Thatcherová je megera: Úskalí politického komentáře
Film o životě Margaret Thatcherové byl před třema lety velkou událostí. Luděk Staněk tehdy komentoval článek Lidových novin o ještě nedokončeném filmu Železná lady.
Obecně je určitě dobře, když političtí komentátoři začnou psát o filmech. Minimálně tím dávají najevo, že nejsou úplně mimo. Ale když začnou filmy interpretovat politicky, je to malér. Martin Weiss se v Lidových novinách nedávno odvážně pustil do komentování dvou filmů najednou.
Ve svém sloupku řachnul najednou ještě nerealizovaný film o Margaret Thatcherové a film Královna z roku 2006. Dohromady se mu sešly asi jen proto, že jsou britské. Jeho sloupek nestojí úplně za prolink, dovolte mi tedy citovat: „V Británii chystají televizní film o Margaret Thatcherové. Soudě podle toho, co uniklo o scénáři – že stárnoucí Thatcherová je blouznivá alkoholička –, půjde o klasický projev toho, jak si britská kulturně mediální fronta vyřizuje účty s thatcherismem. Porážku ve světě politiky mu oplatí ve světě fantazie, kde thatcherovce triumfálně zvěční jako lidské trosky.“
Takže abychom svět komentátorovy fantazie nějak uvedli do světa našeho. Ano, britská kulturně mediální fronta skutečně s thatcherismem má jisté problémy. Historie a Martin Weiss asi její působení vidí veskrze pozitivně (proti čemuž nic), ale pravda je, že Británie za její vlády asi nebyla tak skvělé místo k životu. Hodně se bojovalo (ať už proti horníkům, či proti Argentincům), konflikt v Severním Irsku eskaloval způsobem, který pro obyvatele Anglie nebyl příliš komfortní, a například na některé pozitivní důsledky slavné liberalizace burzy (tzv. Big Bang) si museli daňoví poplatníci ještě pár let počkat. Každopádně důvody, proč se o Thatcherové mluví jako o alkoholičce, nejsou dány prostě tím, že se pár levičáků rozhodlo, že Thatcherová byla megera. ¨
Tím hlavním důvodem byly především paměti George Waldena, ministra její vlády (tedy konzervativce), jež vyšly pod názvem Lucky George a na pokračování je tiskly Timesy — noviny patřící Rupertu Murdochovi, což rozhodně není člen kulturně mediální fronty, jak o ní mluví Weiss. Že si Walden historky o nadměrném pití Margaret Thatcherové nevymyslel, dokazují další svědectví, která se po publikování jeho pamětí vyrojila. Ano, asi bychom si mohli politiky pamatovat tak, jak o nich píší političtí komentátoři (kteří se často bojí ukázat jejich lidskou tvář a rádi opakují jejich bláboly, aniž by je uvedli do kontextu), ale proč, když máme i jiná média než noviny? Třeba filmy. Ale i ty v Lidovkách znají.
„Vzácnou výjimkou byl film Královna z roku 2006. Je zajímavé, jak se režisér Stephen Frears dokázal vymknout očekáváním svého společenského prostředí. Alžběta II., představitelka instituce, jež podle pravověrných čtenářů Guardianu měla být dávno zrušena, z filmu vychází jako nejcharakternější a nejcitlivější člověk široko daleko. Ten, kdo ji chápe nejbystřeji, je Tony Blair, v té době už kulturními elitami pasovaný na válečného zločince. K bezradnému princi Charlesovi se chce člověku jen po paroubkovsku utrousit: ,Ty jseš chudák!‘ A Cherie Blairová, jejíž progresívní postoje nejlépe konvenují londýnské kavárně, z filmu vychází jako zcela nesnesitelná.“
Nevím, zda jste viděli film Královna. Pokud ano, pak víte, že to není jednoznačný film. A pokud jste náhodou alespoň trochu obeznámeni s britskými reáliemi, pak také asi víte, že je to film, jenž se vymyká politickému výkladu. Utahuje si jak z věcí, které jsou v Británii tabu (tedy majestátu královny), z obyčejných Britů a jejich „nebritské“ reakce na úmrtí Diany, princezny z Walesu i z „mladých levičáků“, tedy Tonyho Blaira a jeho kohorty, která zanedlouho převezme moc. A pokud Weiss interpretuje Tonyho Blaira ve filmu jako sympatickou postavu, je to skoro stejně absurdní, jako když někteří levičáci dělají z Othella drama rasové diskriminace. A mimochodem, po druhé světové válce neexistovala v Británii více nenáviděnější premiérova manželka než právě Cherie Blairová. A levičáci ji začali nenávidět prakticky okamžitě, protože její chování a práce s funkcí připomínaly ze všeho nejvíc poněkud vzdělanější, bezskrupulóznější a schopnější, nicméně stejně mocí opojenou verzi mladé paní Paroubkové.
Dobře, beru tu první větu zpátky. Političtí komentátoři by se měli doopravdy věnovat asi opravdu pouze zprávám z parlamentu.
