Povídka Jakuba Horáka: Zpráva o tom, že tu žil briard jménem Sid

Dneska umřel Sid, velký žlutý briard, náš pes. Žil s mojí mámou na vesnici v takovém rozpadajícím se baráku, kde jsem jako malé děcko vyrostl s dědečkem a babičkou. Nikdy po mně nic nechtěl a vždycky mě rád viděl. Když jsem přijel, skákal do výšky a vesele štěkal – kolikrát já jsem mu už říkal, aby byl zticha. Jak bych si teď přál, aby na mě zase hlasitě zaštěkal.

Byl to poslední člověk, který nás měl s mámou rád. Teď jsme už zůstali sami. Sid byl pes – ten neměřil lidi, jestli jsou dost dobrý nebo ne. Čmuchal okolo našich nákupních tašek a hledal něco dobrého k snědku. Při obědě sedával pod stolem a čekal, co na něj zbyde. Pes si neumí sám uvařit – musí počkat, co mu kdo dá.

Byl to náš velikej kamarád – když byl s náma, bránil by nás. To se nedá říct o lidech – ti si vždycky rozmyslí, jestli mají někoho bránit. Jestli se jim to vyplatí. Jestli jim ten člověk může něco přinést, aby jim stálo zato kvůli němu se porvat. Pes takhle nepřemýšlí – ten si stojí za svými.

Nevíme, odkud Sid pocházel. V roce 1999 mi zazvonil v Amsterodamu na hotelu telefon a moje tehdejší přítelkyně Klára vzrušeným hlasem z Prahy volala: „Jakube – musím ti něco říct! Máme pejska!“ Hotelový pokoj byl neútulný a neosobní. Druhý den jsem ráno přiletěl do Prahy, vzal si z letiště taxíka. Když jsem odemkl dveře bytu, zevnitř na mě začala štěkat ohromná chlupatá obluda. Briardi jsou velcí a chlupatí – musí se jim zastřihávat chlupy, aby měli nad očima ofinu. Jejich hnědé oči zpoza jí koukají.

Klára našla briarda na ulici. Motal se několik dní po okrajové ruzyňské čtvrti, kde měli její rodiče byt. Byl umolousaný, chlupy měl slepené. Měl hlad a nevěděl, co si počít. Jedno dítě z vedlejšího baráku ho vzalo domů, ale druhý den ho jeho rodiče zase vyhodili ven. Šel z něj strach – vrčel a štěkal. Nebyl to žádnej malej pejsek, ale velkej zlej pes. Alespoň v očích těch, kteří se k němu báli přiblížit. Klára taková nebyla. Jasně, že i ona se ho bála. Podle všeho měl za sebou špatnej život – určitě ho někdo řezal, protože vrčením reagoval na zdviženou ruku. Když jste ho nečekaně pohladili, trhl s sebou. Bál se dotyku. Štěkal na cizí lidi – a v téhle chvíli byli pro něj cizí všichni. Vrčel, protože nevěděl, kdo z těch cizích lidí ho bude mít rád a kdo ne.

  Briard jménem Sid|Jakub Horák

Svět je svinský místo. Doba je zlá a lidé mají co dělat, aby se postarali sami o sebe. A pomáhat druhýmu toho nikdy moc nepřinese. Lidi, co potřebujou aby jim někdo pomáhal, to pravděpodobně nikdy nebudou schopný vrátit zpátky. Jedna věc je poslat peníze na nějakej účet. Ale uvázat si na krk takhle velkýho psa – to už je za hranicí toho, co si většina lidí dovolí. I když chcípe na ulici před vašim barákem – ale můžete vy za to? Pes je velkej, sní spoutu masa. Musí se s ním chodit dvakrát denně ven. Klára byla mladá, blonďatá, hezká, naivní a myslela si, že svět je hezký místo, kde si lidi pomáhaj, a kde se má pomoct i psovi, kterýho někdo mlátil, pak ho vyhodil z auta na ulici a odjel. Vzala ho domů, i když se ho bála. Její otec ho přesvědčil aby se nechal vykoupat, nakrmila ho piškotami a dala mu jméno Sid. Pak ho dovedla ke mně domů, kde už rok bydlela. Pak mi zavolala do Amsterodamu.

Moje máma nikdy žádného psa neměla. Tenhle byl navíc velký a měl takový pološílený výraz v očích. Když s ním šla na procházku, tak zuřivě štěkal na každého psa. Štěkal i na lidi. Byl silnější než ona, takže jí táhl za sebou na vodítku. Musela přecházet na druhý chodník. Poté, co Klára ode mě odešla, už s ním chodila na procházky jenom ona. „Nikdy bych nevěřila, že budu mít jako svého dalšího partnera psa“, řekla mi jednou. A i když to zní možná divně – u nás v rodině to takhle bereme. Ten pes nebyl žádnej náš majetek – prostě se tak dostal k nám na svý cestě životem a máma ho respektovala jako plnou osobnost. A Sid měl větší osobnost, než spousta lidí co jsem potkal.

V podstatě s ním žila – povídala mu, dělila se s ním o jídlo. Sid jedl rád lívanečky s marmeládou a smetanou – jeden každý takový lívaneček spolkl během okamžiku a pak hned zvedl hlavu a díval se skrz sestřihnutou ofinu, jestli dostane další. Pokaždé když jsem přijel, tak čmuchal, co dostane dobrého. Často jsem mu po cestě kupoval salám, buřty nebo šunku. Schramstl to vždycky na dvoje zkousnutí. Jedl i rohlíky se sýrem, vařené maso, piškoty. Bylo to skvělé, jakou má někdo radost ze sousta. Pes si nemůže jít věci nakoupit – musí počkat co mu kdo dá. Musí věřit tomu, že mu někdo něco dá. Když mu nic nedají – nic nemá.

Rád jezdil v autě – vyskočil na zadní sedadla, usadil se tam a během jízdy se zvědavě rozhlížel. Vytočili jsme mu vždycky okénko až dolů, on vystrčil svojí hlavu ven. Oči mu slzely z větru, uši a všechny chlupy mu vlály, ale on měl hlavu venku a pozoroval lidi na chodníku, stromy podél cesty, celý ten svět, který uháněl ohromnou rychlostí dozadu. Lidé se za naším autem otáčeli – ukazovali na něj svým dětem. Sid se díval oknem a byl nadšený z té rychlosti. Vždycky rád jezdil autem. Jak se v předsíni našeho venkovského domu začaly shromažďovat tašky a krabice, už tušil, že pojedeme do Prahy. Chodil vzrušeně okolo, mával ocasem a koukal na nás. A když si máma oblékla bundu, začal na nás skákat a štěkat. Takový pes když na vás skočí, máte co dělat abyste se udrželi na nohou. A on skákal, štěkal, oči mu plály tím pološíleným nadšením. Strašně rád jezdil autem – a bylo mu jedno, kam se jede.

A teď přišla chvíle na naši hru. Sid skákal a jančil po místnosti, já jsem zůstal sedět a povídám: “No co tu ten chlupáč tak skáče? On si myslí, že ho vezmeme s sebou? Ale kdo bude hlídat barák?“ Pes slyšel vážný tón mého hlasu, zastavil skákání a zpozorněl. Otočil se na mámu.

A máma povídá: “No já nevím Sidáčku, jestli tě s sebou vezmeme. To si musíš domluvit s Jakubem – ten má auto.“
Sid otočil hlavu mým směrem a dál ostražitě setrvával v postoji.
A já říkám: „Někdo tady musí zůstat. Je třeba hlídat dům."
Sid se otočí opět na mámu a ta říká: „Já nevím, jestli je v autě místo – to ví Jakub.“
A já: „Inu – to se tak stává že to na někoho vyjde a dneska to vyšlo na tebe, takže tady zůstáváš.“
A Sid v tu chvíli začne štěkat, skákat po nás a není k zastavení.
„Kdepak, tenhle pejsek tady bude muset zůstat“, říkám znovu, ale už se zvedám a beru tašky, otevírám domovní dveře a pes vyráží z domu, běží jak blázen ke vrátkům a zpátky, skáče a ohlušivě štěká.

Nosíme tašky do kufru auta. Jsou v nich papírové kartony s domácími vajíčky od sousedů, gumou převázaný kastrol se svíčkovou omáčkou, igelitka s knedlíky, sklenička se zavařenými brusinkami, pytle s oblečením které je třeba v Praze vyprat, modrá plastiková taška s vodítkem, potrhaný pytel s třískami, které máma naštípala v kolně a budou sloužit k zátopu v krbu. Taška s kytkou nařezanou na zahradě. Další igelitka s velikonočním bochánkem, který je nutno po celou cestu držet na klíně, aby se nepolámal. Auto stojí na drahách před domem. Vrátka jsou otevřená a pes běhá ven a zase zpátky, jak nosíme tašky. Věděl už od rána, že se někam pojede – ještě dřív, než jsem přijel s autem, věděl to od chvíle, kdy máma ráno vstala z okopaného gauče, začala sbírat věci na cestu a řekla mu:“Sidáčku, jedeme do Prahy.“ Protože tenhle pes vážně rozuměl tomu, co se mu říkalo.

A teď, když už je auto plné tašek, když už máma s odřenou kabelkou v ruce zamyká dům, když už je jasné že vyrážíme, přichází vrchol naší hry. Zastavím se u zavřeného auta a říkám: „Ale Side, já nechápu, proč zrovna ty tady tak pobíháš. Ty přece s námi nikam nejedeš. Ty tu musíš zůstat a hlídat dům. Zůstaň,“ – říkám a ukazuju na barák.
„Ty tady zkrátka zůstáváš.“ A Sid mi rozumí, ví přesně co říkám a začne znova skákat a štěkat – tak moc chce jet, tak moc chce být s námi, tak moc chce být tam kde jsme my – a pozor – on se neptá kam jedeme, jel by s námi kamkoliv, třeba i do koncentráku, chce být jen s námi. On nepochybuje o tom, že víme kam jedeme, věří nám v naší volbě, on nám tak strašně důvěřuje – našel někoho komu může věřit a nic jiného ho nezajímá, věří že víme co děláme. Někomu by se možná mohly zdát nesmyslné tyhle cesty s mojí mámou z Chlumce do Prahy a zpátky, cesty s taškami plnými vajíček, ale Sid lidi nehodnotí, on nesoudí, jestli si někdo zvolil moudrou životní strategii nebo jestli je to loser uzamčený v minulosti. My jsme jeho svět, on nám věří a ví, že ho nikdy nezradíme, i když už bude starý, i když bude nemocný, my ho nikdy nevyhodíme z auta, nenecháme ho samotného.

I když se o něj máma starala, povídala si s ním a byla jasným zdrojem všech těch lívanečků, piškot, pečeného masa, šunky a salámků, když jsem přijel do Chlumce, Sid poslouchal především mě. Cítil autoritu - i když jakou kdo z nás představuje autoritu před svou matkou. Možná jen stačilo, že jsem štěkal hlubším hlasem. Každopádně pokaždé když jsem do Chlumce přijel, tak mě vítal a uznával. A ještě jednu věc dělal – když v Praze někdo zazvonil u dveří bytu, běžel k nim a hlasitě štěkal. Chvíli pozoroval návštěvu a pak se zase vrátil na místo. Neměl žádné „svoje“ místo, kam si sedl, tam byl a my jsme to tak brali. A při dalším zazvonění zase vyskočil a se štěkotem ke dveřím běžel. Jakoby někoho čekal – ano, věřil, že zase přijde Klára, která ho tenkrát vytáhla špinavého z ulice, nakrmila piškotami a dala mu nový svět. Jenže Klára už nechodila, jednoho dne odešla i s přezdívkou Piškota, kterou jsem jí dal. Chodily jiné voňavé holky, ale Kláru by poznal, měnila se na vzpomínku a tak se pokaždé vracel zpátky do pokoje a jak byl starší tak už štěkal méně a méně.

Na vesnici v Chlumci - vedle starého domu - na novém pozemku stavím dům nový. Je to asi nesmyslná investice – určitě by bylo lepší za ty peníze pořídit byt ve vyhlášené pražské čtvrti, ale vem to čert. Vem čert všechny co chtějí žít ve vyhlášených čtvrtích i ty kdo tam bydlí. Naše rodina z Chlumce pochází a i já se tam na stáří vrátím. A tedy: Sid si všiml, že občas – když přijedu z Prahy - do té novostavby chodím, většinou na schůzky s řemeslníky, nebo jen tak se podívat, jak to pokračuje. A tak nějak usoudil, že tam nejspíš i bydlím, že to bude to místo, kam vždycky odjíždíme. Protože pro něj cesta do Prahy byla vždycky jen výlet, při kterém mu plácaly uši ve větru – na jednom místě nasedl a na druhém vysedl. A tak mě tam chodil hledat. Posledních pár měsíců už nemohl moc chodit. Ale vždycky v noci se nějak vyplížil z baráku a sněhem šel k tomu novému prázdnému domu – šel za mnou. Matka ho pokaždé hledala s baterkou, někdy ho našla zapadlého ve sněhu, většinou se ale dohrabal tam kam šel a seděl ve sněhu před tím novým domem. Možná chtěl umřít tam.

Než Klára odešla, tak jsme i se Sidem jezdili autem – Klára na přední sedačce, Sid vzadu a díval se ven. A já jsme měl takový pocit úplnosti, toho že věci jsou takové jaké mají být. Že jsme takhle ve třech úplní, že jsme spolu a neporazitelní, že jsme všichni tři jedna duše a spojeni v jednom světě, nesmrtelní. Ať se cokoliv ve vnějším světě změní, nás se to netýká, protože jsme spolu. Bylo to naposled v mém životě, co jsem takový pocit měl. Co přišlo potom už byl jen obchod – oplátky něco za něco, inzeráty na vlastní lásku, kšefty s budoucností, nabídka citů na výměnu.

S každou láskou, o kterou jsem přišel, jsem se ptal: Zažiju tohle ještě někdy? Budu ještě někdy někomu úplně věřit? Budu ještě někdy s někým tak blízko, že budeme jeden svět? Budu ještě někdy schopen vytvořit vlastní svět, který bude silnější než cokoliv okolo? Existuje vůbec někdo, s kým to ještě dokážu zažít? A jsem já tak dobrej, abych si to zasloužil?

Sid totiž – byl koncentrovaná láska. Někdo kdo má rád tebe a koho můžeš mít rád. Bez kalkulů a bez obav. Bez otázek.

Tak – ta zpráva přišla. Bál jsem se toho telefonátu už pár měsíců. Ani tak ne od chvíle, kdy nám doktorka ukazovala rentgenové snímky a povídala cosi o nádoru na plicích, o plicích zaplavených vodou a slabém srdci, které to neutáhne. Bál jsem se toho od chvíle, kdy Sid přestal vstávat a jen se díval. Kdy už nebyl schopen se vyšplhat do auta. V letošním roce 2005 byla tuhá zima. Jen jsem věřil, že Sid přežije do jara. Až na našich švestkách zase obrazí bílé pupeny, až zahrada zase začne vonět pampeliškami, až se objeví první motýli, že Sid ještě jednou pookřeje a vyběhne ven. Že s ním ještě jednou poběžím po louce, že ještě jednou pojedeme autem.

Je březen – venku je pod nulou a všude je sníh. Žiju teď v pražském bytě sám. Když v devět zhasne akvárium, často v zešeřelém bytě osaměle piju, než mě whiska oblije a zaplaví tím uklidňujícím teplem a můžu konečně usnout. Včera jsem nepil nic. Ráno jsem si uvařil vajíčka natvrdo a položil ta bíložlutá kolečka na chleba s máslem. Tak mi dělal snídani máma, když jsem byl malý. Měl jsem jít do práce. Zalil jsem darjeeling do velkého hrnečku, který jsem si přivezl z Hongkongu. Potom mi zazvonil telefon. Snídaně dál leží na stole – nebudu dneska jíst. Sid odešel. A jediné co můžu udělat je podat zprávu o tom, že tady žil.

Nemohl už chodit a máma ho musela nosit ze schodů, třeba třikrát za noc. Ztěžka dýchal, nešlo mu už postavit se na nohy. Když jsem ho viděl naposled, tak už ani nevstal z koberce, jen se na mě díval. Cítil ty problémy a cítil, že umře. A znova, jako tenkrát když byl opuštěný, špinavý a hladový na té ruzyňské ulici, tak musel vnímat to nebezpečí.

Ale nebyl sám - o to jde.

O to jde.