Česko diskusí o zahalování žen vstoupilo do éry kulturních válek

Na Západě se takové války mezi multikulturalisty a sekularisty vedou již dlouhou dobu. Z dosavadního průběhu polemiky kolem stanoviska ombudsmanky Anny Šabatové se česká společnost dozvěděla zhruba tolik, že v řadě evropských zemí se silnou republikánskou tradicí platí zákaz nošení hidžábů ve školách a na úřadech, jsou také zapovězeny hromadné modlitby na veřejných prostranstvích.

Téma to není snadné pro pochopení a v domácí polemice se nahromadilo mnoho scestných argumentů. Kupříkladu představa, že povolení šátků i tam, kde je předepsán určitý společenský oděv, řeší problém rovnosti muslimských žen. Neřeší.

Za Alláha

V dobách vzniku koránu nějaký druh přehozu nosívaly absolutně všechny ženy Blízkého východu: Sára, Marie, Chadídža. Tehdy háv ještě nebyl výrazem náboženské příslušnosti. Ani úbor jeptišky, třeba Matky Terezy, není symbolem víry (tím je křížek), spíše je odkazem k řádové příslušnosti – tak jako vojenský stejnokroj odkazuje k druhu vojska.

Znalci islámské teologie tvrdí, že celý korán obsahuje všeho všudy dvě zmínky o úboru pravověrné, obě nepřímé. „Dívkám, jež uvěřily v Alláha, řekni, aby klopily zraky a chránily poctivost a nedávaly na odiv své půvaby, kromě těch, které mají být vidět. Nechť přikryjí šálou své poprsí a neodhalují jeho krásu.“ (Korán, 24:31) Co má být vidět, tvář nebo nohy, korán neupřesňuje.

„Pro ženy pak, které přišly do věku a nepočítají více se sňatkem, poodhalení těla není hříchem, pokud to nevystavují okatě na odiv. Mají dbát na zdrženlivost a skromnost.“ (Korán, 24:60)

Toť vše, co žádá korán od pravověrné muslimky, zbytek jsou výklady imámů. Božskému autorovi Svaté knihy každé další upřesnění asi připadalo zbytečné – věděl, že móda se mění. Smysl požadavku zůstával stejný: „Oblékat se tak, aby to nevyvolávalo v mužích žádostivost a chtíč.“ (Tamtéž)

Od hidžábu k burce

Odpusťme si pochybnost, zda pouhá pokrývka hlavy zahalující vlasy a krk jistotně splňuje tento úkol. Úsečnost předpisu způsobila, že v různých islámských společnostech se náboženskou povinností staly naprosto různé druhy oděvů – od diskutovaného hidžábu přes parandžu a nikáb, džilbáb a čádor až po burku zahalující celé tělo po paty.

Někteří středoasijští učenci mají za to, že dívčí skromnost má pramenit spíše z chování než z povinného hávu. Tatarské, baškirské a některé jiné muslimky měly ve zvyku chodit prostovlasé nebo zdobily účes malými vyšperkovanými šátečky, spíše podtrhujícími než halícími jejich ženský půvab.

V Turecku, jež po staletí bylo pro Evropany branou do islámského světa, až donedávna byly hidžáby všude kromě vlastní domácnosti zapovězené. Když v roce 1999 poslankyně Merve Safa Kavakçıová vstoupila do budovy parlamentu v hidžábu, ztropila tím celostátní povyk a byla ze zákonodárného sboru vykázána. Ještě v roce 2008 pokus Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) zrušit zákaz nošení šátků na univerzitách vedl k soudnímu pokusu rozpustit tuto stranu. Až nástup islamistů nošení hidžábu na úřadech umožnil, ale dodnes nenařídil.

Právo na vzdělání

Tento přehled je tu od toho, abychom si uvědomili, že benevolentní postoj k hidžábům sám o sobě rovnost nenastoluje – pro většinu muslimek samotný šátek jejich náboženské předpisy nesplňuje o mnoho víc než úplná nahota.

Nemluvě již o tom, že po hidžábu mohou následovat nároky na další obřadní úkony – již zmíněné hromadné pouliční modlitby s požadavkem, aby jinověrec nezakrýval pomyslný výhled na Mekku, fyzická nedotknutelnost koránu a jiné. Čistě teoreticky respekt k domácím zvyklostem by měl převažovat nad vlastními nároky – z tohoto předpokladu vycházejí Evropané, když v muslimském prostředí neprotestují proti zahalení svých žen a nepijí alkohol na veřejnosti.

Sporné je také tvrzení, že prosazování školního řádu pro všechny je diskriminační, protože zbavuje muslimky práva na vzdělání. Víme dobře, že mnohá deklarovaná práva jsou v příkrém vzájemném rozporu: stačí jmenovat právo na nedotknutelnost hranic a právo na sebeurčení národů.

Upřednostnění jednoho práva před druhým je vždy silně subjektivní. Každé porušení zákonů nebo podzákonných nařízení má za následek určitá omezení lidských práv, jinak by ani trest nebyl trestem. Nápravná zařízení a detenční ústavy jsou plné lidí, jejichž lidská práva byla trestem dotčena.

Nosit předepsané oblečení (dress-code) sice není zákonem, ale za jeho nedodržení vás mohou nevpustit na večírek nebo vyhodit z kasina – sepisováním protestů by si každý ombudsman upsal ruku po loket.

Právo na vzdělání pro věřící je zajištěno zřízením náboženských škol všech typů, přičemž se mlčky předpokládá také právo takových vzdělávacích zařízení odmítnout jinověrce. Světský zákon by měl především kodifikovat civilizační zvyklosti, nikoli je znásilňovat ve jménu abstrakcí.

Společenská úmluva

Dress-code je samozřejmě druhem společenské domluvy a často zavání nesmyslem. V čem je zásadní rozdíl mezi rovností a unifikací? Čím se liší lidská bytost ve stejnokroji od člověka svlečeného donaha? Počtem hvězdiček na výložkách? Přece i naháč může najít, čím se poměřovat, a určitě to nebude úroveň duševního rozhledu či inteligenční kvocient.

Hvězdičky na výložkách si je třeba zasloužit aspoň osobním přičiněním. Jenže rozrůzňovat se oblečením je vrozenou potřebou člověka. Vzpoura puberťáka proti konvencím končí obvykle lpěním na skupinové uniformitě. Pankáče na hony rozeznáte od vyznavače stylu gothic a donucení k prohozu oblečení každý z nich bude vnímat jako újmu na své individualitě.

Poradkyně prezidenta Obamy může mít na hlavě muslimský šátek, ale armáda bez stejnokrojů je pokládána za ozbrojenou tlupu, na niž se nevztahuje Ženevská konvence o zacházení s válečnými zajatci.

Jsou známy i kurióznější příklady: v roce 2011 Írán zažaloval Mezinárodní federaci fotbalových asociací za to, že zakázala ženskému národnímu družstvu nastoupit k utkání v hidžábech. Íránky odmítly uposlechnout a prohrály kontumačně 0:3. Kuriózní na celém případu je to, že utkání se mělo konat v Ammánu a muslimky z Jordánska klidně nastoupily na hřiště prostovlasé.

Reakční feministky

Za poslední století v západním vnímání muslimských oděvů došlo k převratnému obratu. Po větší část minulého století ženská hnutí a s nimi i veškeré pokrokářské síly srdnatě bojovaly za zrovnoprávnění žen Orientu, přičemž za jejich základní lidské právo pokládaly zrušení povinného nošení náboženských hávů (velká mezinárodní konference v Baku v roce 1920 probíhala pod heslem „Žena Východu odhazuje čádor“).

V dnešní době zhruba stejná kategorie aktivistek kulturně válčí za neodmyslitelné právo muslimek na zahalení stejně tak jako za dodržování jiných náboženských, ale také zvykových pravidel: chození v předepsaném odstupu od muže, poslušnost vůči rodičovskému výběru manžela atd.

Vzpoura Arabek

Tak se mohlo stát, že když začátkem „arabského jara“ syrská aktivistka Dana Bakdúnesová vyvěsila na Facebooku svou fotku s ostříhanými vlasy a bez hidžábu opatřenou textem „Podporuji vzpouru žen v arabském světě, protože za 20 let mého života mi nikdy nedovolili ucítit vítr ve vlasech“, nesetkala se s žádnou podporou ze strany evropských feministek.

Vnímaly vzpouru arabských dívek jako kontrarevoluční, neboť byla v rozporu s jejich novým pojetím ženských práv. Osočena jako kverulantka zmizela Syřanka spolu se svými kamarádkami z Egypta, Libanonu a západního břehu v propadlišti dějin a jejich fotky byly z Facebooku staženy.

Přes veškeré snahy pokrokářských Evropanů vlísat se do přízně muslimských tradicionalistů jejich podbízivost není v islámských zemích příliš doceňována.

Jak napsal v deníku Zaman konzervativní turecký komentátor Ali Bulaç, světští pomahači jsou jen „pátou kolonou, jejímž cílem je zničit islámské hnutí zevnitř“. Prý svou obhajobou hidžábu „se ho snaží zbavit náboženského významu a jeho nošení redukují na feministicky pojatou otázku dodržování lidských práv“. Inu, každý dobrý skutek bývá po zásluze potrestán.

JEFIM FIŠTEJNje významný český politickýanalytik a publicista. Text byl původně publikován v tištěné verzi Reflexu č.36/2014.