Vlajka na Iwodžimě, Námořníkův polibek či Atomový hřib. Znáte okolnosti vzniku ikonických fotografií z II. světové války?
Námořní pěchota USA v roce 1945 dobyla strategický tichomořský ostrov Iwodžima. Obětavé boje dodnes připomíná slavná fotografie vztyčení vlajky na vrcholu hory Suribači. Stačilo přitom málo a Joe Rosenthal ji před 80 lety nestihl vyfotit. Zajímavé okolnosti provázely i další ikonické válečné fotografie.
Vztyčení vlajky na ostrově Iwodžima
Letiště na ostrově Iwodžima představovalo klíčový bod strategie USA ve válce o Tichomoří. Američané na něj zaútočili 19. února 1945 a jeho dobývání mělo zabrat jen několik dní. Japonské jednotky ukryté ve skalních labyrintech ale kladly zuřivý odpor a boje se protáhly na více než měsíc. Klíčovým momentem bitvy bylo dobytí vyhaslé sopky Surubači na jihu ostrova. Když nad strategickým vrcholem získaly americké jednotky kontrolu, plukovník Dave Severance zavelel, aby na něm vztyčily vlajku a daly tak Japoncům najevo, že se mají vzdát. Skupina mariňáků nad ostrovem vyvěsila vlajku brzy ráno 23. února a moment zachytil vojenský fotograf seržant Louis Lowery. Vlajka byla ale příliš malá, aby byla viditelná ze severního konce ostrova, kde se soustředila většina japonských jednotek. Velitel proto vydal rozkaz nahradit ji vlajkou větší. Se šestičlenným komandem tentokrát vyšplhal na vrchol i vojenský kameraman Bill Genaust a fotograf agentury Associated Press Joe Rosenthal. V prašném a větrném prostředí se mu nedařilo nastavit aparát, když najednou Genaust vykřikl: „Už jde nahoru!“ Rosenthal instinktivně zamířil svůj Graflex a stiskl spoušť. Ikonická fotografie se objevila v nedělních novinách už dva dny po jejím pořízení. Objevila se v bezpočtu reprodukcí, stala se předlohou pomníku Marine Corps na vojenském hřbitově v Arlingtonu a je jediným snímkem, který obdržel Pulitzerovu cenu ve stejném roce, kdy byl pořízen. Boje na ostrově Iwodžima vyvěšením vlajky neskončily. Pokračovaly až do 26. března a vyžádaly si životy 6821 amerických vojáků. Mezi oběťmi byli i tři vojáci ze šestičlenné skupiny zvěčněné na slavné fotografii.
Vztyčování vlajky na dobytém Reichstagu
Fotografie z Ivodžima se stala tak slavnou, že sovětští vojevůdci zatoužili mít svůj vlastní ikonický snímek. Na rozdíl od Rosenthalova instinktivního záběru vznikla fotografie z vyvěšování vlajky nad dobytým Reichstagem záměrně a plánovaně. Samotný Reichstag byl během války opouštěný a neměl pro nacisty žádnou zvláštní symboliku (Hitler ho koneckonců nechal sám vypálit). Z budovy byl ale výhled nad centrum Berlína. Stalin trval na tom, aby sovětská vlajka zavlála právě zde a přál si také, aby ji jeho vojáci vyvěsili v den Svátku práce. Okolí budovy nebylo ještě zdaleka bezpečné, ale Stalinovy rozkazy nebylo možné neuposlechnout. Kyrgyzstánský vojín Rachimžan Koškarbajev se proplížil do ostřelované budovy a do koruny sochy Germánie zasadil vlajku v noci 30. dubna. Na pořízení fotografie byla ale příliš tma a vlajku do rána sestřelil německý snajpr. Na střechu Reichstagu se Sověti znovu vypravili znovu až 2. května, kdy už byl Hitler po smrti a boje v hlavním městě říše utichaly. Skupinu vedl fotograf Jevgenij Chalděj a podle povelů vrchního velení měl pořídit snímek, jak vlajku vyvěšují dva vybraní vojáci – Rus Michail Jegorov a Gruzínec Meliton Kantaria. Dvojice vyvolených ale nebyla k sehnání a Chalděj se na střeše ocitl sám. Zastavil proto tři náhodné vojáky, předal jim vlajku ušitou z obarvených ubrusů a naaranžoval je do patřičné kompozice. Na fotografii jsou zachyceni Ukrajinec Alexej Kovaljov, Dagestánec Abdulchakim Ismajlov a bělorus Leonid Goryčev. Fotografie musela být na povel ruských propagandistů upravena. Do pozadí byl přidán dým a z rukou vojáků byly vyretušovány hodinky ukořistěné během rabování ruin Berlína.
Momentka chlapce z varšavského ghetta
Jednu z ikonických válečných fotografií nepořídili spojenečtí fotografové, ale osobní asistent jednoho z nejkrutějších nacistů. Záběr zachycuje skupinu polských Židů, které jednotky SS odvádí k transportu do koncentračního tábora. Dan Porat, profesor Hebrejské univeruity v Jeruzalémě. o ní napsal celou knihu s titulem: „The boy: A Holocaust Story“ (Chlapec: Příběh holokaustu). Ani v ní se bohužel nedočkáme přesvědčivého důkazu, kdo lidé na fotografii jsou. Některé okolnosti jsou ale poměrně jasné. Snímek vznikl během likvidace varšavského ghetta v dubnu a květnu roku 1943. Pořídil ho pravděpodobně Franz Konrad - osobní asistent a kameraman obávaného nacistického velitele Jürgena Stroopa, který měl vyklízení ghetta na starosti. Voják mířící samopalem směrem k fotografovi je kapitán SS Josef Blösche. Stroop byl po válce polským soudem obviněn z vraždy 56 065 lidí a v roce 1952 byl oběšen. Ve stejném roce šel na popravu i fotograf Konrad, esesák Blösche byl po válce dopaden ve Východním Německu a popraven v roce 1969. Otazník se dodnes vznáší nad identitou malého chlapce. Nejčastěji je identifikován jako Tsvi Nussbaum, který koncentrační přežil, v USA vystudoval medicínu a stal se lékařem v New Yorku. Sám Nussbaum domněnku jednoznačně nepotvrdil. Vzpomínal si pouze, že jako devítiletý utíkal s rodiči z ghetta, byl s nimi zajat před varšavským hotelem Polski a odveden k transportu do tábora Bergen-Belsen. Před hotelem na něj prý zavolal jeho příbuzný, když se k němu ale malý Tsvi chtěl vydat, voják na něj vykřikl, ať dá ruce vzhůru – stejně jako chlapec na fotografii.
Námořníkův polibek
Prezident Harry Truman oznámil v USA konec války 15. srpna 1945 a Američané vyrazili do ulic k oslavám. Na newyorskou Broadway vyběhl i fotograf Alfred Eisenstaedt se svou věrnou Leicou. Zatímco fotil rozesmáté Američany, koutkem oka vedle sebe zahlédl záblesk světlých šatů. Když se otočil, spatřil v hledáčku námořníka, jak vášnivě líbá dívku oblečenou do bílé zdravotnické uniformy. Zmáčkl spoušť a vytvořil snímek, který se stal symbolem konce války. Celý okamžik trval pouze několik vteřin a fotograf neměl příležitost zeptat se dvojice na jména. Během následujících let se po nich často pátralo, a historik Lawrence Verria o nich dokonce napsal knihu „The Kissing Sailor“ (Líbající námořník). Námořníkem měl podle něj být svobodník George Mendonsa. Žena nebyla zdravotní sestra, ale asistentka z manhattanské zubní ordinace jménem Greta Zimmer. Polibek jí údajně nebyl právě příjemný, protože ji rozvášněný Mendonsa popadl a doslova zlomil v pase (sám Eisenstadt potvrzuje, že námořník chytal a líbal každou ženu, která mu přišla do cesty). K identitě obou aktérů se ale přihlásilo mnoho dalších lidí a oficiální verdikt nebyl vynesen. Záhadu nepomohl vyřešit ani snímek dvojice z jiného úhlu, který ve stejném okamžiku pořídil fotograf U.S. Navy Victor Jorgensen.
Čelisti smrti na Omaha Beach
Snímek vyloďovací operace na Omaha Beach známý jako „Jaws of Death“ (Čelisti smrti) je často připisován fotografovi časopisu Life Robertu Capovi. Capa v Normandii pořídil 6. června 1944 řadu unikátních fotografií. Shodou nešťastných náhod byly ale filmy poškozeny při vyvolávání a podařilo se zachránit pouze 11 snímků (série je známá jako „Magnificent Eleven“ - Jedenáct statečných). Záběr na vojáky skrze otevřená vrata vyloďovacího člunu ale vyfotil Robert F. Sargent - člen pobřežní stráže Spojených států, která během operace zajišťovala transport jednotek z lodí na normandskou pláž. Původně mu dal název: „Americké invazní jednotky vyskakují z rampy vyloďovacího člunu pobřežní stráže a brodí se posledními nebezpečnými metry moře na pláž v Normandii.“ Když se fotografie stala slavnou, Sargent ji dal poetičtější jméno: „Taxis to hell – and back – into the jaws of death“ (Taxi do pekla a zpět - čelisti smrti). Inspirovala ho k němu báseň Alfred Lorda Tennysona popisující hrůzy Krymské války.
Atomový hřib nad Nagasaki
Šestého srpna 1945 shodila létající pevnost B-29 Enola Gay atomovou bombu na japonskou Hirošimu. Puma „Little Boy“ obsahovala nálož 64 kg obohaceného uranu a zabila 70 000 obyvatel. Císař s kapitulací váhal, a 9. srpna proto vzlétl z letiště na ostrově Tinian další B-29 jménem Bockscar. V pumovnici nesla bombu „Fat Man“ s necelými 7 kilogramy plutonia. Bombardér doprovázely během letu další dva letouny. Na jejich palubě seděl i šestadvacetiletý vojenský fotograf Charles Levy a novinář New York Times William L. Laurence. Oba měli za úkol zachytit na fotografii první útok plutoniovou bombou. Výbuch nastal krátce po 11 hodině dopoledne. Laurence ho v reportáži popsal jako „obrovskou ohnivou kouli vystupující ze samotného nitra země, která se vzápětí proměnila v obří sloup fialového ohně šlehajícího až do nebe“. Slavný snímek, který během útoku vyfotil Levy, však nezachycuje ohnivý sloup, ale oblak sahající ze zničeného města až do stratosféry. „Atomový hřib“ předznamenal novou éru lidstva a stal se mocným nástrojem propagandy USA. Fotografie zničeného města posetého stíny mrtvých japonských civilistů se na veřejnost dostávaly podstatně méně často.
