoupil v paraguayském kongresu a řekl zákonodárcům, že si musí vybrat mezi vztahy s Tchajwanem a Čínou. „Tento pán měl paralelní program. Přišel dělat vnitřní politiku, která nebyla vhodná,“ řekl Juan Baiardi, náměstek ministra pro administrativu a technické záležitosti paraguayského ministerstva zahraničí.

Paraguay patří k ubývajícímu počtu zemí, které udržují diplomatické vztahy s Tchajwanem, což se Pekingu nelíbí. Pouze dvanáct zemí se rozhodlo Tchajwan uznat; v Jižní Americe je Paraguay jedinou takovou zemí.

Sousední země jako Brazílie či Argentina do Číny těží z masového vývozu do Číny například hovězího masa a sójových bobů. Také řada dalších latinskoamerických zemí – mimo jiné Honduras, Panama, Dominikánská republika a Salvador - vztahy s Tchaj-pejí ve prospěch Pekingu přerušila.

„Není možné zvolit si Čínu i Tchaj-wan. Je to buď Čína, nebo Tchajwan,“ řekl poslancům v Asunciónu Sü Wej. „V tomto případě doporučuji, aby paraguayská vláda učinila správné rozhodnutí co nejdříve.“

Paraguajci si to nenechali líbit a pana Sü posadili šupem do letadla. Co jim dalo kuráž vzepřít se diktátu nesrovnatelně mocnějšího diplomatického protivníka?

Jednu z odpovědí může nabízet historie. Její nejbarvitější postavou je prezident (a jediný maršál v paraguajských dějinách) Francisco Solano López, jenž v letech 1864-1870 rozpoutal válku proti všem sousedním zemím – Argentině, Brazílii i Uruguaji. Dopadlo to, jak dopadnout muselo, a prezident padl v bitvě. Předtím se však i v beznadějném postavení odmítl vzdát, takže země přišla o 90 procent mužské populace a 10 procent žen, celkem zhruba o polovinu obyvatel.

Můžeme doufat, že to tentokrát dopadne lépe. Nakolik byste si na to vsadili, je ovšem druhá věc.

Afghánské muzeum Domov paměti (Afghanistan Memory Home) vytváří „schránky“ s osobními věcmi, fotografiemi a dokumenty lidí, kteří trpěli nebo zemřeli během desetiletí tamních konfliktů.

Zpočátku to bylo malé muzeum se sídlem v šedé kancelářské budově v Kábulu se zdánlivě všední sbírkou - například učebnicemi a černými sandály čtrnáctileté dívky. Zemřela v Kábulu při útoku na civilisty, který v roce 2015 provedla tamní odnož Islámského státu, jež má na svědomí řadu vražedných útoků v Afghánistánu a Pákistánu.

Není divu, že když před více než třemi lety převzalo po odchodu amerických vojáků moc hnutí Tálibán, muzeu takového typu se právě nedařilo. Proto také dnes jeho fyzická podoba již neexistuje. Tálibán šéfům muzea před nástupem k moci mnohokrát vyhrožoval; když se jeho jednotky blížily ke Kábulu, rozhodlo se vedení muzeum uzavřít.

Nechali dokumenty a artefakty ukrýt, zakopat do země a propašovat z Afghánistánu. To trvalo tři roky - a nakonec to dalo vzniknout virtuální podobě muzea. Některé ze zachráněných artefaktů se dočkaly vystavení na Konventu OSN pro oběti války v Afghánistánu, který se konal 3. prosince v Haagu.

S nápadem na vytvoření muzea přišla nezisková organizace Afghanistan Human Rights and Democracy Organization (AHRDO). „Začali jsme uvažovat o tom, co s těmito příběhy udělat, jak je široce sdílet, a uvědomili jsme si, že přeživší často odkazují na určité předměty a osobní věci,“ řekl novinářům Hádí Márifát, šéf neziskovky. „Například když rodina dostala zpět tělo oběti, popisovali oblečení, jež měl nebožtík na sobě. Tyto předměty si schovávali, aby si své blízké připomněli.“

Občanská válka, která začala v Súdánu v dubnu 2023, letos vesele (je-li to správný výraz pro masakrování civilistů) pokračovala. V bojích proti sobě stojí dvě party, které nejprve v roce 2021 společně provedly vojenský puč a pak se rozhádaly podle pravidla, že žádný bandita se o lup nedělí rád. A vskutku, sklon k poklidnému řešení názorových sporů nepatří v Súdánu k nejsamozřejmější výbavě politického novice; kalašnikov ano.

Že na jedné straně stojí parta hrdlořezů zvaná Súdánské ozbrojené síly (SAF) a v jejím čele stojí generál Abdel Fattáh al-Burhán, kdežto její protivníci si říkají milice Sil rychlé podpory (RSF) a velí jí jistý Muhammad Hamdán „Hemedti“ Dagál, je téměř jedno.

RSF vznikla z nechvalně proslulé milice Džandžavídů, jež se již před dvaceti lety postarala o genocidu v oblasti Dárfúru. Její jednotky se tentokrát zmocnily kontroly nad súdánským hlavním městem Chartúmem i nad velkou částí Dárfúru. Koncem září zahájily naopak síly SAF rozsáhlou ofenzívu s cílem dobýt Chartúm zpět. Některé části města dobyly, jiné nikoli. Co to udělalo s místními lidmi, si můžeme jen domýšlet.

Přesný počet obětí není znám. Některé odhady uvádějí za letošek 20 000 mrtvých, přičemž po započtení nemocí a hladu způsobených válkou ten počet narůstá na více než 60 000. Válečné zločiny jsou běžnou věcí a v Dárfúru byl vyhlášen hladomor.

Není divu, že Súdánci, kteří se mohli sebrat a odejít, tak učinili. Konflikt vyhnal z domovů přibližně jedenáct milionů z celkového počtu téměř padesáti milionů obyvatel. Zprostředkovatelské snahy, jako bylo zářijové zasedání Rady bezpečnosti OSN o Súdánu, přinesly krásné řeči, ale jen málo činů. Nejenže obě znepřátelené party věří, že se jim podaří dosáhnout vítězství; obě také přijímají pomoc zvenčí, což jim umožňuje v boji pokračovat. 

Donald Trump těsně řed Vánocemi řekl, že jmenuje velvyslancem v Panamě Kevina Marina Cabreru. Co má být? Cabrera slibuje, že bude hájit „odvážný přístup republikánů k mezinárodní diplomacii“.

Pro Panamu to může znamenat, že Trump myslí vážně úmysl převzít kontrolu nad tamním průplavem, jenž spojuje Tichý oceán s Atlantickým a je klíčovou součástí mezinárodního obchodu.

Během několika hodin to vyvolalo v celé Latinské Americe řetězovou reakci. Trumpův nápad se setkal nejen s (předvídatelným) okamžitým odmítnutím panamského prezidenta José Raúla Mulina, nýbrž také probudil nevídaný smysl pro solidaritu v zemích od Mexika přes Chile až po Kolumbii. Jejch reakce byla prakticky jednomyslná: „Mezioceánská cesta patří Panamcům.“

„Každý metr čtvereční Panamského průplavu a přilehlé zóny patří Panamě a bude jí patřit i nadále,“ řekl Mulino. Stejně se vyjádřili i čerstvá mexická prezidentka Claudia Sheinbaumová, kolumbijský prezident Gustavo Petro, vlády Chile, Bolívie a Venezuely a generální tajemník Organizace amerických států (OAS) Luis Almagro.

Trump chce, aby Panama buď snížila poplatky pro americkou lodní dopravu, nebo aby vrátila správu průplavu Spojeným státům. „Toto naprosté okrádání naší země okamžitě zastavíme,“ slíbil.

Trump poté zveřejnil mem s americkou vlajkou vlající nad infrastrukturou v pozadí se vzkazem „Vítejte v kanálu Spojených států“. Prezident Mulino v odpověď nabídl Washingtonu „spoplupráci v bezpečnostních otázkách, jako je nelegální migrace, obchod s drogami a organizovaný zločin“.

Buď jak buď: pro případ, že by mezinárodních problémů bylo málo, Trump právě přidělal jeden navíc.

Čad, jedna z nejzaostalejších zemí centrální Afriky, v listopadu ukončil vojenskou spolupráci se svou bývalým koloniálním vládcem, Francií. Francouzské jednotky začaly zemi opouštět; v rámci stahování předaly v prosinci domorodcům první vojenskou základnu.

Náčelník čadského vojenského štábu uvedl, že jeho lidé převzali základnu ve Faya-Largeau na severu země. Slíbil, že armáda bude informovat veřejnost o dalším průběhu stažení francouzských sil ze základen ve východním městě Abeche a v hlavním městě N'Djamena.

Proč je to důležité? Čad sousedí se čtyřmi zeměmi s ruskou vojenskou přítomností. V lednu odcestoval do Moskvy čadský prezident Deby, aby posílil vztahy s „partnerskou zemí“. Také vojenští představitelé Nigeru, Mali a Burkiny Faso, kteří vyhostili francouzskou armádu, se sblížili s Ruskem, které má po celém Sahelu rozmístěné žoldáky.

Bezpečnostní situace v těchto zemích se však zhoršila, přibývá útoků extremistů a úmrtí civilistů ze strany ozbrojených skupin i vládních sil. Podle údajů projektu Armed Conflict Location and Event Data Project přišlo za prvních šest měsíců letošního roku 3064 civilistů, o čtvrtinu více než v předchozích šesti měsících.

Francie má stále 600 vojáků na Pobřeží slonoviny, 350 v Senegalu a 350 v Gabonu a přibližně 1500 v Džibutsku. V Čadu měla tisíc vojáků. Jak bude Paříž oslabovat, Kreml a jeho afričtí pohůnci si mohou mnout ruce, jimiž si budou mastit kapsy.

Moldavsko není první slovo, které vás napadne, když slyšíte obrat „evropská mocnost“. (Detail pro ilustraci - když chce Moldavan sehnat pořádného řemeslníka, pozve si Rumuna.) A přece se právě této třímilionové zemi, zkoušené relativní chudobou i přítomností ruských vojáků v separatistickém Podněstří, podařilo jako jediné ze čtyř evropských zemí v přímém konfliktu s hlavní bezpečnostní hrozbou obstát.

Řeč je o prezidentských volbách, v níž stála dosavadní prezidentka Maia Sanduová prppti promoskevskému kandidátovi Alexandru Stoianoglovi. Země měla na vybranou: Evropa nebo Rusko. Stejně jako v Gruzii i sousedním Rumunsku jela i zde ruská propagandistická mašina naplno – ale přišla zkrátka.

Sanduová získala 55 procent hlasů. Její poradce pro národní bezpečnost poté prohlásil, že došlo k „masivnímu vměšování“ Ruska do moldavského volebního procesu, které mělo „vysoký potenciál zkreslit výsledek“.

Po uzavření volebních místností 52letá Sanduová i její soupeřka poděkovaly voličům, přičemž Stoianoglo hovořil kromě rumunštiny i rusky. Ačkoli je rumunština hlavním jazykem Moldavska, ruština je kvůli sovětské minulosti hojně rozšířená.

Naproti tomu v Gruzii je pro vstup do EU 89 procent obyvatel. Proruským silám se však podařilo tamní volby ovlivnit (opozice mluví rovnou o falšování výsledků) natolik, že jejich zájmy zvítězily.

V Rumunsku pomohli Rusové vynést „svého“ prezidentského kandidáta v prvním kole do čela; ústavní soud později výsledky zrušil právě s ohledem na ruské ovlivňování. Mezitím si Rumuni zvolili roztříštěný parlament, jenž jentaktak potvrdil u moci proevropskou vládu. Nové volby hlavy státu proběhnou v březnu.

Vzhledem k takovému vývoji může moldavský příběh zafungovat jako vzácné povzbuzení k představě, že rok 2025 nemusí být nutně všude stejnou měrou katastrofální. Jste-li tedy nenapravitelní optimisté.