Otroci na fotkách slouží modelkám. Rasismus, sexismus, nebo prostě reklama?
Pákistánská návrhářka Aamna Aqeelová nafotila pro časopis Diva sérii fotografií. Článek se jmenoval „Buď můj otrok“. Teď čelí obviněním z rasismu.
Naše civilizace žije v paradoxu duální morálky. Sice naoko všichni uznáváme křesťanské hodnoty, ale jeden vedle druhého některý z bodů desatera porušujeme. Celý život hrajeme určité role, protože nám to tak naše kultura káže. Jsou nám vštěpovány modely chování, někdy relativně nevinné, jindy zdraví nebezpečné (viz kult vychrtlých modelek, mající za následky hordy vyhladovělých anorektiček). Neustále kolem sebe slyšíme „mysli jinak“, „překračuj hranice“, „think outside the box“ a podobné věci, nabádající nás k překračování hranic. Je to samozřejmě pozitivní, kdyby se příslušníci druhu homo sapiens drželi vždy osvědčených věcí, dodnes bychom lezli po stromech. Dnes se ale můžou překračovat pouze některé hranice – když překročíte tu, o které si společnost myslí, že byste ji překračovat neměli, stane se z vás psanec.
Jako z Aamny Aqeelové, která svou poslední kolekci nazvala „Buď mým otrokem“. Nafotila fotky bílé modelky s tmavým klukem, který jí posluhuje v místnosti, vyzdobené v koloniálním stylu. A ten kluk není teenager - je to dítě, odhadem tak devět – deset let. Je úplně jedno, že móda je právě jedna z věcí, které se ani nesmí držet zavedených standardů. Aamna prostě překročila pomyslnou hranici, která tvrdí, že černý malý kluk, ležící u nohou dámy, je rasismus, ač to ona sama myslela jakkoliv. Aamna se bránila tím, že chtěla pouze upozornit na negativa zneužívání dětské práce. Její výmluva zní asi tak pravděpodobně jako prohlášení Davida Ratha, že v té krabici mělo být opravdu víno. V tomto kontextu je to ale vedlejší. Otázka zní: které hranice se mohou překračovat a které ne? (Zvláště v reklamě, která je na nadsázce postavena). Je možné ukazovat v reklamě černochy v podřízených pozicích? A co ženy? A co děti? A dá se s tím vůbec něco dělat?
V galerii vidíte záběry z fotografování kolekce Aamny Aqeelové, a dále ukázky a důkazy toho, že reklama se v tomto směru nenechala nikdy příliš omezovat. Na rozdíl od fotek Aamny Aqueelové však autory reklam, kteří v lepším případě zesměšňují, v horším totálně dehonestují ženy, nikdo z ničeho neobviňuje. Kam až lze v tomto směru zajít, to je velice citlivé téma - vypovídá toho spoustu i o naší kultuře, kde máme nastavené hranice a kam až jsme ochotni zajít, co jsme ochotni tolerovat a co už je za tou pomyslnou čárou. I proto bude další ze série debat Reflexu věnována právě hranicím přijatelného v reklamě.
