STEVE FISHER: Můj hypotetický záchranný kruh

Klasickým případem je dotaz vaší partnerky: „Kdybych umřela já první, myslíš si, že by ses ještě znova oženil?“ Tohle je okamžik, kdy je třeba okamžitě z takového rozhovoru vycouvat s tím, že jste si právě uvědomil, že se vám na sporáku něco připaluje.

Dosud jsem prošel několika milostnými vztahy, což znamená, že jsem strávil dost času snahou vyhýbat se odpovědi na hypotetické otázky. Zdá se, že si všechny mé partnerky přímo libovaly v dotazech, které se téměř vždycky soustředily na podobné téma: „Kdybys nebyl se mnou, jaký typ ženy bys hledal?“ „Kdyby ses mohl stýkat se dvěma ženami najednou, aniž bys jednu či druhou zranil, dělal bys to rád?“ „Kdybys mohl na mně cokoliv změnit, co by to bylo?“

Proto od svatby dbám na to, aby se mi pro každý případ vždycky něco na sporáku peklo či vařilo.

Je pravda, že hypotetické otázky mohou být zajímavým konverzačním tématem. Jeden můj dobrý přítel takové otázky hrozně rád klade. „Kdyby sis mohl zajet kamkoliv na světě, kam by sis vyjel?“ „Kdybys vládl nějakou supersilou, jaká by to byla?“ „Kdybys mohl prožít svůj život znovu, udělal bys něco jinak?“

Onehdy mi položil podivnou hypotetickou otázku: „Kdybys byl s rodinou na loďce a všichni by spadli do vody a ty bys měl jediný záchranný kruh, komu bys ho hodil?“

To je tedy těžká volba! Děsivá představa! Ovšem to neznamená, že jsem tuhle situaci nepovažoval za zajímavou a hodnou zamyšlení.

Přirozeně jako rodič by mou první instinktivní snahou bylo zachránit děti. Pochopitelně bych ten záchranný kruh hodil jednomu z nich. Ale kterému? Mám dva syny. Předpokládám, že mladší by si záchranu zasloužil spíš, protože on by mohl ztratit nejdelší část života, kterou má před sebou. Ale zase, kdyby býval nebyl takový paličák ohledně těch lekcí plavání, na něž jsem ho přihlásil, když mu bylo šest, neměl by takové problémy zůstat na hladině, že jo?

Pokud jde o mého staršího syna, který teď ve vodě divoce máchá rukama, zdá se, že za ty dlouhé hodiny, co trávil u počítače, chroustal brambůrky a lil do sebe limču, mu nijak nezesílily ani nohy, ani horní část trupu, není-liž pravda? Pamatuju si, kolikrát jsem ho vyzýval, aby se šel ven projít. „Proč?“ vždycky mi odpověděl. To se teda teďka směju! Doopravdy, proč?

Možná že by bylo rozumnější hodit ten záchranný kruh manželce. V letadle vám taky říkají, že v případě snížení tlaku v kabině, když vám kyslíkové masky spadnou do klína, měl byste si nejdřív masku nasadit sám a pak teprve pomáhat dětem nasadit jejich masky. Možná kdybych hodil kruh jí, dokázala by se o děti postarat a zachránit je. Taky vím, že pokud nehodím kruh právě jí a ono se jí nějak podaří přežít, bude mě donekonečna peskovat, proč jsem nehodil ten kruh právě jí.

Pochopitelně že si jsem současně dost jist, že bychom se na té pitomé loďce vůbec neocitli, kdyby ta moje ženská takové vodní dobrodružství sama nenavrhla. Protože já vodu nesnáším. Loďky mě znervózňují. Už teď slyším to její: „Ále, nebuď takový mrzout. Bude to prima!“

Jo, je to pravda. Teď si to užíváš, miláčku? Víš, jak se mě vždycky ptáš, jestli existuje něco, co bych na tobě chtěl změnit, kdybych mohl? No, tak si zrovna potměšile myslím, že teď by se ti hodily žábry.

Už je vám jasné, co tím myslím, když mluvím o zákeřnosti hypotetických otázek?

Vlastně, když tak o tom teď přemýšlím, kdybych byl šéfredaktorem tohoto časopisu, docela šikovné by bylo, kdybych místo sebe mohl pod tenhle článek podepsat někoho jiného.