Návrat hubeného bledého vévody. Proč poslouchat dvacáté čtvrté album Davida Bowieho?

Zpráva o novém albu vyvolala v hudebním světě pozdvižení. Bowie je totiž do poslední chvíle tajil, a to po celé dva roky jeho vzniku. V době Twitteru a Facebooku, kdy se každá věc okamžitě roznese po celé planetě, to samo o sobě svědčí o určitém mistrovství. Bowie však byl velmi důsledný. Hudebníci a spolupracovníci byli nuceni podepsat prohlášení, že o nahrávání nepovědí živé duši. A když si v úplných začátcích práce jeden z majitelů studia, v němž album vznikalo, přece jen pustil pusu na špacír, Bowie i s celým týmem se raději přestěhovali jinam.

Dokonce i šéf britské pobočky Sony Music Rob Stinger se o dokončované desce dozvěděl až v říjnu loňského roku, kdy mu Bowie a producent Tony Visconti pustili několik písní. Stinger byl prý z plánů vydat album coby překvapení fanouškům v šoku. „A co PR kampaň?!“ ptal se. „Žádná nebude,“ odpověděl mu Bowie, čímž dal opětovně najevo, že je zbytečné od něj očekávat ochotu podřizovat se pravidlům hudebního průmyslu (byť je sám kdysi pomáhal nastavovat). O jeho nekompromisním přístupu svědčí i reklama na nové album, otištěná v Timesech. Žádná fotografie, žádný titulek či jméno interpreta. Pouze stránka hustě popsaná odshora dolů malým písmem, přičemž text tvoří pouze slova sedmnácti písní – tolik jich obsahuje limitovaná edice The Next Day. Reklama coby umění v čisté formě, přesně v Bowieho stylu.

David Bowie byl dlouhá léta synonymem pro experimentování a prolínání hudebních stylů. To už však hudebník nejspíš definitivně přenechal jiným (mladším). Podobně jako předchozí alba Heathen a Reality i The Next Day je usazeno v onom virtuózním pop rocku, kterému se hudebník věnoval po většinu 70. a 80. let, kdy se mu pro jeho hubenou postavu a bledou pleť přezdívalo Thin White Duke (hubený bledý vévoda).

Své experimentální období tedy patrně definitivně opustil s koncem 90. let – v těch vydal funkem inspirované album Black Tie White Noise (1993), první díl nikdy nedokončené trilogie a jakéhosi mixu rockové opery a detektivního příběhu 1. Outside (1995) či svůj patrně největší výstřelek, jímž byla téměř čistě elektronická a převážně drum’n’bassová deska Earthling (1997). Je tedy zbytečné čekat, kdy na vás z The Next Day probublá dubstepová basa, která je jakýmsi razítkem snad každého alba vydaného po roce 2012 a nárokujícího si nálepku „progresívní“. Bowie se na novince prezentuje nikoliv jako onen proslulý „chameleón“, ale spíš jako poměrně konzervativní hudebník, jenž se vzhledem ke svému věku vrací k tomu nejlepšímu, u čeho stál.

Tony Visconti, se kterým Bowie poprvé spolupracoval na slavném albu Space Oddity z roku 1969 (ale pak se jejich cesty na více než dvě desetiletí rozešly), není jedinou připomínkou umělcovy nejslavnější éry. Důležitou úlohu v nahrávání sehrál například kytarista Earl Slick, jenž s Bo­wiem natáčel jeho desky Young Americans a Station To Station. A velkou část jednání (a utajování) kolem nového alba měla na starost coby Bowieho osobní asistentka Corinne „Coco“ Schwabová. Ta byla přímou účastnicí Bowieho legendárních berlínských tahů s Iggym Popem a prý byla i inspirací jeho slavné písně Never Let Me Down.

Nečekejme však, že ohlížení za svými nejlepšími lety v podání někoho, jako je Bowie, bude mít podobu skuhrání unaveného penzisty. Byť první singl z alba, melancholická balada Where Are We Now?, v níž se Bowie ke svým berlínským letům přímo obrací, tyto obavy vzbuzoval. Zbytek alba je však hravě vyvrátil. Bowieho vzpomínání, dá-li se to tak nazvat, je spíše opětovným prožíváním. Žádné laciné sebedojímání. Bowie je stále energický, břitký, plný nápadů a v textech často i docela morbidní. Což v kombinaci s odkazem na vlastní zvuk 70. a 80. let (hodně tomu napomáhá i další Bowieho spolupracovník z této éry, saxofonista Steve Ellis) dělá z The Next Day jedno z jeho vůbec nejlepších alb za poslední čtvrtstoletí.

Podle všeho je zbytečné očekávat, že album The Next Day bude v Bowieho diskografii posledním. Při jeho nahrávání bylo dokončeno celkem 29 skladeb. „Zbyly nám skutečně vynikající skladby, které ale nezapadaly do konceptu The Next Day. Tím pádem je jasné, že musíme udělat další desku. A já vím, že David chce znovu nahrávat. Nevím přesně kdy, ale do studia se vrátí ještě letos, tím jsem si jist,“ vzbuzuje očekávání Visconti.

Co však zatím jisté není, je to, zda můžeme očekávat Bowieho opět na turné. Žádná koncertní data totiž nebyla zveřejněna. Bylo by to však spíš překvapující. Nejen proto, že Bowie poslední dobou odmítá věci prozrazovat předem a svoje fanoušky radši překvapuje. Ale hlavně proto, že s takhle skvělou deskou, plnou vynikajících skladeb, jež si vyloženě říkají o živý přednes, by to byla obrovská škoda.

BOWIE JE KUDLA V KAPSE

„Nedovedu si představit, že by člověk byl fanouškem pop-music a nebyl přitom fanouškem Davida Bowieho,“ napsal baskytarista kapely Tata Bojs Mardoša před několika týdny do Reflexu. Co si o Bowiem myslí jiní čeští muzikanti? Položili jsme některým z nich jednoduchou otázku: CO PRO VÁS ZNAMENÁ DAVID BOWIE? Požádali jsme je o krátkou, jedno­větou odpověď.

PETR FIALA, MŇÁGA A ŽĎORP
Hudební ikona, těžkej frajer, komerčně úspěšný a současně pro­gresívní hudebník, bez jehož alb Low a Heroes by můj život byl ­neskonale chudší.

MATĚJ RUPPERT, MONKEY BUSINESS
David Bowie je pro mě ztělesněním hudebního génia ve dvacátém a dvacátém prvním století.

MILAN CAIS, TATA BOJS
Bowie je lovecká kudla v kapse, u který nikdy nevíte, kdy se otevře a jak hluboko se vám zařízne.

ALBERT ČERNÝ, CHARLIE STRAIGHT
Bowieho milujeme, škoda že už je tak starý – ty nové písničky jsou ale pořád silné.

MARTIN PŘIKRYL, THE PROSTITUTES
Je to asi můj největší popovej hrdina, protože celej život spojuje nízký s vysokým.

VLADIMIR 518, PSH
Bowie je pro mě chlap, který spadl na Zemi v ten správnej čas a v tom správnym tvaru, je to Ziggy Stardust, a hlavně živoucí důkaz, že šílet se dá až do smrti.

KLÁRA VYTISKOVÁ, TOXIQUE
Ikona ve všech směrech a velká ­inspirace.

RUDY LINKA, JAZZOVÝ KYTARISTA
Když se řekne David Bowie, tak se mi hned vybaví jeho bubeník Sterling Campbell, který dva roky cvičil v mém studiu na 86. ulici, a Broadway – měl skvělý groove a hrál tak nahlas, že ho bylo slyšet už v metru, ještě než se vyšlo na ulici.

PETR HRABALIK, NAŠROT
Muž z hvězd Ziggy Stardust, rocko­vý androgyn, vizionář a vévoda popu a taky úžasnej Andy Warhol v Basquiatovi.

MÁRDI, VYPSANÁ FIXA
Bowie pro mě znamená plakát Ziggyho Stardusta visící v pokoji mého bratrance – je mi pět let, stojím sám v tom pokoji, dívám se na ten plakát, mám z něj trochu strach a zároveň mě trochu přitahuje.

ZUZANA FUKSOVÁ, ČOKOVOKO
Když nemám čas nebo peníze jít tancovat, dívám se na YouTube na videa olašských svateb nebo záznamy z americké afrodiskotéky Soul Train – David Bowie tam účinkoval jako jeden z mála bílých interpretů se svou písní Fame a jako jediný z běloušů se neztrap­nil; navíc vypadá jako moje má­ma, kterou v jejích sedmnácti letech oslovili v Novém Městě nad Metují nějací páni, aby mu dělala dublérku, jenže babička to zakázala, aby máma neskončila jako běhna.

VÁCLAV HAVELKA, PLEASE THE TREES
David Bowie je jedním ze synonym umění.

DAVID ONDŘÍČEK, FILMOVÝ REŽISÉR
David Bowie je příkladem moderního umělce, jenž proplouvá mezi žánry a kterého bezmezně obdivuji – he’s my hero.

Proč rodiny zůstávají s autistickými dětmi?

Zajímavosti