První máj, sex a politika - trojí zklamání

Co se prvního máje týče,  já jsem pochopitelně chodil do průvodu v Hostomicích na náměstí.  Hrála tam kapela, babička mi vždycky koupila párek a žlutou limonádu a šlo se. Sbíral jsem ty různý krepový fáborky co spadly na zem, stejný, jako se dávaly na májky. Byla to vlastně taková pouť. O to, co strýcové mleli z tribuny, jsem se nezajímal. Všichni byli tak staří a mluvili tak pomalu, že jim vůbec nebylo rozumět. Ale byla to nádhera.

Přečetl jsem teď během víkendu od Kosatíka Fenomén Kohout a Klímovo Moje šílené století a je to tak - většina lidí vůbec nevěděla, která bije. Pamatuju se na základku. Bylo mi devět let. V dějepisném historickém atlase bylo všechno přehledně, tudíž i nepochybně pravdivě nakresleno. Mapa vývoje lidstva zabírala celou dvoustranu předsádky učebnice, kterou jsem měl na lavici rozevřenou. Vlevo se lidstvo nořilo z pradávného neznáma prvobytně pospolné společnosti, kdy nazí lidé oblečení v kůžích pobývali v jeskyni a vše patřilo všem. Potom následoval šílený věk otrokářství - život otroka neměl žádnou cenu a jeho majitel mohl kdykoli tuto "mluvící věc" ubičovat k smrti. Mohl si co chtěl dělat i s otrokyněmi. Další fází byl feudalismus - nebozí poddaní robotovali na polích svého pána, potom kapitalismus, kde podvyživené děti umíraly na souchotě v zakouřených továrnách. To byla minulost.

Pak byla přítomnost - socialismus. Tam jsme byli my. Psal se totiž rok 1981, já jsem chodil na ZŠ Horáčkova. Do kosmu létal Remek s Gubarevem, všichni měli co jíst, všichni měli ústřední topení a jezdilo moderní metro. Dále vpravo už byl pouze komunismus - jako do nekonečna se táhnoucí budoucnost, kde všechno bude patřit všem a všichni budou šťastní.

Měl jsem radost, že jsme tak daleko a bylo mi líto těch západních zemí, které se tam ještě nedostaly. V Americe trpěli černoši a byli tam nezaměstnaní - pokud se ovšem dalo věřit paní učitelce dějepisu a občanské nauky. A mě nenapadlo jí nevěřit, vždyť to byla paní učitelka! Rodiče pochopitelně věděli své, ale nic mi neříkali - bylo jim jasné, že bych se na to na příští hodině okamžitě zeptal. Vysvětlit mi, že něco jiného se může říkat tam a něco jiného tady - to byl koncept nad moje dětské chápání. Jak bych to taky mohl chápat, když na vesnici, kde jsem do šesti let vyrůstal, mě naopak babička s dědou učili, že se nikdy nemá lhát! Věci byly v dějepisném atlase tak jasně nakreslené! Kdyby vypukla třetí světová, určitě bych šel bránit zemi se samopalem v ruce.

Na to, jak jsou věci doopravdy, přišel jsem až kolem třinácti, kdy už jsem leccos zaslechl od spolužáků, nebo když rodiče usoudili, že už dokážu držet jazyk za zuby, tak mi to řekli. Bylo to podobné, jako se sexem - člověk nejdřív slyší různé věci, potom si i prohlédne nějaké obrázky - což v případě sexu byl západoněmecký pornočasopis, který jednou do třídy přitáhl spolužák Mixa. Zíral jsem na ta hustá ochlupení velmi překvapeně. Stejně tak jsem i zíral, když jsem v jedenácti objevil na půdě stará vydání časopisu Reportér. Najednou jsem objevil témata, o kterých jsem neměl ani tušení. Tak například jsem se dočetl, že nás od fašistů neosvobodila pouze Rudá armáda, ale i Američané. V učebnicích to prostě nebylo! Tam byly básničky, že přijeli rudoarmějci na tancích a všude voněl šeřík - o Američanech ani ň.

To dvojí poznání - že existuje něco jako sex, o čemž jsem vůbec netušil, a potom že existuje úplně jiná pravda, než o jaké mě učili ve škole - podrylo stabilitu mé bytosti navždycky. Všichni mi lhali, řečeno s Gellnerem. Už nevěřím ničemu. Protože co kdybych se zas dozvěděl něco dalšího.