Co udělat s duševně nemocným ve škole, když někoho napadá?
S politováním připomínám, že situace, kdy ve škole dochází k projevům agrese, vyhrožování a šikaně, nejsou nijak ojedinělé a většinou se schizofrenií vůbec nesouvisejí. Ale i to se může stát. Co tedy dělat, když se nemocný projevuje ve škole agresivně?
Vzpomínám na podobné situace i ze svého dětství před půl stoletím, a to nešlo o psychotické dítě, nýbrž o synka komunistického bosse. Situace tohoto druhu jsou obtížně řešitelné, tím méně, když v celé věci hraje roli pro okolí těžko pochopitelná nemoc.
Velice záleží na tom, kdo všechno o možném podivném chování studenta ví a co s tím dělá. Vědí o tom učitelé a vedení školy? Vědí o tom rodiče chlapce? A rodiče ostatních žáků? Ví o tom ošetřující lékař chlapce? A co s tím dělají? V lepším případě by o tom měli všichni vědět a adekvátně reagovat.
Adekvátní reakce by měla být vedena snahou dotyčnému pomoci, neboť jemu samému problémy, jež v kolektivu má, velmi škodí a nepříznivý vývoj dále prohlubují. Pokud bude shledán nebezpečným, mělo by se mu dostat profesionální pomoci a jeho kontakt s okolím by měl být dočasně omezen.
V zemích s rozvinutou péčí o duševní zdraví by se nejspíš uskutečnilo několik setkání, jichž by se v různých konstelacích účastnili zainteresovaní učitelé, rodiče, žáci, lékař a případně další osoby. Zřejmě by se došlo ke konsensu, jak se v tomto konkrétním případě zachovat, jak reagovat na další případné excesy nemocného, co udělat v případě krizového scénáře atd. K dispozici by přitom byla paleta služeb a možností, jak postupovat.
Bohužel, v České republice, kde je podfinancované jak školství, tak psychiatrická péče, se možnosti řešení podobných situací často de facto ignorují. Když pak dojde k tragédii jako ve Žďáru nad Sázavou, kde psychicky nemocná žena zabila chlapce, volá se po zavření všech nemocných, nejlépe do ústavů podobných věznicím. Značná část obyvatelstva, včetně veřejných činitelů, se uchyluje k volání po primitivních a zkratkovitých „konečných řešeních“, včetně trestu smrti (sic!), jež nikdy nikde nefungovaly. Málokdo chápe, že se vlastně jedná o výsledek zanedbávání systému, jež trvá několik desítek let.
Obávám se proto, že v případě, že do školy chodí duševně nemocné dítě a má problémy, v současné chvíli nezbývá než prozkoumat, zda je schůdné promluvit si na toto téma s členy pedagogického sboru. Pokud zjistíte, že jsou a priori uzavřeni jakémukoli řešení, protože to je „práce navíc“, tak zvážit, jak můžete potenciální riziko pro jiné děti eliminovat jako rodina, zda jste ochotni ho podstupovat, a pokud ne, tak se snažit o přeložení svých vlastních dětí do jiné školy. Vidíme, že možnosti jsou do značné míry omezené a je na nás, abychom apelovali na své politické zastupitele, aby se místo personálních a finančních investic do akvaparků a podobných marginálií začali věnovat naléhavějším problémům, jež před námi stojí.
Text vyšel původně v tištěném Reflexu č. 46/2014.
