Sochař Pavel Opočenský: Miluji vagíny a mladé holky

Říkáte, že ve vaší tvorbě musí být obsaženo erotično. Projevuje se u vás podvědomě, nebo se ho tam snažíte dostat plánovaně a za každou cenu?

Mám pocit, že to dělám záměrně. Teď vyrábím brože ze snowboardu a hned u prvního kousku se erotično objevilo. Jistý druh tvarů se ve většině mé tvorby objevuje záměrně.

Předpokládám, že ve vašem případě jde o tvary ženské.

Fascinují mě ženské tvary. Speciálně mě fascinuje vagína, dámský orgán, díky němuž lidstvo existuje. Ta mě vždy bude přitahovat. A fascinují mě všechny tvary kolem ní. Mám to v posledních týdnech obsažené v každém kousku, který dělám.

Co erotického vidíte na snowboardu? Je plochý, tvrdý, dupaly po něm v botách nejrůznější nohy. Naopak ženské tělo mívá oblé tvary, je měkké. Ve snowboardu žádné erotično nevidím.

Já naopak. Snowboard je velice sexy sám o sobě. Má tvar prodloužené a roztažené dámské vložky. To je velmi sexy …

… jak pro koho.

Má to prosté vysvětlení – uprostřed je to probrané, na kraji je to širší. Tam, kde je to probrané, tam se jakoby svírají stehna. Kde je to uzounké, kde se hrany snowboardu téměř dotýkají, je to místo, kde se setkávají dvě nohy nebo dvě půlky nebo dvě čehokoli.

Vidíte vagínu v každém materiálu, z něhož tvoříte?

Ne. Ale stává se mi, že v každém materiálu, snad s výjimkou obráběných kovů, se v nějaké formě erotika objeví. I na těch velkých balvanech, které dlouhá léta dělám, se objevuje ženská postava. Když nahá postava spočívá na kameni s roztaženýma nohama podle toho, jak tam vybrousím ty drážky a prohlubně, tak je jasné, co by se mohlo přihodit mezi nahou dámou ležící na kameni a někým, kdo jde kolem.

Vidíte tedy za tím erotičnem rovnou i sex?

Ne konkrétně. Ale vidím v tom ten potenciál, to lákavé, to vzrušující. Zda následně dojde k sexuálnímu aktu, už není podstatné. Důležité je, že je tam to vábení, to mě fascinuje a motivuje.

Netrpíte nějakou sexuální úchylkou? Vzrušuje vás snowboard, kámen …

Nejsem fetišista, ale mám hrozně rád ženy a vždy jsem je měl rád. Čím jsem starší, tím víc si to uvědomuji. Pak se to promítá i do mé tvorby. Nejsem typ chlapa, který ženy nenávidí. Já to mám úplně obráceně – já ženy miluji. Každou, již mám možnost mít v náručí nebo ve svém soukromí, si hýčkám. Nemyslím tím jen jejich tělo, nemyslím tím jen sex. Miluji celou jejich bytost, protože ženy jsou úžasné, plné kouzelného překvapení. Podívejte se tamhle na ulici, vidíte ty dvě nádherné mladé dámy? Ihned mi naskočí jako inspirace. Automaticky.

Mnoho mužů ale bere ženy jen jako určitý objekt své touhy.

Bohužel. To je chyba. Každá žena je neuvěřitelná kouzelnice, když vycítí, že má k tomu prostor. Pak dovede muži úžasně obohatit život. Na druhé straně to může i zneužít, ale to je riziko každé hry. Pokud má ta hra tak nádherné momenty okouzlení a vzrušení, jaké dokážou ženy vytvořit, beru to i s tím rizikem.

Někdy ta hra skončí tragicky. Vy to nepozorujete?

Osobně se mi to nestalo. Hýčkání a okouzlení ženou nemohou skončit tragédií, pokud za tragédii někdo nepovažuje to, že jednou ten vztah může skončit. Všechno jednou skončí. Chybou je, že někteří muži si chtějí ženy přivlastnit, chtějí mít na ně právo za každou cenu. To je konec. Mám teď přítelkyni, která je tak svobodná, že už svobodnější být ani nemůže.

Netajíte se obdivem k hodně mladým ženám, dokonce vás to dostalo před lety i do vězení, protože jste byl odsouzen za pohlavní zneužívání nezletilých dívek. Nepřeháníte to s těmi vztahy s mladými ženami?

Mladé ženy jsou fyzicky nádherné. Já jsem vizuální umělec, a proto potřebuji vidět krásné tělo, potřebuji vidět dokonalou figuru, potřebuji vidět krásné tvary.

Jenže vás to dostalo do vězení.

To je pravda. Ty dívky byly ale nádherné. Věkově byly sice nezletilé, ale sexuálně byly velmi aktivní, já jsem nebyl jejich první muž.

Kde je pro vás hranice u dívky, s níž můžete mít vztah? Zákon to jasně stanovuje na 15 let věku a vy jste to porušil.

Mám dvě hranice. Nechci už nikdy do kriminálu, tak jsem byl nucen respektovat hranici, kterou stanovuje zákon. Vidím to navíc dnes už jinak než kdysi. I proto je moje současná přítelkyně podstatně starší, než byly ty dívky.

Kolik jí je?

Čtyřiadvacet.

No, vám je 58 let, to je opět velký věkový rozdíl.

Je překrásná, inspiruje mě, okouzluje, navíc je umělkyně, malířka. Takže si rozumíme i profesně. Můj život je daný jednoznačně tak, že už nikdy nebudu s nikým jiným než s umělkyní.

Nepřipravujete hledáním stále mladých žen právě jim jen další a další zklamání?

Stárnu a jako muž jim za nějakou dobu již nebudu stačit. Stanu se výhledově jen takovým platonickým obdivovatelem.

Psychologové říkají, že člověk, i když by chtěl, se vlastně celý život moc nemění. Změnilo vás vězení? Změnil vás ten trest za styk s nezletilými?

Nezměnil jsem se, ale vyvinul jsem se. Pochopil jsem, že jsou určitá pravidla hry ve společnosti, jež se mají respektovat. Já jsem je nerespektoval a byl jsem potrestán. Myslím si o tom své, ale nejsem a nemohu být nad zákonem.

Jste si jist, že v případě holek už zákon nepřekročíte?

Každý den vidím nějakou milou holku, které může být čtrnáct. Ale už neporušuji zákon a není k tomu ani důvod. Ta zkušenost z vězení je dostatečně silná. Už bych to neudělal. Navíc je dostatek holek, jimž je víc než patnáct a jsou k mání. Když si počkáte na tu pravou a dáte si tu práci, tak máte například osmnáctiletou holku v posteli hodně rychle.

Přijde vám normální, že vaším bytem prošlo hodně holek, jimž nebylo patnáct?

Ony ale v naprosté většině už měly sexuální zkušenosti. Neubližoval jsem jim, nebyl v tom alkohol, drogy, nic takového.

Myslím si, že jste alespoň některým z nich naopak ublížil, protože se s tím pak musely vyrovnávat veřejně. Poškodil jste je.

To je pravda, prožily trauma u toho, když musely vypovídat před skupinou dospělých o podrobnostech intimních návštěv u mě. Styděly se a brečely u toho. I můj právník se u toho cítil trapně. Ale už bych to neudělal.

Veřejnost se dívá na podobné lidi, kteří takto porušili zákon, jako na úchyly a navždy je odsuzuje. Opustili vás někteří známí, kamarádi, lidé, s nimiž jste jako umělec spolupracoval?

Stalo se to a stává dodnes. Nedbám na to, ale chápu to. Mnoho lidí si odmítlo i jen vyslechnout, jak to vidím já, odtáhli se ode mne. Někteří zákazníci mi kvůli mému odsouzení odpadli, někteří galeristé se mnou odmítli dál spolupracovat. Přibyli však jiní kupci. Daleko větším problémem je ekonomická krize, která do prodeje zasahuje víc než někdejší problémy se zákonem. Krize je velice náročná pro jakéhokoli umělce. Navíc já nic jiného neumím, mohu se živit jen svou tvorbou.

Máte dva syny, ale co byste si myslel o chlapovi, jenž by byl jako vy a spal by s vaší například třináctiletou dcerou. Vám by to nevadilo?

Vadilo. Určitě. Naprosto to chápu. Chápu, že mě někteří lidé nenávidí. Nic to nemění na faktu, že mladé holky dnes často spí se staršími muži.

Žil jste v Americe v emigraci kolem deseti let. Nikdy jste to neříkal, ale nestalo se vám něco podobného s děvčaty i tam?

Zřejmě bych po čase nevyhnutelně dospěl k něčemu podobnému i tam. Jenže tam se to nestalo. Bydlel jsem v New Yorku v Brooklynu a naproti přes ulici bydlely dvě tak čtrnáctileté hispánské rozkošné holky, které se mi dost často u okna předváděly. Byla to vizuální hra. Velice je to těšilo a přesně věděly, co mají dělat. Možná to odkoukaly z filmů. Jeden den k nim do pokoje přišla jejich matka, viděla je tam nahé a podle všeho zjistila, co se děje. Pak mě zastavil na ulici jakýsi chlapík, řekl mi, ať se to už nikdy neopakuje, jinak bude zle. Tím to skončilo.

Američané vám nedávno kvůli vašim problémům tady odmítli vydat vízum. Vy nemáte americké občanství, přestože jste tam tak dlouho žil?

Nemám. Dostal bych ho, kdybych se vzdal českého, a to jsem nechtěl. Vždy jsem měl touhu vrátit se domů, tak jsem to odmítl. Když jsem šel žádat o vízum na americkou ambasádu, stála tam za tlustým sklem indiferentní bytost, něco mezi ženou, mužem a robotem, koukala na mě svýma rybíma očima a nevysvětlila mi, proč mi odmítají dát vízum. Přitom jsem byl dokonce v Americe ženatý, mám tam mnoho děl v muzeích. Pro ně jsem už ale jen kriminální živel.

V jednom televizním dokumentu jste před několika týdny říkal, že teroristy do Ameriky pouštějí a vám to odmítli. Po útocích v Bostonu to tak vypadá.

Na rozdíl od těch teroristů bych v Americe nic nepáchal, vždyť tam mám své klienty. Ze strany amerických úřadů to považuji za poněkud dementní a paranoidní postup, že mi nechtějí dát vízum.

Po těchto slovech ho už asi ani nikdy neobdržíte …

Nepodělám se z toho. Amerika mi v emigraci pomohla, ale pupek světa to už dnes není.

Podle odborníků je u nás vaše tvorba ojedinělá tím, jakými metodami pracujete či jaké si vybíráte materiály. To jsou znaky výjimečného umělce. Nemrzí vás, že vaše jméno je tak často spojováno s něčím úplně jiným než s tvorbou?

Vadí mi to. Egon Schiele byl ale kdysi také obviněn z únosu a znásilnění mladé dívky a jeho díla byla zakázána jako nemorální. Dnes má v Českém Krumlově muzeum.

Zní to jako alibismus. Nezpůsobujete si některé problémy sám? Podle lidí, kteří vás znají, jste někdy náladový – jednou milý, jindy hodně arogantní.

I to je součást mého života. Spíše jsem někdy netrpělivý, někomu to může přijít jako arogance. Respektuji ale každého, dokonce i lidi, kteří mi jdou bytostně na nervy. Ano, poslal jsem několik českých kolegů umělců do hajzlu, protože mě skutečně serou. Dostal jsem se však do fáze jakéhosi poustevníka …

… moment, svatý rozhodně nejste.

Nejsem. Myslím to tak, že jsem nezávislý ve tvorbě a jsem nezávislý na tom, co si kdo o mně myslí. Záleží mi na tom, co si o mně myslí moji dva synové, jednomu je šestnáct, druhému šest. Záleží mi na tom, co si myslí Julie (bývalá manželka – pozn. autora). Záleží mi na tom, co si myslí moje současná přítelkyně. Mám však strašně rád život a z toho plynou i některé moje problémy ve vztahu s veřejností.

Pocházejí některé vaše vlastnosti z rodiny?

Můj děda Gustav Roger Opočenský byl velký bonviván a bohém, přítel Jaroslava Haška. Můj táta Gustav Opočenský byl známý herec. Hodně chlastal, a ničil si tím kariéru. Měl různé aférky s krásnými a slavnými herečkami. Možná jedu skutečně v rodinných kolejích. Podobný život vede k malérům, protože jednou překročíte nějaké tabu. Stejně jako ho překročil můj dědeček, můj táta a nakonec i já. V kumštu je skoro nevyhnutelné, že tabu překročíte. Je to tím, že jsem na straně života. Zanítím se proto do všeho – do své práce, do mladé dámy, bez ohledu na to, co si o tom myslí okolí.

Podobné názory vás v roce 1979 dovedly k podepsání Charty 77? Musel jste přece tušit, že to bude mít pro vás neblahé následky.

Byl jsem totálně znechucený z toho, co se tady za komunismu dělo. Štvalo mě, jak hnusně se režim choval k chartistům nebo k hudebníkům z Plastic People, jež jsem obdivoval. Musel jsem to podepsat, nebyla jiná volba. Nakonec to vedlo k mé emigraci. Přitom já jsem byl tehdy naprosto bezvýznamný mladý kluk, uklízel jsem v pražském metru. Neměl jsem se čeho bát. Hodně mě tehdy podržela máma, která mě podporovala a schvalovala i moji emigraci. A na jejím názoru mi také záleželo.

Já sice nejsem žena a ani už nejsem mladý. Takže pro vás podle našeho rozhovoru nezajímavý týpek. Ale kdybyste mohl moji osobu i sebe přetvořit do uměleckého díla, co by z toho vzniklo?

Vy chcete okamžitou odpověď na něco tak zásadního? Neznám vás moc dobře, ale mám pocit, že v některých ohledech jsme si podobní.

Tak to nevím, zda z toho mám mít radost.

My dva bychom se mohli výborně vyskytovat v nějakém uměleckém díle, jaké psal například americký spisovatel Henry Miller, takže něco pořádně surrealistického. Sebe si představuji v pozici moudrého Fauna, jenž pořád nepostrádá svoji sexuální zvědavost a hravost. Proto se kolem mě ta děvčata pořád motají, zřejmě tuší, že se dočkají nějakého překvapení. Vy jste trochu více učitel, pedagog, ale se stejně zvědavým typem studentek.
Mám obavu, že to bychom se pak potkali ve vězení v Ruzyni.
Ne, ne. My se potkáme ve stejném pekle.

Rozhovor s Pavlem Opočenským • Reflex.cz