Povídka Jakuba Horáka: Never let me down od osmi do desíti

Moment, kdy stovky lidí vytáhly papíry s nápisem Happy Birthday Martin, byl fenomenální. Martina Gore přání k narozeninám dojalo, nicméně ne natolik, aby Depeche Mode přetáhli 22:00, což byl plánovaný konec koncertu. Trik s tím, že skončím ve 21:40 a pak přidávám je nuda. Přidávat se má poté, když skončilo to, co jsme čekali. Za pokuty kvůli překročení nočního klidu jsme kapele zřejmě nestáli.

Na Davidu Gahanovi je patrné, že přestal brát drogy - ztratil tedy úplně kontakt se svou vnitřní emoční realitou a mám obavu že už nevyjadřuje nic podstatnýho. Asi čtyřikrát se během koncertu otočil k publiku zády a kroutil prdelkou. Dočkal se aplausu, vždyť my ho milujeme i s jeho úchylkami. Nejsem si ale jistý, jestli v něm zůstalo vědomí že Depeche Mode není o tom že má kérky, je hezkej kluk a na padesátníka má štíhlej zadek.

Depeche Mode byli hlasatelé lásky a touhy po životě v pravdě. Jejich síla byla v tom, že se nebáli popisovat všechny svoje emoce - jakkoli děsivé a bolestné setkání s nimi bylo. Gahan prošel heroinem, sebevraždou a klinickou smrtí, přesto dokázal vstát a natočit snad ještě úžasnější věci, než předtím.

Nové album Delta Machine je důstojně odvedená věc, plné kytarových riffů starých bluesmanů z delty Mississippi. Slyšel jsem ho už patnáctkrát a mám ho rád. Je to ale už jen vzpomínka na staré věci co byly. A i když věřím, že magie lásky a pravdy Depeche Mode pomohla vyčistit trochu ty sračky té atmosféry malosti které tady teď musíme přežít, i když mě přítomnost velekněze Gahana i Gorea nabila dobrou energií, mám pocit, že tu energii daleko víc čerpám z vlastních vzpomínek, než z toho, co do toho oba kolegové do pražského koncertu dali. Na další koncert samozřejmě půjdu. Pořád přece platí, že:

We're flying high
We're watching the world pass us by
Never want to come down
Never want to put my feet back down
On the ground