Nejslavnější útěk z Osvětimi slaví 70 let
Více než milion Židů bylo před více než sedmdesáti lety postupně deportováno do jednoho z nejhorších koncentračních táborů zřízeného nacistickou Říší. Maďarští, polští, ale i čeští a slovenští Židé se z Osvětimi nikdy nevrátili. Útěk byl téměř nemožný – a přesto se to dvěma mužům téměř zázrakem povedlo.
Rudolf Vrba a Alfred Wetzler – to jsou jména mužů, kterým se za obdivuhodných podmínek podařilo uprchnout.
Tři dny se tito muži ukrývali v postavené kupě dřevěných pryčen. Věděli, že během tří dnů je kápové budou hledat. A opravdu – tábor byl vzhůru nohama, nacističtí hlídači neustále dokola přepočítávali vězně. Jeden z SSmanů se dokonce postavil na kupu, v níž Wetzler a Vrba byli schovaní. „Kdyby je objevili, čekalo by je mučení a veřejná poprava,“ zazní mimo jiné v dokumentu Útěk z Osvětimi, který vznikl o právě o dvou nejslavnějších útěkářích, slovenských Židech.
Koncem dubna 1944 se muži dostali po dlouhé, více než patnáctidenní cestě do Žiliny, kde cíl jejich cesty teprve začal – byť jim židovská obec zprvu téměř nebyla s to uvěřit, nakonec se jim povedlo své okolí přesvědčit o tom, jak končí Židé v Osvětimi – tehdy ještě nikdo přesně nevěděl, co se v táborech ve skutečnosti děje, byť zápach, dým a krematorium, které si v Osvětimi téměř nikdy neodpočinulo, bylo výmluvným důkazem.
Útěk byl pro Vrbu (který později sepsal knihu Utekl jsem z Osvětimi) a Wetzlera jen začátkem.Chtěli především systematickému vyvražďování učinit přítrž. A tak v Žilině sepsali zprávu, v níž popsali detailně veškeré dění v táboře, včetně plynových komor atd.
Zpočátku vyvolávala Vrbova-Wetzlerova zpráva mezi zástupci židovské obce nedůvěru. "Jejich mozky nebyly připraveny, aby vstřebaly myšlenku na masové vraždění v osvětimském měřítku," napsal Vrba později ve své knize Utekl jsem z Osvětimi. Později byla ale zpráva označena za věrohodnou, zveřejněna byla ale až po po zahájení masových deportací maďarských Židů do Osvětimi 15. května 1944 (celkem tam odjelo na 437 000 osob).
Přesto přispěla podle izraelského historika a pražského rodáka Jehudy Bauera "ke konečné záchraně většiny z 200.000 budapešťských Židů". Podle Bauera pomohla k zastavení deportací ze dvou důvodů. Za prvé měla zásadní vliv na rozhodnutí maďarského admirála Miklóse Horthyho zastavit 9. července 1944 deportace, což po něm žádali mimo jiné papež Pius XII., americký prezident Franklin Roosevelt či švédský král Gustav V. Za druhé vyvolala u nacistů falešný dojem, že spojenci odpoví na deportace bombardováním, a ne jen prostým vyjádřením nesouhlasu s nimi.
Po válce se Vrba, který se po sepsání zprávy dal na Slovensku k partyzánům, stal významným vědcem v oboru biochemie a farmakologie. V roce 1958 odešel z Československa do Izraele, Británie, USA a Kanady. Kromě slavné knihy Utekl jsem z Osvětimi napsal řadu odborných knih a článků z oboru a několik článků a studií o holokaustu. Významně se podílel na výrobě pěti filmů o holokaustu, mimo jiné i na slavném dokumentu Clauda Lanzmanna Šoa. Zemřel ve Vancouveru v březnu 2006.
Wetzler po válce působil jako novinář, dělník, úředník a pracoval také v cestovní kanceláři. V roce 1970 odešel do invalidního důchodu. V roce 1964 napsal pod pseudonymem Jozef Lánik knihu o svém útěku Čo Dante neviděl, nikdy se mu ale nedostalo takové pozornosti a popularity jako Vrbovi. Zemřel v Bratislavě v únoru 1988. V lednu 2007 posmrtně obdržel od slovenského prezidenta Ivana Gašparoviče Kříž Milana Rastislava Štefánika I. třídy. Vrbovi Gašparovič udělil nejvyšší slovenské státní vyznamenání, Řád bílého dvoukříže I. třídy.
Osudy Vrby a Wetzlera se loni inspiroval režisér Milan Cieslar, který natočil podle literární předlohy Arnošta Lustiga film Colette.
