To nejlepší z archivu: Jak před 60 lety vznikl rock'n'roll

V notách vypadal Rock Around The Clock, který Bill Haley & The Comets 12. dubna 1954 nahrávali spolu s dalšími třemi písničkami, jenom jako běžný foxtrot od třiašedesátiletého autora. Předtím už s ním neuspěl zpěvák Sunny Dee a nebylo divu, že ho filadelfská firma Essex už druhý rok odmítala Haleymu vydat. Nakonec deska vyšla a chvíli se zdálo, že se nic neděje. Stačil však jediný rok a změnilo se všechno. Svět obletěla nová hudba elektrických kytar a Bill Haley byl prohlášen za jejího průkopníka. Proto se den nahrávky mnohde pořád oslavuje. I když vlastně rock'n'roll vznikl dřív a prosadil se později.

V roce 1955 - v Evropě o rok později - se objevil film Džungle před tabulí, do něhož si režisér Richard Brooks vybral nejen černého herce Sidneyho Poitiera, ale také Rock Around The Clock jako ústřední melodii. Hrál si ji při psaní scénáře a kvůli zlepšení pracovní nálady ji nechal pouštět i při natáčení. V příběhu z newyorské školy byla propast mezi žáky a staršími učiteli zdůrazněna i hudebně: rockoví chuligáni dokonce v jedné scéně rozbili jazzové desky, které jim pedagog vnucoval.

„Když se objevily na plátně titulky, Bill Haley a jeho Komety začali One two three o'clock, four o'clock rock,“ vzpomínal avantgardista Frank Zappa, jemuž bylo tehdy čtrnáct, „byl to nejsilnější rockový zvuk, jaký tehdy mládež zažila. Pamatuji se, jaký to ve mně vzbudilo úžas. Po celé Americe se děcka ve svých teenagerovských komůrkách štrachala kolem starých rádií a poslouchala tu ‚sprostou muziku' o jejich životech. (‚Když chceš poslouchat ten šmejd, běž si do svého pokoje ... a pořádně to ztlum'.) Ale v kině, na Džungli před tabulí, vám nemohli říct, abyste to ztlumili. Bylo mi jedno, jestli je Bill Haley bílý, nebo jestli je upřímný ... Hrál hymnu všech teenagerů, a to tak hlasitě, až jsem nadskakoval. Džungle před tabulí, dokonce i nezávisle na příběhu (v němž nakonec zvítězí dospělí), představovala jakousi zvláštní ‚stvrzenku' na teenagerovský problém: Udělali o nás film, takže existujeme!“

Už během filmu začali návštěvníci v kinech tančit a po skončení nejeden americký i evropský sál proměnili v kůlničku na dříví z vytrhaných sedadel. V několika amerických městech zakázali film promítat, v Atlantě jej cenzor prohlásil za „nemorální, obscénní, prostopášný“. Přesto byl vybrán i na festival do Benátek. Nakonec si jeho stažení vynutila americká velvyslankyně. Hodně se o tom psalo v časopise Time a většina čtenářů s diplomatkou souhlasila. Britská královna si v tichosti nechala poslat kopii filmu na prázdniny. Se sporem mezi starou a novou hudbou se vypořádával i černošský rocker Chuck Berry v textu Rock And Roll Music, který po něm převzali i Beatles. „Proti modernímu jazzu nic nemám/pokud se nesnaží hrát pekelně rychle/a pokud nenutí krásnou melodii/aby zněla jako nějaká symfonie/Právě kvůli tomu fandím rockové hudbě.“

Blues mělo děťátko

„To nemá s hudbou nic společného,“ řekl o rock'n'rollu jazzový vévoda Duke Ellington. „Je to zbožnění nudy,“ nechal se slyšet Mitch Miller, který v té době kraloval hitparádám svými sborovými „rozšupovačkami“. Ale Bill Haley, scestovalý kavárenský kapelník i diskžokej, kytarista, Potulný jodler i jedno ze Čtyř es swingujícího westernu, měl čich pro to, jaká muzika zrovna lidi přitahovala: „V té době procházela populární hudba vývojovými změnami. První kolo úspěchů Franka Sinatry končilo, velké kapely ustupovaly a snažily se bez velkého úspěchu něčeho dosáhnout v progresívním jazzu. Poznal jsem, že je čas pro něco nového. Na jihu jsem hodně cestoval s rhythmand-bluesovými a dixielandovými hudebníky a pochytil jsem ten tvrdý beat. Dal jsem ho dohromady s naší countryovou hudbou a rock'n'roll byl na světě, třebaže jsme mu tehdy tak neříkali.“ Nové hudbě dal jméno Alan Freed, potomek velšského Žida a Litevky.

Začal jako trombonista ve školní kapele Sultans Of Swing (londýnští Dire Straits tak v roce 1979 nazvali jednu z písní svého prvního LP), ale navzdory tváři zjizvené po autohavárii, protivné barvě hlasu a nahluchlosti po ušní infekci proslul ve svých třiceti letech jako diskžokej nadšený černošskou hudbou. Svůj rozhlasový pořad uváděl znělkou Blues For Moon Dog a psa vyjícího na měsíc si dal i do názvu Moondog's rock'n'roll Party. Obě slovesa, to rock, to roll, která znamenají třást, vlnit, odedávna ve slangu černých Američanů označovala pohlavní styk. Vzpomeňme na naši lidovku, kde se to mele a šrotuje. Nebo na jinou polku, „šroubovací“. Černoši ovšem svým rejdovákům a třasákům říkali rhythm and blues. Bylo to v podstatě jižanské venkovské blues, přenesené z mississippské delty do Chicaga, rytmicky přitvrzené a elektricky zesílené, aby zvládlo taneční sály. Někdy se hudbě pro barevné také říkalo rasová (race music), což se do rozhlasu nehodilo vůbec. Kdo ji chtěl zpopularizovat i mezi většinovými, bílými posluchači, musel ji pojmenovat jinak. Přesně o tom zpívá rhythm-andbluesová hvězda Muddy Waters: „Blues mělo děťátko a dali mu jméno rock'n'roll.“

Více peněz

Kdo první označil slovy rock and roll hudbu, to se asi nikdy nedozvíme. Obě slovesa se vyskytovala v blues už ve třicátých letech. A například časopis Billboard v roce 1946 Ligginsovu nahrávku Sugar Lump popisoval jako „správný rytmický rock'n'roll“. Alan Freed však ze všech diskžokejů prosazoval novou hudbu i název nejmohutněji. V letech 1956-59 si zahrál i ve filmech, v jejichž názvu je slovo rock. Způsob uvádění desek v rozhlasu ovlivnil na desetiletí dopředu. Hudební veteráni mu úspěch neodpustili. Když odmítl pouštět nahrávky Mitche Millera, ztratil místo a později i čest. Obvinili ho, že se nechává uplácet malými firmami, které byly jinými rozhlasovými stanicemi odmítnuty. Polozapomenutý, propitý a zadlužený, zemřel ve dvaačtyřiceti na urémii. Posmrtně se stal hrdinou hraného autobiografického filmu V zajetí rytmu. Freed ztělesňoval také podstatný znak rock'n'rollu - nástup jiných, většinou malých firem a rozhlasových stanic.

Až do nástupu rocku byl prodej desek v rukách šesti velkých firem: Capitol, Columbia, Dec-ca, Mercury, MGM a RCA Victor. Dohromady prodávaly ročně pravidelně okolo 200 miliónů desek, převážně se sametovými barytonisty, velkými orchestry a pomalými písněmi. Tony Bennett, Perry Como, Dean Martin, Frank Sinatra - nešlo se ani moc splést. Jak se rozvíjel rock'n'roll, rostly celkové roční příjmy: 1954 - 213 miliolnů, 1955 - 277, 1956 - 377, 1957 - 460, 1958 - 511, 1959 – 603 milionů dolarů. Peněz z hudby bylo stále víc, ale už se nedaly vydělat starým způsobem. Od té doby, kdy Alan Freed zprostředkoval černošské zpěváky a jejich repertoár i bílému publiku, šlo čím dál obtížněji zásobovat bílé interprety černošskými, zjemněnými a umravnělými blues a pak už jen čekat úspěch. Billu Haleymu to ještě vyšlo se skladbou Shake Rattle And Roll, kde černý bluesman Joe Turner zpíval: „Ty teda nosíš krátký šaty/Na slunci jsou průsvitný/Člověk by nevěřil svým očím/co všechno tobě patří.“ Haley byl opatrnější: „Máš ty své šaty/takový máš pěkný účes/Vypadáš taková milá/ale srdce máš chladné jako led.“

Elvis Pelvis

Sam Phillips, majitel malinké firmy Sun Records v Memphisu, měl nad svým krámkem nápis: Nahráváme kohokoli - kdekoli - kdykoli. Léta však snil o bílém zpěvákovi, který by měl černošský hlas. A právě takový měl devatenáctiletý závozník Elvis Presley, který si sem přišel nazpívat desku jako dárek k maminčiným narozeninám. V červnu 1954 už Presley nahrál pro značku Sun singl That's All Right/Blue Moon Of Kentucky. Zúročil naráz vše dobré, co se dalo v Memphisu z hudby odposlouchat: Gospely z kostelů a z rádia countryové písně i rhythm and blues. Presley měl v sobě takový rytmus, že na prvních nahrávkách utáhl skromný doprovod: někdy pouhé kytary a kontrabas, bez bicích nástrojů! A když se objevil v televizi, dostali kameramani příkaz zabírat ho jen od pasu nahoru: kroutil kyčlemi tak smyslně a divoce, že dostal přezdívku Pelvis (pánev). Od chvíle, kdy Phillips prodal svůj objev velké firmě, měl rock'n'roll svého krále. Presleymu dala příroda vše, co chybělo Haleymu: Mládí, bezprostřednost, pohyb, a hlavně znělý a barevný baryton s rozsahem plných dvou oktáv, jaký by se uplatnil kdekoli včetně opery. Jak s těmito dary naložit, vymýšlel manažer plukovník Parker.

Vlastně svého „hocha“ zavřel do zlaté klece, vily Graceland, a obklopil osobními strážci. Presley nikdy nekoncertoval mimo Ameriku a léta ani tam. Kdo ho chtěl vidět, musel na některý z jeho celovečerních filmů. Natočil jich 33 a většina měla nejen mdlý děj, ale bohužel i hudbu. Z finančního hlediska byl plukovník pro zpěváka požehnáním, ale z uměleckého hlediska katastrofou. Presley nejenže vůbec neměl typicky civilní rockový hlas. On měl i daleko - s výjimkou prvních tanečních kreací - do představ o vzpouře, s nimiž byl rock'n'roll od začátku spojován. Jako správný americký mladík odmítl výhody vojenské služby v uměleckém tělese. Vzal si dívku, která mu připomínala milovanou matku. Spojením zpěvákovy prostoty a naivity s manažerovou mazaností dostávala veřejnost obraz Presleyho jako nesnesitelně kladné figury z nekonečného televizního seriálu. Na-štěstí byl zpěvákův hlas schopen, pokud dostal aspoň trochu zajímavou písničku, kdykoli tuto masku shodit a připomenout první nahrávky na memphiské značce Sun, považované za základ a svým způsobem i vrchol původního rock'n'rollu.

Amerika nenašla superstar

Po bleskovém startu v letech 1955-57 se koncem 50. let ocitl rock'n'roll v nečekané krizi. Nejvýstřednější rockový klavírista Jerry Lee Lewis byl vyštván z Anglie, když noviny vyčmuchaly, že má s sebou třináctiletou snoubenku, nejvýznamnější kytarista Chuck Berry byl stíhán v souvislosti s podobnými záležitostmi, jiný černošský skladatel a excentrický jodler, Little Richard - vzor našeho Mickeyho Volka -, dal přednost povolání kněze (mnohokrát pak protichůdná rozhodnutí střídal), mimořádně talentovaný písničkář Buddy Holly, vzorně odposlouchaný Pavlem Bobkem a trochu i Bobem Dylanem, se ve dvaadvaceti zabil v letadle. Elvis Presley byl v letech 1958-60 na vojně.

Zábavní průmysl, už tenkrát přesvědčený, že kdokoli je nahraditelný, ne-li přímo vyrobitelný, chrlil jednu nápodobu Presleyho za druhou, samou tmavovlasou, usměvavou, seriálovou, obklopenou dívkami z pláží. Všichni ti Fabianové, Nelsonové a ostatní vlastně zpívali docela dobře, jenže téměř nerozeznatelně, a hlavně - bez múzické osobnostní síly, jaká teprve dělá z bezchybného profesionála hvězdu. Nikoho nenapadlo hledat mezi nespornými, zejména černými talenty. (Jako byl třeba i Ike Turner, zamlčený devatenáctiletý autor oslavného automobilového rocku Rocket 88, pod který se v roce 1951 podepsal jiný černý zpěvák - Jackie Brenston. Encyklopedisté označují Rocket 88 za první rock'n'rollovou desku; Turner tu hraje na piano. Později ještě podstatněji pomohl své ženě Tině, ale ze životopisného filmu nezaslouženě vyšel jako pouhý násilník.)

Načas odstavení staří showbusinessoví pardálové si mnuli ruce: Co jsme říkali? Móda je to, žádná hudba! Rock'n'roll odepisovali i chytří lidé. Skladatel Jan Rychlík, veliká lidská autorita a duch skutečně svobodný, ve své knize Pověry a problémy jazzu charakterizoval rock'n'roll jako „zahnívající odnož blues“. Jako vždy nejhorší, rozuměj nejhlušší a nejhlasitější, byli ideologové na obou stranách rozděleného světa. Pro komunisty byl rokenrol stejně jako třeba coca-cola dokladem západního rozkladu, pro západní ultrapravičáky exportem z Moskvy. Ku-klux-klan sem tam i pálil rockové desky na hranicích. Je paradoxní, že právě v této době vznikla písnička prorokující, že rokenrol je a bude - rock'n'roll is here to stay. V roce 1958 ji coby svůj první opus nahráli středoškoláci Danny And The Juniors.

Jako hudba je to nenápaditý kolovrátek, jako prognóza je to pravda. Přinejmenším o minulých desetiletích. Dodnes se vedou o rock'n'roll spory. Pragmatici jej hájí milióny prodaných desek, videokazet, DVD atd., teoretici citáty z Leonarda Bernsteina, který přirovnal Beatles k J. S. Bachovi. Nejproslulejší nositelé rockové slávy i hříchů, i ve vysokém věku stále výborní Rolling Stones, se jen šklebí. Jako by opakovali to své slavné: It's only rock'n'roll, but I like it. Je to jen rock'n'roll, ale já ho mám rád.