Zapomeňte na Tři soutěsky. Záhadná čínská obří přehrada v tibetských horách děsí třetinu Asie
Riziko zemětřesení, maximálně obtížná dostupnost a vzdálenost od civilizace taková, že se nevyplatí ji překonávat vedením. Kde jinde si postavit elektrárnu, když ne v Tibetu?
Zapomeňte na přehradu Tři soutěsky. Nejnovějším infrastrukturním čínským mega projektem má být největší vodní elektrárna na světě vysoko na Tibetské náhorní plošině na hranici s Indií.
Peking tvrdí, že vodní elektrárna Motuo, kterou staví v Tibetu, je pro vládní úmysl generovat čistou energii nezbytná. Kromě toho může takový obrovský projekt vytvořit pracovní místa a přispět k oživení čínské ekonomiky, což vláda potřebuje jako sůl. A jen jakoby náhodou se stalo, že Motuo dá Číně do ruky obrovskou strategickou zbraň pro případné spory s regionálním rivalem Indií (či Bangladéší, ačkoli ta čínské mocipány v současnosti tolik netrápí).
Stavba je zároveň podezřelá, mírně řečeno. Existenci problému naznačuje skutečnost, že Peking, jenž se jindy podobnými projekty okázale chlubí, aby se blýskl svými schopnostmi, v tomto případě neříká dohromady nic. To vyvolává obavy na všech stranách – zejména u sousedů a mezi ekology, o místních obyvatelích nemluvě.
Tibetská řeka Jarlung-cangpo, na níž má přehrada vyrůst, teče do sousedního indického státu Arunáčalpradéš jako Brahmaputra a do Bangladéše jako Jamuna. V těchto zemích vyvolává čínská stavební horlivost obavy hned na několika frontách najednou.
Padesát kilometrů vodopádů
První z nich je třeba popsat mírně zeširoka. Když se před zhruba 140 miliony let dnešní Indie rozhodla opustit Afriku a stát se součástí budoucí Asie, její příjezd nebyl úplně komfortní. Subkontinent přifrčel přes nově vzniklý Indický oceán a vkousl se do euroasijské pevniny; než se zemské desky mezi sebou dohodly, vyzvedly povrch o pěkných pár kilometrů výš. Tomu vděčíme ze existenci dnešního pohoří Himálaj a jeho bratranců, již se táhnou směrem na západ prakticky nepřerušenou linií až k sedm tisíc kilometrů vzdáleným Pyrenejím.
Protože ty hory jsou tak vysoké, voda v nich mrzne do ledovců a zase z nich postupně odtává, tvoříc obrovské řeky. V tři tisíce kilometrů dlouhém oblouku pramení pět řek, které živí více než třetinu světového obyvatelstva – Indus, Brahmaputra, Mekong, Velká řeka a Žlutá řeka.
Na západním konci onoho oblouku stojí hora Kailas (nebo Kailash či Kailaš podle toho, jaký přepis z jakého jazyka si vyberete) obklopená ledovci. Místní ji vnímají jako posvátnou, a dokonce i zápaďané, kteří se tam vypraví, to obvykle respektují (počínaje horolezcem Reinholdem Messnerem, jinak mužem nad jiné sebevědomým).
Z těch ledovců vznikají jezera. Z jednoho z nich směrem na jih od Kailase, zvaného Manasarovar, vytéká řeka, jíž se říká Koňská. To proto, že se po nějakých patnácti stech kilometrech toku na východ razantně stočí doprava k jihu – ohyb je tak prudký, že má tvar podkovy – a sestoupí během necelých padesáti kilometrů o dva kilometry. (Pro názornost, vltavské vodě pod pražským Karlovým mostem zbývá do moře nějakých 900 kilometrů, ale jen 200 metrů převýšení.)
Těchto necelých padesát kilometrů je plné vodopádů natolik nepřístupných, že je kartografové objevili a jakžtakž popsali až v roce 1998. Na jejich konci už má řeka jméno Jarlung-cangpo – řeka, která přichází z nebes.
U toho nezůstane dlouho, protože hned za indickou hranicí se témuž toku začíná říkat Brahmaputra, tedy zhruba Stvořitelův syn. (Jedním z významů slova Brahma je jedno z trojice nejvyšších hinduistických božstev; má na starosti stvoření všeho, počínaje sebou samým.)
Pohrdání vírou
Ta řeka poté živí bratru tři sta milionů lidí. Něco přes polovinu z nich tvoří Bangladéšané; v bengálštině už se řeka jmenuje Jamuna, což je od Stvořitelova syna jen malý downgrade – je to dívčí jméno, ale také posvátné. Celkem vzato díky neproniknutelnému původu i strašlivé moci, již řeka nad obyvateli svého povodí má – její záplavy je živí i zabíjejí najednou – je mnoho důvodů, proč má Brahmaputra, Jarlung-cangpo či Jamuna v myslích těch lidí výsadní postavení.
A právě v místech, jež tomu všemu předchází, těsně před tím, než se onen prudký tibetský ohyb promění v tajemnou sérii vodopádů, se čínští komunisté rozhodli postavit největší přehradu lidských dějin. Kdyby si někdo na jeruzalémské Chrámové hoře otevřel vepřové řeznictví a zavedl tam sobotní prodej hamburgerů McKristus, nebylo by to o nic horší.
Kdyby však šlo jen o nebetyčně (doslova) urážlivé pohrdání vírou, nejspíš by to zase tak mnoho pozornosti nevyvolalo. Jenže jde o věci konkrétnější: vodu a moc. Plyne to z toho mála, jež o projektu dosud víme.
Koncem prosince Číňané oznámili, že jejich vláda výstavbu elektrárny schválila. Na projekt takového rozsahu o něm však zveřejnila jen minimum podrobností. I deník South China Morning Post, jenž se s některými materiály stran projektu seznámil, se dozvěděl pouze útržky informací, které by za normálnějších poměrů byly předmětem veřejné debaty. Patří mezi ně předpokládané náklady, odkud budou pocházet peníze, jaké společnosti se na něm podílejí a kolik lidí bude pravděpodobně vysídleno.
Trojnásobek Tří soutěsek
Je známo, že přehrada bude stát v okrese Medog v Tibetu ve strmém kaňonu, v němž řeka vytváří zmíněnou podkovovitou zatáčku. Využitím kinetické energie více než dvoukilometrového poklesu by vodní elektrárna mohla vyrobit 300 miliard kilowatthodin energie ročně, odhadla státní společnost Power Construction Corpo ration of China (častěji známá prostě jako PowerChina). To by byl trojnásobek kapacity přehrady Tři soutěsky, která je v současnosti největší na světě a jejíž výstavba stála Čínu přibližně 34 miliard dolarů.
Peking přímo neřekl, kdo bude přehradu stavět, ale předpokládá se, že právě zmíněná firma PowerChina coby největší stavitel vodní infrastruktury v zemi nebude chybět. (Společnost na žádost o komentář nereagovala.) Podle odborníků by výstavba ve Velkém ohybu, 500 metrů hlubokém kaňonu, kam nevedou žádné cesty, trvala kvůli technickým problémům pravděpodobně nejméně deset let. To však bude záležet na tom, jak se inženýři rozhodnou své dílo postavit. Ani základní konstrukce přehrady však známa není.
Podle vysoko postaveného inženýra jménem Fan Siao z geologického úřadu v provincii S’-čchuan, který hovořil s deníkem The New York Times, počítá jeden z návrhů s vybudováním přehrady poblíž vrcholu Velkého ohybu a odvedením vody obrovskými tunely vyvrtanými do stěn kaňonu.
Samotný účel budování takové věci je sporný. Oficiální vysvětlení Pekingu, ač kusé zmiňuje ekologické ohledy. Nejvyšší čínský představitel Si Ťin-pching slíbil, že emise oxidu uhličitého v zemi přestanou stoupat kolem roku 2030, kdy země nahradí uhlí obnovitelnými zdroji energie.
Drahá doprava
Tři stovky TWh (pro srovnání, Temelín vyrobil v roce 2021 něco pod šestnáct TWh) by pokryly zhruba tři procenta celkové čínské spotřeby elektrické energie. To není málo, jakkoli to nepočítá s tím, že má-li „čistá“ elektřina nahradit fosilní zdroje, bude její podíl na celkové energetické spotřebě stoupat.
Problém je však v tom, že není přesně známo, kolik takto vygenerované energie se dostane tam, kde je jí třeba. Tibet je rozlehlý, ale řídce osídlený; mnoho energie nepotřebuje. Odhadovaná kapacita přehrady by přesáhla i energetické potřeby sousedních provincií, řekl inženýr Fan. Sousední S'-čchuan a Jün-nan mají mnoho vodních elektráren, které vyrábějí více energie, než region potřebuje.
Znamená to, že by bylo třeba energii posílat na velké vzdálenosti do jiných částí Číny – což je nákladné. (I při relativně nízkoztrátovém odesílání stejnosměrného proudu nejkvalitnějším známým vedením se za dva tisíce kilometrů, což je nejkratší vzdálenost od Velkého ohybu k průmyslovým a populačním centrům, spolyká doprava něco přes jedno procento.)
Kromě toho jsou tu problémy s nechtěnými důsledky. Stejné síly, které Velký ohyb kdysi vytvořily, představují dnes riziko pro jakékoli stavební záměry. Protože indická tektonická deska se stále pomalu přibližuje k euroasijské, Himálaj pravidelně postihují zemětřesení.
Přehradám zemětřesení zrovna nesvědčí. I sami čínští představitelé uvedli, že po zemětřesení o síle 7,1 stupně Richterovy škály, které tento měsíc zasáhlo tibetské město Šigatse a zabilo více než 120 lidí, se na pěti přehradách vodních elektráren v Tibetu objevily trhliny.
I kdyby však byla přehrada Motuo postavena tak kvalitně, aby zemětřesení odolala (což nikdy nevíte), potenciálně smrtící sesuvy půdy a bahna způsobené zemětřesením je obtížné zvládat. Masivní výkopové práce spojené s výstavbou přehrady pravděpodobnost takových katastrof jedině zvýší.
Nezamýšlené důsledky
Na nic tak dramatického možná dojít nemusí. Každý takový obrovský projekt však může přinést množství dalších nechtěných dopadů. O Třech soutěskách je například známo, že zachytává množství kalu, jenž by jinak plul dále po proudu. To pochopitelně snižuje úrodnost bahna, které záplavy nechají v zaplavené půdě dále po proudu – tedy to, z čeho obyvatelé těchto oblastí berou živobytí. Stejně tak zůstávají v nádrži Tří soutěsek ryby, takže se nikomu na nižších částech toku Velké řeky nemohou stát večeří.
Oběti jsou i na čínské straně. Obyvatelé Medogu budou muset být vysídleni, protože přehrada si patrně vyžádá zatopení zemědělské půdy a celých měst. Medog má 15 000 obyvatel; v čínských státnických počtech jsou to však pouhé drobné.
Číňané to nicméně vymysleli tak pěkně, že většinu negativních důsledků jejich energetické žízně si odnese někdo jiný. To se týká například pravděpodobné intenzivní eroze říčních břehů, již v rozhovoru s Timesy zmínil Kalján Rudra, tamní hydrolog a jinak předseda příslušného indického vládního orgánu (West Bengal Pollution Control Board, potřebujete-li to konkrétně).
Nervozitu úřadů sousedních zemí zde umocňuje zmíněná skutečnost, že Číňané nejen mlčí o veškerých rizicích, nýbrž ani nedávají k dispozici žádná hydrologická data, která by umožnila detailnější propočet takových rizik. Čínské úřady pouze tvrdí, že přijaly „opatření, aby zabránily negativním důsledkům pro své sousedy“. Tomu pochopitelně rádi věříte.
Vědci v Indii a Bangladéši proto Číňany oficiálně žádají, aby jim sdělili podrobnosti o svých plánech. Indičtí diplomaté na Peking naléhají, aby zajistil, že projekt území ležící níže po proudu řeky nepoškodí.
Strategická výhoda
„Když Peking nezveřejňuje hydrologické údaje a podrobné plány přehrady, v Indii a Bangladéši si jen obtížně mohou připravit kroky, které by případné dopady projektu zmírnily,“ citoval list Financial Times Genevieve Donnellon-Mayovou, výzkumnou pracovnici britské Oxford Global Society, která se zabývá mezinárodními konflikty s kořeny v ekologických problémech.
Tím se dostáváme k možnému jádru hypotetického pudla. Přehrada by pro Peking mohla být příležitostí energetickou a také strategickou – může se stát převodní pákou, jíž Peking bude moci vůči Indii coby oblastnímu rivalovi uplatnit takřka nekontrolovatelnou moc.
Na klidu Indům nepřidává a ani fakt, že Brahmaputra přetíná společnou hranici právě v místech, o něž obě země vedou letitý spor. „Čína je nepředvídatelná a může udělat cokoli,“ řekl na to téma Pema Khandu, premiér indického státu Arunáčalpradéš. Číňané si na jeho území činí nárok a skrupule do arzenálu prostředků jejich diplomacie obvykle nepatří.
Není proto divu, že v Indii ani Bangladéši nepanuje z čínských zelenoenergetických plánů žádné nadšení. Mluvíme o zemích, jejichž obyvatelstvo celkem čítá 1,6 miliardy lidí, tedy zhruba třetinu veškeré asijské populace.
