STEVE FISHER, Američan v Praze: Láska je slepá. Lékem je manželství
Onehdy má žena procházela naším bytem a nahlas brumlala: „Proč jsem si jen brala chlapa, který doma neumí nic spravit?“ Jiný manžel by takový výrok mohl brát jako kritiku, ale to já ne. Koneckonců, nebyla to přece moje vina, že si má žena vybrala chlápka, co se nevyzná v domácích opravách. Tahle drobná vada v úsudku jde jen a jen na její vrub.
Od okamžiku, kdy jsme se poprvé setkali, jsem se nikdy netajil tím, že z pohledu domácího kutilství jsem dost beznadějný případ. Kdybych si někdy podal do seznamky inzerát, určitě by tam nebylo uvedeno: „Šikulka hledá ženu se spoustou rozbitých domácích spotřebičů, které by odborně opravil a učinil ji tak šťastnou.“ Ne, můj inzerát by spíš sděloval: „Muž hledá zdatnou ženu, jež by mu pomohla dostat se zpod knihovny, která na něj během montáže spadla.“
Není to tak, že bych byl naprosto neschopen uvést znovu do provozu rozbitý domácí spotřebič. Faktem je, že výraz „spravený“ je z mého pohledu, no řekněme, poněkud relativní.
Jednou, ještě před svatbou, si moje tehdy ještě budoucí žena všimla rozbitého vypínače u mě v bytě. Slíbil jsem jí, že se na to mrknu. Při její příští návštěvě jsem jí řekl, že už je vypínač spravený. Šla se na něj podívat.
„No jo, ale ono je tam zaražené zubní párátko,“ povídá.
„Jo,“ odpověděl jsem. „Už to funguje.“
„Ale není to, přesně vzato, ,spravené‘, že?“ odpověděla mi s úsměvem.
Úsměv. Všimněte si! Moje neschopnost byla zábavná … tehdy. O dvacet let později už to zřejmě taková švanda není.
Říká se, že láska je slepá. Tak si myslím, že by se dalo říct, že manželství nám pak nasadí nějaké brýle. Nebo nás pošle na laserovou operaci. Po dvaceti letech života se mnou se zdá, že se zrak mé manželky výrazně vylepšil.
Jsem si naprosto jist, že v době, kdy jsme spolu začali chodit, jsem taky měl na košili sem tam nějakou skvrnku od kafe nebo pár vousů trčících na tváři, které unikly mému holicímu strojku. Ale teď, díky oněm zázračným korekčním čočkám manželství, dokáže tyhle věci nejen zaznamenat. Dokonce se zdá, že tyhle mé „nedokonalosti“ její oči osudově přitahují.
Před dvaceti lety, kdykoliv se na mě podívala, pohlédla mi do očí a radostně se usmála. Dneska, když na mě vrhne svůj pohled, vypadá to, jako by jí oči začaly kmitat a hledat na mně chyby. Pochopitelně se jich dá najít spousta.
Když jí oči začnou takhle podivně těkat, představuju si, že jí v hlavě šrotuje robotický mozek ne nepodobný tomu Arnolda Schwarzeneggera v Terminátorovi. Před očima jí naskakují slova jako: „DROBKY NA BRADĚ … OBOČÍ POTŘEBUJE ZASTŘIHNOUT … CHLUPY V NOSE … CHLUPY V UŠÍCH … KOŠILE SE NEHODÍ KE KALHOTŮM.“
Naštěstí, na rozdíl od Arnolda Schwarzeneggera, mě okamžitě neodbouchne, i když si nemůžu být absolutně jist, že by to dopadlo jinak, kdyby v rukou držela – jako Arnie – obrovský kulomet. V takovém případě by mou jedinou nadějí bylo, kdyby se jí ten obří mašinkvér zasekl a ona by se mě pak pokorně zeptala: „Neumíš náhodou spravit zaseklej kulomet?“ Načež bych vesele odpověděl, „Jejda, miláčku, to teda neumím. Promiň.“
A ona by mi řekla: „Jak typické.“
Ale nedejte se mýlit, nejsem úplně neschopný, když přijde na opravu rozbitých spotřebičů. Například nedávno mi manželka sdělila, že jí zamrzl počítač. Zeptal jsem se, co právě dělala, když jí zamrzl. A ona povídá, že klikla na jedno to okýnko na webových stránkách, co si právě prohlížela.
„Asi bys na to klikat neměla,“ poučil jsem ji.
„Díky za radu a pomocnou ruku,“ povídá a oči jí zase začaly tak divně kmitat. Tak jsem se rychle otočil a mazal z pokoje. Ale úplně jsem neunikl, protože za mnou ještě stačila zavolat: „Máš tričko naruby.“
Měla pravdu, bylo naruby. Ale já to dal do pořádku. Úplně sám.
A později jsem spravil i manželčin počítač. Restartoval jsem ho v bezpečném režimu a pak jsem systém obnovil. Naučil jsem se to na jednom videu na YouTube. To je na těch technických vymoženostech to nejlepší. Dneska i nepříliš zručný chlápek jako já může s trochou technické pomoci vypadat jako génius.
Ale prosím vás, neříkejte to mé ženě. Když jsem jí spravil počítač, podívala se mi zpříma do očí a usmála se.
Pak mi řekla, že mám zapatlané brýle.
