Senátor JAROMÍR ŠTĚTINA s Reflexem hovoří o Rusku, o KSČM i o svém novém románu

1.část rozhovoru

Jedna z postav vašeho staršího románu Bastardi nazývá Rusko „zemí neslýchané servility a děsivého ponížení“. Jaký máte dnes k té zemi vztah vy?

Mám ji rád, ruština je jako moje druhá mateřština. Mé obavy z Ruska nejsou žádná paranoia, ale výsledek detailního poznání té země. Naposledy mě, nepočítám-li anonymní maily, nazval nepřítelem ruského lidu šéf ruské delegace v Parlamentním shromáždění Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, které loni zasedalo ve Vídni. Řekl jsem totiž, že se mi nelíbí, že by měla být zimní olympiáda v Soči, tedy na Kavkaze, kde Rusko okupovalo Abcházii a vyvraždilo desítky tisíc svých vlastních obyvatel. Ten politik vystoupil a řekl: „Urazil jste můj národ. Jste nepřítel ruského lidu.“ A pak za mnou chodili delegáti z bývalých zemí Sovětského svazu a srdečně mi děkovali.

Když už jsme u těch „bývalých zemí“ – vy tvrdíte, že by se Rusku ulevilo, kdyby se jeho „koloniální říše“ rozpadla a z Ruska zůstalo jen území mezi Bílým a Černým mořem.

Rusko je dlouhodobě zhruba padesát let pozadu za světem, je třeba dát mu čas a regulovat ho pomocí vstřícné, ale pevné zahraniční politiky. Nejde to ze dne na den tím, že zrušíme víza pro 140 milionů Rusů, jak se v půli března snažila předsedkyně horní komory ruského parlamentu Valentina Matvijenková dohodnout u předsedy senátu Štěcha; dokonce to prý chtěla probírat i s prezidentem. To by bylo přímé ohrožení schengenského prostoru, navíc to nemůžou udělat jednostranně… Umíte si představit, jak by to zvýšilo infiltraci Rusů do jistých zemí a k jaké by došlo rusifikaci? Zvýšením počtu Rusů v zemi se stát ovládá lépe než pomocí tanků. A co by asi udělal s ekonomikou malé země průnik mocných ruských mafií, které by se pokoušely zavést systém takzvané kryši, nelegálního vybírání výpalného pod záminkou ochrany i těch největších firem? Mimochodem, koncem devadesátých let bylo v Rusku dokonce věcí společenské prestiže nějakou kryšu mít. Kdykoli jsme s Petrou Procházkovou nebo kameramany někam šli, všichni se ptali: „A kakája u těbja kryša?“ A my odpovídali: „U nas Čečenci.“

Rusko ale europeizaci potřebuje jako sůl, to určitě uznáte.

Jistě. Myslím, že Rusku velmi pomáhá ten, jak já říkám, efekt Petra Prvního, totiž že elita země vyjíždí do světa a vozí zpět západní zvyklosti. Teď po Evropě bloudí statisíce Petrů Prvních – turistů, obchodníků, studentů – a ti všichni snad dokáží časem prosadit europeizaci Ruska a seznámit ho s principy demokracie. Vždyť té zemi stále ještě existuje právo signálu – vyslání nevyřčeného rozkazu stranickým nebo jiným bossem. Nepředstavuju si třeba, že Aničku Politkovskou nechal zavraždit Putin, byť byla zabita v den jeho narozenin. Ale třeba vyslal signál – pohoršeně zvedl obočí, když padlo její jméno... Pak už se to po imaginární vertikále spustí k vrahovi.

A mění se Rusko?

Jen pomalu. Alespoň do nevyhnutelného kataklyzmatu, který jeho proměnu velmi urychlí – do pěti deseti let očekávám obrovský konflikt na Kavkaze, na který se zadělalo už v čečenské válce; pak přišla Abcházie, Jižní Osetie… Stále doutnající Náhorní Karabach je rozbuškou, která to jednou způsobí, protože pro Rusko je nepředstavitelné, aby neovládalo energovody od Kaspického moře, nad jehož ložisky ztratilo kontrolu. Vsadím se, že Rusové během několika málo let použijí svou starou osvědčenou cestu bratrské pomoci a vyšlou tanky do Baku, k znesvářeným národům Ázerbájdžánců a Arménů. Nasadí si modré barety a řeknou: „Když to mohli udělat Američani v Iráku, proč bychom nemohli my tady?“ Zažil jsem Rusy při pijatykách, kdy si trhali košile na prsou a obnažovali své širé duše. Tehdy se často ukazoval ten jejich komplex méněcennosti, Minderwertigkeit, to, že nemají na co být hrdí. Puškin, Lermontov a Tolstoj jsou dávno mrtví, navíc je obyčejný člověk někde v Glubince nezná, tak k čemu se obrátit teď? K velikosti a historii země? My musíme jako stát i jako Evropa podporovat na vládních úrovních mnohem více ruskou opozici; ta podpora je tak slaboučká, že o žádné nelze vůbec mluvit. Příští rok s tím snad budu moct něco udělat – pokusím se znova kandidovat do Evropského parlamentu, za Topku. Poprvé jsem to zkoušel za Zelené, to jsem tehdy na kandidátce poskočil ze sedmého na první místo, ale nedostali jsme se tam, a podruhé to bylo za zcela neznámé hnutí Starostové a nezávislí, které sice neshromáždilo potřebných pět procent, ale skončili jsme asi pátí z nějakých šestatřiceti partají. Tím jsme tehdy vložili mocnou zbraň do ruky Miroslava Kalouska, který tak mohl vytvořit Top 09 a doplnit našimi lidmi své kandidátky. Ti starostové, kluci fikaní, jako jsou třeba Petr Gazdík nebo Stanislav Polčák, věděli, že to je způsob, jak se dostat do vysoké politiky.

Opakovaně se snažíte přimět vládu, aby dostala KSČM před Nejvyšší správní soud kvůli údajnému porušování ústavnosti. Vzhledem k počtu členů KSČM a jejím volebním preferencím i možnosti spolupráce s ČSSD to je čím dál tím méně pravděpodobné, nemyslíte?

V dubnu se o to stejně pokusím zas. Český právní řád sice neumožňuje politickou stranu zakázat, ale lze ji rozpustit nebo pozastavit její činnost do doby, kdy se vyřeší nedostatky, které jí jsou vytýkány. Už jednou jsme o to vládu požádali a ta loni odvážně dala příkaz ministerstvu vnitra, aby vypracovalo návrh správní žaloby k Nejvyššímu správnímu soudu. Jenže ti subalterní úředníci na příslušném odboru ministerstva vyhlásili vzpouru a příkaz vlády nesplnili. A ta naše vláda, která je bita ze všech stran a nemá právě silnou pozici, sklapla kufry a nechala si to líbit. Vláda však zároveň zadala ministerstvu spravedlnosti, aby navrhlo postup, jak vypracovat správní žalobu, a to zpracovalo výborný projekt se zapojením tajných služeb a silových ministerstev. Předalo ho vnitru, aby podle toho mohli postupovat, a to ho vládě zatajilo. Teď v dubnu požádám pana premiéra, aby to celé resuscitoval.

Nedivím se, že se toho kroku všichni bojí.

Vždyť já se taky bojím – kdyby se to dostalo k soudu a ten seznal, že žaloba není na místě, budu nakonec jedním z těch, kdo pomohli dokázat legálnost KSČM. Jenže já to riziko raději snesu, než abych se smířil s tím, že u nás máme poslední stalinskou stranu v Evropě. A dokud budou mezi námi, budu nadále chodit na akce mladých komunistů a číst jejich tisk – když o mně Haló noviny týden nenapíší, hned jsem celý nesvůj.

Jaromír Štětina|Stanislav Krupař

Nedávno jste – v rozporu se svým volebním programem – v senátu hlasoval proti zrušení doživotní poslanecké a soudcovské imunity. Potřebu zachovat ji jste zdůvodnil sílícími snahami o sociální inženýrství marxistického typu a vzrůstáním „komunismu s různými odborářskými militantními hnutími“. Nedémonizujete komunisty příliš?

Komunisti, ať se dostanou k moci kdekoli, začnou dřív nebo později kriminalizovat, zavírat a jinak potírat svoje politické oponenty. Samozřejmě se toho obávám – copak někdo věděl v roce 1946, že se u nás za sedm let budou střílet lidi na veliko? Ano, Sovětský svaz už tu není jako tehdy, ale máme tady Rusko, které stojí na rozcestí a neví, jestli bude putinovské, nebo zjuganovovské. Zjuganovova Komunistická strana Ruské federace je po Putinově Jednotném Rusku druhou nejsilnější partají v parlamentu stejně jako u nás KSČM, styky mezi těmi stranami jsou velmi silné a se na rozdíl od našich se Zjuganov vůbec netají tím, že by chtěl repete bolševické revoluce a vládu jedné strany. Zatím vystupuje velmi umírněně jako demokrat v Dumě, ale až pauperizace ruské společnosti dosáhne kritického stupně, s pomocí chudých Putina mohou převálcovat... V okamžiku, kdy bychom vystoupili z Evropské unie, se u nás může dít prakticky cokoli. Imunita pak může politiky ochránit před tradiční komunistickou mstivostí do momentu, kdy si sbalí kufry a odjedou za hranice.

Když už jsme u balení kufrů – vy jste je balíval často. Měl jste rád dobrodružství. Nechybí vám po deseti letech v senátních lavicích vzrušení?

Kdybych nešel pracovat do senátu, měl bych dnes naprosto minimální důchod – celou tu dekádu v agentuře Epicentrum jsem dělal na živnosťák prakticky bez peněz, bez diet, neplatil jsem si ani sociální pojištění. Reportování z dvaceti válečných konfliktů, to je drahé: tu potřebujete kameru, tu foťák, tu ochranu a peníze na transport… Ale zase jsme byli úplně svobodní. Když jsme si řekli, že pojedeme natáčet válku mezi africkými kmeny Samburu a Turkana, tak jsme taky jeli. Jenže pak jsem od toho řemesla musel odejít, protože jsem se přistihl, že války začínám mít rád. Ony sypou z rukávu příběhy a vy je jen sbíráte a posíláte do redakce nebo do střižny – jenže válka je největší svinstvo, co člověk vymyslel, a jakmile k ní začnete cítit něco pozitivního, musíte od toho. Ale nemyslete si, v senátu je to občas taky dost dobrodružné.

Pro většinu české veřejnosti je však senát odkladištěm nepotřebných politiků, kteří do lavic zasedají jen k zívání a spaní.

Takových je tu celá řada, hlavně senátorů z velkých politických stran, to jsou často ti pověstní zvedači ruky. V senátu člověk může zpohodlnět – nemá nad sebou bič šéfa ani knutu uzávěrky; sice by mohl vnímat jako svého bosse voliče, onen neurčitý a vzdálený lid, ale lepší je vymýšlet si smysluplnou práci sám. Já se v pracovní době věnuju svému soukromému ombudsmanství – u tohohle stolu mi sedávají nešťastní lidi a vyprávějí hrozné příběhy. Když pak řeším případy důchodkyň, které okradou o zahradu, aby na jejím místě mohli postavit hotel, píšu dopisy na ten papír se lvy v záhlaví – státní úředníci včetně ministrů jsou povinni mi odpovědět. Mám tak padesátiprocentní úspěšnost, a kde tohle nepomáhá, dávám občas peníze.

Před měsícem vám vyšel nový román, Pergameny. Soustředíte se v nich i na to, jak osud rodičů předurčuje život dětí. Jak vaši tvarovali vás?

Já měl jakousi dvoupólovou výchovu – maminka byla Čechoameričanka, která nenáviděla bolševiky, byť milovala socialismus Jacka Londona, a tatínek byl předválečný komunista. Myslím, že jestli je v člověku něco dobrého v základních věcech výchovy, jako je smysl pro spravedlnost, pravdomluvnost, laskavost a takové ty obyčejné lidské věci, tak to člověk většinou mívá od mámy. Já tedy určitě. A proto jsem tu knihu taky psal – má hrdiny, kteří se dostávají do těžkých situací a nacházejí jednu zásadní obranu, aby je dějiny nesemlely: úctu k rodičům. I proto má ta knížka podtitul Román o čtvrtém přikázání – Cti otce svého a matku svou.

Když vás po vyhazovu z deníku Mladá fronta zaměstnali v n. p. Geologický průzkum, odpracoval jste si z dvaceti let geologování osm let na vrtech uhelného Velkodolu Maxim Gorkij u Bíliny, kde maká i čtveřice hlavních hrdinů z Pergamenů. Kolik z té knihy jsou příběhy skutečně žité?

Na uhlí se sice chodilo z trestu, ale pro mě to byla naprosto zásadní léta. V podstatě jsem díky té zkušenosti ze šachty napsal dělnický román a připadám si jak Marie Majerová. Podobně jako u románu Bastardi šlo o moje velké životní téma. Jsem rád, že jsem to napsal a že mi to vychází zrovna k sedmdesátinám. Jsem starý lev a mám radost ze života.

Kateřina Kadlecová

foto Stanislav Krupař