Itálie má milion muslimů, problémy řeší domluvami a shovívavostí. Zatím

Fallaciová (1929-2006) po teroristickém útoku na newyorská Dvojčata napsala: „Chystá se Eurábie, máme nepřítele doma a nevidíme ho a pokud ho někdo vidí, dělá, že neexistuje.“ Autorka těchto slov se pak dostala do velké izolace – označili ji za pravicovou provokatérku, přestože měla za sebou ostré srážky s řeckými pučisty či všemocným americkým ministrem zahraničí Henry Kissingerem. Mentana citoval rozhovor novinářky s palestinskou bojovnicí Rašídou. Fallaciová se jí kdysi zeptala, zda „i novorozeně je pro ni nepřítelem“. Odpověď už v 80. letech zněla: „Žádný Izraelec pro mě není civilista, všichni jsou vojáky sionistické bandy.“

Může se to stát i u nás?

Italové si již několik dní kladou otázku, zda by se i u nich mohlo stát něco podobného jako ve Francii. Vláda se je snaží uklidnit. „Na rozdíl od jiných západoevropských zemí počet takzvaných zahraničních bojovníků je u nás nízký. Evidovali jsme jich jen 53 a jsou pod kontrolou. Naše informační služby sledují situaci pozorně již dlouhá léta.“

Různí skuteční či novopečení experti problémů bezpečnostních služeb zdůrazňují, že francouzská policie jednala tak jak mohla a musela, ale že tajná služba situaci podcenila a nevěnovala pozornost rostoucímu nebezpečí.

Přitom Itálie má s terorismem dlouhou a tragickou zkušenost. „Na zcela jiné rovině to trochu připomíná to, co jsme v Itálii zažili v letech 1969-1982. Odborové manifestace a jiné poklidné protesty začaly doprovázet menší incidenty. Srážky s policií, zapalování sídel politických stran. A pak přišly výhrůžky“, připomíná situaci ve Francii liberální novinář a spisovatel Piero Ostellino v milánském Corriere della Sera. Ještě k tomu dodal: „Ti, kteří nebyli na extrémních stranách politického spektra, říkali: Je třeba ty mladé pochopit, vysvětlovat trpělivě. A ti na levici se zase vyznamenali větou: Jsou to soudruzi, kteří se mýlí.“

Mýlili se tak, že začali střílet po nepohodlných novinářích, soudcích i policistech. A pak přišel březen 1978. Komando Rudých brigád uneslo předsedu Křesťanské demokracie Alda Mora. Předtím samopaly postřílelo pětičlennou ochranku politika. „Ovzduší v Paříži v těchto dnech mi připomnělo Řím oné doby. Policejní hlídky, nejistota, strach v očích lidí, které potkáváš,“ napsal Massimo Nava, dopisovatel několika italských deníků v Paříži.

Důležitější ale je připomenout to, že Itálie se tehdy ocitla na rozcestí.

Nelehké rozhodování

Aldo Moro psal ze svého vězení naprosto zoufalé dopisy, ve kterých žádal, aby stát začal s Rudými brigádami vyjednávat. Otázka pořád zněla: Má se či nemá s teroristy jednat? Nakonec zvítězilo rozhodnutí, že s teroristy se nemá za žádnou cenu vyjednávat.

Ke cti tehdejšímu vedení Italské komunistické strany, která v té době měla rekordních 34 procent poslanců v parlamentu a byla druhou největší stranou v zemi, je třeba říci, že byla mezi těmi, kteří toto stanovisko rozhodně podporovali.

Aldo Moro za to zaplatil svým životem – jeho tělo bylo 9. května 1978 nalezeno v automobilu v jedné ulici v centru Říma. Rudé brigády se zdály být neporazitelné. Ale právě jejich bestialita byla předzvěstí jejich konce.

Během 3,5 roku se prakticky všichni teroristé ocitli za mřížemi.  K porážce přispělo i to, že stát a společnost se konečně rozhodly neustoupit, stejně tak jako skutečnost, že brutalita vrahů odradila i ty, kteří je zpočátku z politických důvodů kryli, či alespoň formálně odůvodňovali jejich snahy „o radikální změnu v zemi“.

Jiný problém

Problém s islámským terorismem je samozřejmě odlišný. Fanatismus stoupenců al-Kaídy či Islámského státu se nedá porazit snahou udělat z teroristů kolaboranty justice, jak se to svého času podařilo v Itálii s politickými teroristy.

„Ale je jisté, že Západ a hlavně Evropa si na tyto problémy zadělaly samy, tak jako my před 40 lety“, vysvětluje politolog Angelo Panebianco. „A jedním z důvodů je to, čemu v Itálii říkáme ´buonismo´, tedy neustálá snaha chápat, omlouvat, odůvodňovat a nevidět, že ti, co k nám přicházejí, jsou lidé jako my, ale mají odlišnou tradici, kulturu, cítění. A že některé jejich zvyky jsou podle našeho cítění i zákonů nepřípustné. Prostě multikulturalismus.“

Někdy to zachází až do komických situací. Symbolem italských Vánoc nejsou stromečky (ty přišly do Itálie až za II. světové války společně se Spojenci), ale jesličky. Ty jsou ostatně italský „nápad“, se kterým přišel Svatý František z Assisi (1182 – 1226). V jedné škole v severoitalském okrese Brescia ale ředitelka základní školy chtěla zakázat tradiční postavení jesliček, protože jak sama řekla „40 procent žáků nepochází z italských rodin a ona nechce, aby to někdo cítil jako urážku“. Ustoupila až po protestu italských rodičů a manifestaci Ligy Severu.

V Itálii se počet muslimů odhaduje na milion. V drtivé většině případů je to první generace, která ani nevlastní italský pas. Teoreticky, pokud se někdo z nich dopustí přestupku, může být vypuzen. Zákon schválený svého času Berlusconiho vládou to umožňuje, ale z různých důvodů zůstal povětšinou na papíře.

V Itálii ještě neexistují čtvrti, které by se podobaly pařížské „banlieue“. Ale začínají se jim přibližovat, jako obvykle na periferiích velkých měst, zchudlých vleklou hospodářskou krizí. Občas dojde i k interetnickým srážkám – v Římě například začíná být obtížné najít italského zelináře – ve většině případů se dnes jedná o Pákistánce či Bengálce. Praktikují velmi výhodné ceny, protože jak se zjistilo, jsou financováni jednou muslimskou organizací, která dostává peníze ze zahraničí.

„Vláda hovoří o kontrole imigrace, ale ve skutečnosti nikdo nedělá nic. Dříve nebo později někdo bude reagovat a bude mu jedno, že ho obviní z rasismu,“ prohlásil předseda svazu římských obchodníků Rosario Cerra.

Itálii tedy čeká dlouhá cesta jak problémy vyřešit a je otázkou, zda k řešení vůbec někdy dojde.

Autor je novinář, publicista a překladatel, žije dlouhodobě v Itálii.