Teror na filmovém plátně aneb jak se změnil pohled filmařů na terorismus
Po událostech dnes označovaných kódem 9/11 a následném tažení charakterizovaném jako „válka s terorem“ se zásadně změnil přístup filmařů k problému terorismu. Teroristé se najednou stali reálnějšími. Fiktivní organizace, třeba Spectre z bondovek, nahradily skutečné nebo skutečností inspirované party opravdu všeho schopných hajzlíků. Teroristé už nejsou legrační excentričtí miliardáři s čivavou na klíně. Jsou to lidé, kteří bez problému strkají ženám ruce do zapnutého friťáku a malé kluky posílají na smrt obalené bombami. Prostě jak říkal Vlasta Burian: „Doba je zlá a lidi jsou špatný.“
SMRT ČEKÁ VŠUDE (2008)
Snímek, jenž je často označovaný za nejlepší film o válce v Iráku. Souboj vojáků s civilisty opásanými bombami, kteří někdy jsou a někdy tak úplně nejsou připraveni umřít, dělá z tohoto díla extrémně silnou záležitost. Momenty „teroru uvnitř teroru“, tedy civilních obyvatel používaných jako živé bomby, přebíjejí zbytek filmu, který je často plný hodně laciné psychologie. Scénář napsal Mark Boal, jenž byl jako novinář s vojenskou jednotkou v Iráku. Jeho cílem bylo ukázat lidem válku z pohledu vojáků – ale tak, jak ji neuvidí na CNN. Díky tématu války proti teroru, jímž Amerika tehdy žila, a asi i faktu, že film režírovala žena, tedy Kathryn Bigelowová, dostal šest Oscarů.
SYRIANA (2005)
Ambiciózní film, jenž si dal za cíl ukázat válku proti teroru z několika úhlů pohledu. Ve znepokojivém prolínání jednotlivých dějových linií tu vidíme příběh agenta CIA operujícího na Blízkém východě, kterého jeho organizace postupně hodí přes palubu, místního politika, jenž odmítá hrát velké geopolitické hry, nebo sledujeme osud dvojice pákistánských přistěhovalců, již jsou postupně zverbováni pro sebevražedný atentát. Je to film, který ocení především lidé milující odhalování velkých geopolitických her a ti, kdo tvrdí, že za každou válkou je vždycky nějaké svinstvo. Kdybyste chtěli tvrdit, že je to jednoduché klišé, stačí připomenout snímek Království, natočený v roce 2007, jenž má podobné ambice jako Syriana, ale je daleko hloupější.
LET ČÍSLO 93 (2006), WORLD TRADE CENTER (2006)
Dva filmy, které mapují, co se dělo samotného 11. září – ať už ve vzduchu, nebo na zemi. Oba jsou poměrně doslovné, ale především Let číslo 93 (foto) Paula Greengrasse (ještě o něm bude řeč) je obžalobou terorismu v nejčistší podobě. Už jen proto, že všechny postavy mají reálný předobraz a teror je tu prezentován jako mikrodrama na malém prostoru uneseného letadla.
Zajímavé je, že jedinou postavou vykreslenou zcela nehrdinsky je německý cestující Christian Adams. Rozdíl mezi hrdinskými Američany a ustrašenými Evropany, jenž poznamenal část války proti terorismu v reálu, se tak přenesl i na plátno.
24 HODIN (2001), MI5 (2002), HOMELAND (2011)
Vedle celovečerních filmů se po 11. září staly hitem také „teroristické“ seriály. Mezi ně můžeme zařadit i 24 hodin (foto). Ty měly sice premiéru před útokem na Dvojčata, ale od druhé série scenáristé reagovali na válku proti terorismu prakticky pořád.
O rok později měl premiéru britský seriál MI5 – i zde scenáristé hodně pracovali s referencemi na události po 11. září, a navíc přidali něco, co se v zobrazování terorismu poslední dekády děje dost často – reálnou krutost vůči postavám. V MI5 i „dobří“ agenti umírají nečekaně a často velmi krutě a divákům se obecně nedoporučuje moc si nějakou postavu oblíbit, protože nikdy nevíte, jak dlouho v ději vydrží.
Vrcholem „nového terorismu“ je ale seriál Homeland, americká adaptace izraelské série Prisoners of War. Homeland sleduje příběh vzestupu Nicka Brodyho, amerického vojáka, jenž byl několik let vězněn a mučen al-Ká’idou a do USA se vrací jako hrdina, ale také možná jako získaný agent. Seriál už překonává první vlnu patriotismu a na válku s terorem se dívá spíše s odstupem jako na řetězec příčin a následků. I proto ho přijímá nadšeně jak kritika, tak diváci. Tedy až na pár novinářů, kteří jej označují za totálně islamofobický a zjednodušující svět Blízkého východu. Ale zase se prý líbí i Baracku Obamovi. A opravdu vtipné je, že se vysílá i v Afghánistánu. Takže nějaký propagandistický potenciál v něm asi USA vidí.
ČTYŘI LVI (2010)
Asi jediná teroristická satira, jež se dostala k širšímu publiku. Temná komedie Čtyři lvi vypráví příběh sebevražedných atentátníků, kteří se rozhodli odpálit uprostřed Londýna. Jejich často groteskní postupy jsou vyvažovány faktem, že se jim během celé operace skutečně povede občas zabít i někoho jiného než sebe. Ale to zasahujícím policistům ostatně taky. Režisér a spoluscenárista Chris Morris otevřeně tvrdil, že chtěl filmem reagovat na „válku proti teroru“ a že vytvořil něco, co by se dalo nazvat „definicí černé komedie“.
MNICHOV (2005)
Další film, jenž skrze starší teroristický čin reaguje na teror současný. Drama Mnichov z roku 2005 přibližuje práci jednotky Mossadu, která měla za cíl zlikvidovat lidi, jež Izraelci činili odpovědnými za teroristický útok během olympijských her v Mnichově v roce 1972. Meditace na téma, do jaké míry funguje smysl odplaty vůči teroristům a kde začíná a končí to, čemu se říká spirála násilí, končí pohledem na budovu Světového obchodního centra, asi aby všem došlo, že terorismus je jen jeden.
BAADER MEINHOF KOMPLEX (2008), KRVAVÁ NEDĚLE (2002)
Po 11. září to vypadalo, jako by problém terorismu byl primárně americká nebo možná ještě izraelská záležitost. Jenže s terorismem je to podobné jako s hranolkami. V Evropě jsme to měli dřív. Baader Meinhof Komplex (foto) z roku 2008 vychází z knihy Stefana Austa, který poměrně detailně popisuje, co se musí stát, aby se z rozzlobených studentů stali teroristé RAF, obávaní v celém Německu. Aust způsobil rozruch, když knihu napsal velmi nezaujatě a popisně, a dokonce se věnoval do té doby ignorovaným teoriím, že někteří členové RAF byli ve vězení možná zavražděni. Na druhou stranu příbuzní zavražděných obětí film často chválili za to, že naopak ukazuje teroristy bez ideologických vysvětlení nebo výmluv jako bandu chladnokrevných, zfanatizovaných zabijáků.
Z roku 2002 je film Krvavá neděle. Fakt, že měl premiéru po událostech 11. září, je náhodný. Klíčové je spíš, že ten rok uplynulo třicet let od „krvavé neděle“, masakru dvaceti šesti neozbrojených civilistů v severoirském Derry britskými parašutisty, který následně eskaloval občanskou válku, jež se postupně přenesla formou pumových útoků v osmdesátých letech i přímo do Anglie. Krvavou neděli režíroval Paul Greengrass a použil v ní podobné postupy jako v Letu číslo 93. Je to jeden z nejlepších filmů na dané téma. I když samotnému teroru se věnuje vlastně jen závěrečná sekvence snímku, kdy vidíme, jak události odstartovaly masové vyzbrojování členů IRA. Následující desítky let teroru a násilí v Severním Irsku vlastně jen tušíme.
