STEVE FISHER: Moje utajovaná schopnost
Mám takovou tajnou schopnost a skoro se o ní bojím mluvit. Je to divné, ale vlastně nevím, jak to vysvětlit. Nedokážu to ovládat. Spíš k tomu dochází úplně samovolně.
Naposledy se to stalo tuhle v pátek. Můj kamarád mi vyprávěl o své nové chalupě, kterou si teď staví. Vlastně v poslední době nemluví o ničem jiném. Kdykoliv se s ním setkám, pořád jen mele a mele o práci, co na chalupě dělá, jak báječná ta chalupa po dokončení bude, kolik pokojů tam bude mít a co tam bude za vymoženosti, jež nainstaloval, jako třeba venkovní vířivka a sauna.
A pak se to stalo. Jak tak donekonečna plácal o tom, jak neuvěřitelně krásná nová chalupa je, najednou se mi zjevila ta vize. Před očima se mi objevila scéna, jak se jeho zbrusu nová chalupa vzňala v plamenech v důsledku vadné elektroinstalace, o níž se mi právě chlubil, jak perfektně tu elektriku vlastníma rukama udělal. Viděl jsem, jak celá chata vybuchla v obrovské ohnivé kouli, asi jako když vyletí do povětří cisterna s benzínem. A pak jsem uviděl i jeho, jak prchá z chalupy a vrhá se do své nóblové vířivky v zoufalém útěku z ohnivého pekla.
Teda! pomyslel jsem si. Co mám dělat? Mám ho varovat? Ale vždyť já určitě nevím, že se to opravdu stane. Ovšem v mé představivosti to všechno vypadalo tak reálně. Viděl jsem úplně přesně každičký detail. Ale kdybych mu to řekl, asi by si jen pomyslel, že jsem se zbláznil. Nemám pravdu?
A tohle se mi poslední dobou stává dost často. Před pár týdny mi jiný přítel ukazoval svůj nový bourák. Jeden z těch opravdu vymakaných německých modelů se spoustou extraprvků, jako jsou vyhřívaná sedadla či nejnovější autorádio s důmyslně umístěnými reproduktory. A korunu tomu dodala taková obrovská kola, co vypadají, jako by je přemontovali z obrněného transportéru.
Že vám nelžu, jak mi tu svou suprovou mašinu hrdě ukazoval a chlubil se, jak rychle akceleruje z nuly na 60, už to tu bylo zas. V duchu jsem najednou uviděl padat obrovský meteorit, který s obrovským žuchnutím narazil přímo do vozu a udělal z něj tenkou placičku.
Naštěstí v tom mém vidění můj přítel zrovna v autě neseděl. Postával sice u něj, ale dost daleko, aby vyvázl bez zranění. Avšak stejně, když tu spoušť uviděl, a já ho v duchu vidím ještě teď, rozbrečel se nad tím svým nádherným a drahým novým autíčkem jako mimino. Z auta totiž zbyla jen hromada pomačkaného plechu a roztříštěného skla.
A zase mě přepadlo ono dilema, zas tatáž sužující myšlenka. Mám mu to říct? Copak se to doopravdy musí stát? Nebo je to třeba jen taková možnost? Anebo se mi zjevují obrazy budoucího dění z nějakého alternativního vesmíru?
Tak jsem mu neřekl ani slovo. Stejně jako jsem onehdy večer zamlčel přátelům svou vizi o jejich synovi. S manželkou jsme s nimi večeřeli v restauraci a oni nám vyprávěli o svém synáčkovi, co chodí do stejné třídy na střední škole jako náš syn. A toho jejich kluka právě přijali na ekonomickou fakultu. S pýchou v hlase nám líčili, jak je ten jejich chlapík chytrý, kolik ocenění už ve škole posbíral. Taky se zmínili, že sní o tom, že si jednou zařídí vlastní mezinárodní investiční firmu a jednou to dotáhne až na šéfa Světové banky.
Soustřeďoval jsem se na jejich vyprávění, ale najednou se mi v duchu vyjevil neodbytný obrázek jejich synka, jak ho agenti Interpolu odvádějí v poutech z proskleného mrakodrapu někde ve Švýcarsku. Právě ho zatýkali za porušení zákona o obchodování s deriváty a za podvody. Prostě tragédie. Vždyť ten kluk měl našlápnuto k tak skvělé kariéře!
„Co ti u večeře přeletělo přes nos?“ ptala se mě manželka po návratu z restaurace. „Když nám vyprávěli o tom svém báječném synkovi, seděl jsi tam jako v transu a příšerně ses šklebil. Jsi v pořádku?“
„Jó, dobrý,“ povídám. Má žena totiž o mé tajné schopnosti nemá ani ponětí. Obávám se, že kdybych jí o tom řekl, považovala by mě za většího blázna než teď. Anebo by mi mohla začít závidět. A to by bylo ještě horší.
