Jaké jsou největší smrtelné hříchy naší doby
Lidstvo od prvopočátku provázejí egoistické a poživačné choutky. Naše současnost není výjimkou. Pořád vidíme chtivost po majetku, moci a slávě, ale i po zážitcích, až adrenalinových. V některých případech tato chtivost hraničí až se ztrátou života. Je ale tato vlastnost u člověka daná tím, že disponujeme od věků jakýmsi „pragenem“ chtivosti, anebo si ji každý jedinec vytváří ve své mozkové tkáni na začátku života či v jeho průběhu?
Nic nenasvědčuje tomu, že subjektivní dojem těch z nás, kdož nejsme spokojeni se stavem světa, že dochází k nárůstu chamtivosti, by byl jakkoli založen na ověřitelných údajích. Lidstvo je hlavními hříchy znepokojeno v neztenčené míře už po tisíciletí. Patří mezi ně pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost (obžerství) a lenost. Trápilo to mnišského teologa Evagria z Pontu již ve 4. století a seznam sedmi hlavních hříchů byl vydán papežem Řehořem I. dokonce už v 6. století. Od té doby se prakticky nezměnil.
Pohledem do minulosti se však přece jenom zdá, že v různých epochách převládaly odlišné preference a že se střídala období jistého epikurejství (urvi, co můžeš) s obdobími askeze jako deklarované (a často i žité) ctnosti. Přitom se zdá, že nastupující epocha byla většinou reakcí na tu předchozí. Naše současnost tedy není v ničem výjimkou, i když je charakterizována možnostmi, jež jsou dány zejména novými technologiemi a změnou sociálního uspořádání, které nemají v minulosti obdoby.
Dá se s určitou mírou spolehlivosti doložit, že zejména evropská populace dnes žije pohodlněji než dříve, má méně pohybu, přejídá se, dožívá vyššího věku, má menší snášenlivost bolesti a je méně odhodlána bojovat za své zájmy. Nedá se však odvodit, že by byla teritoriálnější (tedy drala se o území), mocichtivější (drala se o nadvládu nad jinými) a hrabivější (uzurpovala majetek na úkor druhých) více než kdykoli předtím.
Profil ctností je samozřejmě jiný než v 19. století, ale na druhou stranu neoznačujeme místní obyvatelstvo v odlehlých krajích jako divochy, ženy již nepovažujeme za svůj majetek srovnatelný s domácím zvířectvem, ba dokonce jim přiznáváme už i volební právo, a lidská práva rozšiřujeme už i na dobytek a na domácí mazlíčky. V mnoha ohledech tedy bylo lidstvo dříve možná chamtivější, bezohlednější, moci (území, nadvlády, majetku) chtivější než dnes.
Na tom, že mnoho vlastností je skutečně podmíněno genetickou vlohou, je vybudována etologie a sociobiologie. Sigmund Freud považoval za hlavní hnací sílu libido (sexuální pud), Alfred Adler touhu po moci (po sebeuplatnění) a Konrad Lorenz agresi (což shrnul v díle Takzvané zlo aneb o smyslu a vývoji zla v přírodě).
Mimochodem posledně jmenovaný vydal spis Osm smrtelných hříchů civilizovaného člověka, v němž poukazuje na přelidnění Země, ničení životního prostředí, závod člověka se sebou samým, ztrátu schopnosti prožívat city, genetický úpadek, rozchod s tradicí, rostoucí poddajnost lidstva k doktrínám a zbrojení atomovými zbraněmi. Ve všech těchto oblastech však lidstvo v posledních obdobích prokazuje jistou schopnost autokorekce. Nárůst populace se zpomaluje, vyspělé země o životní prostředí více pečují, doktríny už tolik nefanatizují, tradice se občas obnovují a atomové zbraně zajistily na dlouhá léta vojenskou stabilitu. Takže: V genech to máme, ale prostředí (kultura) naši vlohu významně ovlivňuje (kultivuje).
Text byl původně publikován v tištěné verzi Reflexu č. 22/2015.
