Už nikdy nebudeme zdraví. Můžou za to toxické látky, kterým jsme denně vystaveni
Herny ve školkách plné usoplených dětí, pochrchlávání ve školních lavicích i na pracovních poradách, přeplněné nemocniční pokoje a ordinace praktických lékařů. Důsledek letošní příliš dlouhé zimy? Nebo je populace západního světa prostě rok od roku nemocnější?
Kdo četl čím dál populárnější publikace Doba jedová a Doba jedová II od profesorů Anny Strunecké a Jiřího Patočky, ví, že člověk požívající všech výdobytků dnešní doby je vystaven tolika toxickým látkám v jídle, ve vodě, ve vzduchu, v předmětech denní potřeby, kosmetice nebo samotných léčivech, že už z principu nemůže zůstat zdravý.
Přidejme k tomu civilizační choroby způsobené naším takzvaným moderním životním stylem (přejídáním, přepíjením, kouřením, stresem, leností, vystavením hluku a světlu a klimatizaci aj.) a vše se zdá jasné: přesto, a taky právě proto, že se díky pokrokům v medicíně průměrná doba dožití neustále zvyšuje, v naší stárnoucí populaci je čím dál víc nemocí, náš imunitní systém stojí za pendrek a jakýkoli kolemjdoucí patogen nás pošle do kolen.
Podle Zdravotnické ročenky ČR pro rok 2011 daleko nejčastěji trpíme, ostatně stejně jako v předchozích letech, nemocemi dýchací soustavy, převážně tedy chřipkou a akutními infekcemi horních dýchacích cest, které jsou naštěstí snadno léčitelné. Léčíme-li je ovšem.
O zdravotním stavu české populace toho víme dost, ale nikoli pokud jde o smrtelnou mužskou nemoc na sedm písmen (rýmička) a o dále nediagnostikované a zhusta neléčené kašle či horečky. Pro ten nejlepší informační zdroj, Zdravotnickou ročenku ČR, totiž fakta shromažďují poskytovatelé primární péče, tedy lékaři – jenže k těm většina z nás s příznaky podobnými chřipce prostě nejde (i tak ovšem na každého registrovaného pacienta v ČR připadlo za předloňský rok neuvěřitelných 4,6 návštěvy praktického lékaře).
Radši se cestou do práce stavíme v lékárně. „Je však velkou výhodou, pokud v akutním období příznaků – horečka, kašel – zůstaneme doma na lůžku,“ říká imunolog Jiří Beran. „I proto, že základem prevence i léčby jakéhokoli respiračního onemocnění je izolace nemocného po dobu akutních obtíží. K lékaři bychom měli určitě zajít v případě, že se náš zdravotní stav během tří až pěti dnů nelepší, nebo se dokonce zhoršuje.“
Kanadský publicista Carl Honoré ve své knize Chvála pomalosti (před pár měsíci ji vydalo česky nakladatelství 65. pole) tvrdí, že jsme tolik nemocní i kvůli ustavičnému spěchu – lékaři prý pospíchají při vyšetření a v honbě za penězi a body od pojišťoven nemají čas se nám pořádně věnovat, my zase spěcháme do práce a na nějaký klid na lůžku kašleme (doslova). Školky jsou plné připonemocnělých dětí, a tedy poletujících a mutujících virů, protože rodiče nemají čas nechat své ratolesti vykurýrovat, respektive zůstat s nimi doma. Notabene když sami onemocní – to jdou raději do práce, aby se zavděčili zaměstnavateli a nezruinovali rodinu, tedy aby nemuseli „na nemocenskou“.
Jak ukazují březnová data poskytnutá Českým statistickým úřadem, v letech 2007–2011 došlo k razantnímu poklesu počtu nově hlášených případů pracovní neschopnosti pro nemoc či úraz (číslo podle MPSV ČR kleslo z 2,86 miliónu na méně než polovinu, 1,3 miliónu, a počet oficiálně prostonaných dnů spadl za sledované období o 40 procent).
Ne, nejsme zdravější – jen došlo k legislativním změnám v oblasti výplaty dávek nemocenského pojištění. Laicky řečeno, první tři dny nemoci nedostaneme nic. A ani pak ty peníze nestojí za moc. Právě proto se dlouhodobě nejméně a nejkratší dobu marodí (tj. zůstává doma v pracovní neschopnosti) v Praze, kde se také nejvíce vydělává, a v oborech, které jsou nejlépe placené – „ajťáci“ a ekonomové si v případě nemoci jednoduše berou dovolenou, případně žádají o „sick days“ nebo „home office“, protože by nástupem na nemocenskou denně tratili klidně pět tisíc. Navíc zhusta můžou pracovat z domova – ale to pak jde léčba stranou.
Honoré navrhuje jako cestu k pevnějšímu zdraví pomalé, důkladné kurýrování, celostní přístup a péči o tělo i ducha; profesor Jiří Beran souhlasí. Když nad svou nemocí zapřemýšlíme a pokusíme se odhalit její příčiny, rozhodně uděláme lépe, než když jen bez rozmyslu spolkneme prášek, kterým utlumíme příznaky choroby, ale příčina zůstane. Na konkrétních příkladech sice působí poněkud absurdně, když Honoré navrhuje při léčbě depresí vyměnit lék Prozac za mnohem levnější třezalku, která má méně vedlejších účinků, a místo morfia proti bolesti doporučuje meditace, ale čtenáři publikace Proč jsme nemocní? od Petra Novotného a odběratelé časopisů o alternativní medicíně a životním stylu typu Meduňka a Regenerace jsou na podobné teorie zvyklí – a my ostatní si také zvykáme. Psychické nastavení člověka má velkou moc, ať už při prevenci chorob (především těch chronických), nebo při jejich léčbě. „A platí to i obráceně,“ připomíná Jiří Beran: „Ve zdravém těle zdravý duch.“
Před čtyřmi měsíci zveřejněná studie The Global Burden of Disease, doposud nejzásadnější pokus ozřejmit trendy a úroveň zdravotního stavu světové populace (data pro výzkum shromažďovalo 480 výzkumníků z 50 zemí), přinesla následující informace: z 52,8 miliónu sledovaných úmrtí v roce 2010 byly nejčastější příčinou chronické nemoci ( 12,9 miliónu úmrtí zavinily infarkty a srdeční choroby, osm miliónů má na svědomí rakovina ), z infekčních chorob pak zabíjel AIDS v 1,5 mil. případů a tuberkulóza v 1,2 miliónu.
