Honzík u zpovědi a když panu faráři není dobře…
Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen. Jmenuju se Honzík. Pardon, úplně jsem zapomněl, že u zpovědi, chci říct svátosti smíření, nemám říkat jméno. A co tedy mám říct jako první? Aha, jo, už vím. Kdy jsem byl u zpovědi naposledy. To bylo minulou neděli. Byl jste přece u toho. Už se nepamatujete?
Vím, že starší lidé jako vy mívají potíže s pamětí. Jako moje babička. Nikdy si nemůže vzpomenout, že se jmenujete otec Blažíček. Vždycky říká „otec Blbíček“ a pak se začne řehtat tím svým bláznivým smíchem. Myslím, že by doopravdy mohla být bláznivá. Já ji ale mám moc rád. Je s ní legrace, zvlášť po pár skleničkách slivovice.
Jako minulou neděli, když jsem k ní po kostele zašel. Ptala se mě: „Tak o čem měl dneska otec Blbíček kázání?“ Řekl jsem jí, že jste ten den mluvil o tom, že Bůh dokáže dělat zázraky. Když jsem se jí zeptal, jestli ona věří na zázraky, jen se usmála. Pak se mě zeptala, kolik lidí během vašeho kázání chrápalo. Povídám, že jsem nikoho chrápat neslyšel. „Pak tedy na zázraky věřím!“ řekla a zase se začala řehtat tím svým bláznivým smíchem.
Povídám jí, že já na zázraky věřím taky. Onehdy jsem byl dokonce jednoho svědkem. Táta mě právě vezl autem do školy, když mu zazvonil mobil. Vzal hovor a povídá: „Ahoj. Teď nemůžu mluvit. Řídím. Ale miluju tě, taky mi chybíš a už se nemůžu dočkat, až se zas uvidíme.“
Když hovor ukončil, ptám se: „Byla to máma?“ Podíval se na mě do zpětného zrcátka s takovým tím překvapeným výrazem. Jako by zapomněl, že sedím vzadu. „Co... jo, samozřejmě to byla máma,“ odpověděl.
A to byl ten zázrak! Protože ve stejnej okamžik, co mluvil s mámou mobilem, já jsem si s ní vyměňoval textovky na svým mobilu! Bylo to jako v těch vědecko-fantastickejch filmech, kde se jeden člověk najednou objeví ve dvou alternativních světech. Napsal jsem tedy mámě: „Jak jsi to udělala?“ a máma mi odepsala: „Udělala co?“ A já jí napsal: „Ty jsi úžasná!“ a ona mi poslala smajlíka.
Je vám dobře, otče? Vidím vám do očí skrz tu mřížku mezi námi. Vypadáte nějak nervózně.
Máte teď úplně stejný pohled jako moje máma. Teda stává se to jenom někdy, když mě vezme s sebou na nákup. Cestou se zastaví v tom krámu s nápisem „Herna“. Vypadá to na docela zábavnej podnik, ale máma mě dovnitř nikdy nevezme. Prej je to jen pro dospěláky. No a já na ni čekám venku. Když konečně vyjde ven, dívá se kolem sebe tak nervózně, zrovna jako vy teďko, otče.
Pak jdeme domů a táta se jí ptá: „Kde je nákup? Myslel jsem, že jsi šla na nákup.“ A máma říká: „Zapomněla jsem si peněženku“ nebo „V obchodě měli inventuru“ nebo „Okradli mě“ a pak se rozbrečí a jde si do ložnice lehnout. Divný na tom všem je, že já si žádnou z těch událostí, co se nám měly venku přihodit, vůbec nepamatuju. Je to zas jak v tom alternativním světě, o kterým jsem vám už povídal, otče.
Otče? Tak vážně, jste v pořádku? Nezvracel jste náhodou? Ten zvuk by tomu odpovídal.
Omlouvám se. Asi už mluvím moc dlouho. A ani jsem se nevyzpovídal, že? No tak, hlavně jsem vám chtěl říct, že nedělám domácí úkoly. Ale o tom až příští neděli, ano? Už musím jít. Táta s mámou na mě čekají venku v autě. Říkal jsem jim, ať se jdou taky vyzpovídat, ale oni prej že ne, že se nemaj’ zpovídat z čeho.
Tak si říkám, že jedinej hříšník v rodině jsem asi já. Jen doufám, že mně Pán Bůh odpustí.
Tak příští týden, otče. Doufám, že vám bude líp.
Steve Fisher – Američan v Praze. Překlad Jan Valeška. Text byl původně publikován v tištěné verzi Reflexu č. 50/2014.
