Causa Breivik. Před 5 lety postřílel norský masový vrah 77 mladých lidí
22. července 2011 došlo k největší masové vraždě v dějinách Norska, pravicový radikál Anders Behring Breivik na ostrově Utøya zavraždil 77 mladých lidí. On sám tvrdí, že vraždil z lásky k norskému národu. O sobě mluví jako o dokonalém rytíři, který se stane králem Norska, až se jeho organizace chopí moci v Evropě. Od jeho krutého řádění dnes uplynulo pět let. V Reflexu v roce 2011 vyšel v rubrice Causa rozbor celé události.
Nikdy v moderních dějinách Norska nevěnovala média jednomu člověku větší pozornost než po 22. červenci 2011. Mladý muž, který před půlrokem byl tak anonymní, že ani jeho sousedé přesně nevěděli, kdo je, má dnes pětkrát tolik odkazů na Googlu než norský král Harald V. Od tragédie se speciální policejní tým, skládající se ze 140 nejlepších vyšetřovatelů země, snaží zmapovat každý detail ve dvaatřicetiletém životě pachatele. K tomu masový vrah toho o sobě sám hodně prozrazuje ve svém mnohomluvném Manifestu. Přes záplavu informací ale pravá podstata jeho osobnosti dlouho zůstávala záhadou. Až do minulého týdne jsme mohli jen hádat, kým vlastně je a jaké byly skutečné příčiny jeho nepochopitelné krutosti.
Perfektní tělo
Anders Behring Breivik se narodil 26 let staré ošetřovatelce Wenche Behringové a o 18 let staršímu ekonomu Jensi Breivikovi v Oslu 13. února 1979. Jeho rodiče měli dohromady už čtyři děti z předchozích vztahů. Manželství Wenche a Jense zkrachovalo po necelém jednom roce. Anders a jeho nevlastní sestra se vracejí z Londýna, kde otec tehdy pracoval na norské ambasádě, zpátky do Osla, kde si s matkou najdou bydlení v západní části města. To je velmi důležitý moment. V norském hlavním městě jsou markantní sociální rozdíly. Zatímco v tradičně dělnické, východní části Osla žije značný počet muslimských gastarbeitrů, malý Anders vyrůstal v bohaté, západní části, kde malou islámskou komunitu tvoří diplomaté a ekonomicky nejúspěšnější přistěhovalci. Bylo proto krajně nepravděpodobné, že by pozdější masový vrah měl už jako dítě nějaký traumatický zážitek s muslimy.
V Manifestu Breivik popisuje svoje dětství jako šťastné a bezproblémové období. „Vyrostl jsem v privilegovaném prostředí obklopen odpovědnými a inteligentními lidmi. Nemám žádné vyloženě špatné vzpomínky. Moje rodina je asi docela typická středostavovská rodina.“
Spíš než pravda to bylo pouze Breivikovo zbožné přání. Není to pravda. Po rozvodu otec Jens a jeho nová manželka požádali soud, aby byl syn svěřen do jejich opatrovnictví. Svůj boj prohráli, což způsobilo, že Anders už od útlého dětství měl jen omezený styk s otcem. V roce 1983 obdržel místní odbor péče o děti a mládež hned dvě upozornění od zneklidněných sousedů Wenche Behringové. Po dle reportérů televizní stanice TV2, kteří viděli stále utajenou zprávu, došli pracovníci sociálky k závěru, že „pokud se rodinné prostředí malého Anderse nezlepší, může to s chlapečkem skončit špatně“. Nakonec úřady nezasahovaly. Na základní škole, kde nastoupil tři roky po incidentu se sociálkou, byl Anders vnímán jako tichý, hodný kluk z bezproblémové rodiny.
S pubertou nastaly v Andersově životě dramatické změny. Kdysi nejtišší kluk třídy se najednou stal drsným hiphoperem, který v noci sprejuje graffiti na zdech v Oslu. V Manifestu Breivik píše, že v polovině 90. let byl jedním z nejúspěšnějších sprejerů v hlavním městě. Zřejmě to byl jen další výplod chorého mozku. Nikdo ze známých sprejerů, jež novináři oslovili, o žádném Breivikovi nikdy neslyšel. Přesto mělo krátké hiphoperské období klíčový význam. Během jedné noční akce Breivika zadržela policie a dostal pokutu 3000 korun. Pro jeho otce, který v té době už povýšil na šéfa norské delegace při OECD v Paříži, byly synovy zápletky se zákonem poslední kapkou. Úplně přerušil už řídké kontakty. Když Anders později jevil zájem se sejít, otec ho odbyl. Také jeho staří kamarádi se k němu obracejí zády. Mají pocit, že je udal policii.
„Dřív byl Anders jedním z party, ale pak se rozhádal se všemi kámoši. Teď se snaží vytrénovat perfektní tělo, ale podle nás má k tomu stále dost daleko,“ poznamenali jízlivě jeho spolužáci ve školní ročence za rok 1995.
Posedlost kulturistikou v kombinaci s extrémním zájmem o vlastní vzhled u Breivika navždy zůstala. Jako student střední ekonomické školy často zašel v šest hodin ráno zvedat činky do posilovny. Tady zřejmě také začal pravidelně brát anabolické steroidy. Po tom, co v roce 1998 úspěšně maturoval, dokonce podstoupil plastickou operaci brady a nosu. „Nejdřív jsem ho skoro nepoznal, když jsem ho potkal v tramvaji. Byl nesmírně spokojen se svým novým vzhledem,“ popisuje bývalý spolužák Breivikův sílící narcismus. Až na sklon k fintění a sebepřeceňování se čerstvý maturant svým dosavadním životem od vrstevníků nápadně neodlišuje. Je typickým představitelem mladých a povrchních kariéristů z poněkud snobského prostředí západního Osla. O deset let později rozdíly uhodí do očí.
Zatímco většina jeho kamarádů a známých si našla zaměstnání a už dávno se odstěhovala od rodičů, skoro třicetiletý Anders Behring Breivik stále bydlí doma u maminky. Místo toho, aby usilovně dokončoval vysokoškolská studia (byl všeobecně považován za inteligentního) či zakládal rodinu (nikdo si nevzpomíná, že by Breivik někdy chodil s nějakou holkou), sedí doma a hraje násilné počítačové hry. V Manifestu tvrdí, že ho kamarádi obdivovali za to, že jako podnikatel vydělal svůj první milión už ve 24 letech. Je to další manipulace. Ve skutečnosti pracoval tři roky jako operátor v telemarketingové firmě. Pak si vypůjčil 500 000 korun od matky na založení několika firem, jež postupně zkrachovaly nebo zastavily svoji činnost. Od roku 2007 neměl prakticky žádný příjem.
Překvapivé je, že Breivik, jenž se tak rád prezentoval jako velký znalec zbraní, ani neabsolvoval vojenskou prezenční službu (v Norsku povinnou). Svým kamarádům to vysvětloval tím, že se musel starat o svoji nemocnou matku. Méně lichotivá pravda však je, že byl zařazen jako neschopný služby. Vzhledem k tomu, že skoro každý den řádil v posilovně, bylo nasnadě, že ho vojenská komise asi neodmítla pro jeho špatný fyzický stav.
Sečteno a podtrženo: pro okolní svět se musí dospělý Anders Behring Breivik jevit v lepším případě jako lehce podivný outsider, v horším jako hotový lůzr.
Touha po slávě
Klíčová otázka ale je, co vyvolalo jeho politickou radikalizaci. Co způsobilo, aby sice zvláštní, ale neškodný mamánek ve jménu jakési soukromé války proti „kulturním marxistům“ – stoupencům multikulturní společnosti – nelítostně zavraždil 77 lidí?
Poté, co v roce 1999 vstoupil do pravicové Strany pokroku (FrP), budoucí masový vrah nedával najevo žádné extrémní názory na adresu přistěhovalců nebo islámu. Samozřejmě že byl silně kritický k sociálnědemokratické Dělnické straně, která s menšími přestávkami vládne Norsku nepřetržitě od druhé světové války. To je ale mezi členy FrP normální. A jako většina svých spolustraníků se stavěl negativně k liberální imigrační politice sociálních demokratů, jež v průběhu pár desetiletí proměnila kdysi monokulturní Norsko v multikulturní společnost, kde je islám dobře vidět. Pokud si ale někdo ve FrP nenápadného Anderse Behringa Breivika pamatuje, je to kvůli něčemu úplně jinému než jeho politické činnosti: projevil touhu stát se bohatým a slavným podnikatelem.
„Nebyl nikdy agresívní nebo naštvaný. Naopak, jako kolega a kámoš byl docela fajn,“ říká spoluvlastník jedné z jeho mnoha firem deníku Dagbladet. „Věděl jsem, že byl členem FrP, ale nikdy nevyjádřil extremistické názory. Prostě nikdo vůbec netušil, že tak nenáviděl muslimy.“
Breivik věděl, co dělá. Kdyby v Norsku, kde muslimové tvoří tři až čtyři procenta obyvatelstva (tedy stejný podíl jako Romů v Česku), vážně tvrdil, že hrozí akutní islamizace země, považovali by ho za blázna. Místo toho bravurně oklamal nejen své kolegy a spolustraníky. Když jako aktivní člen Klubu střelců v Oslu jevil zájem o nákup vlastní pistole a později i pušky, vedení klubu bez váhání podporovalo jeho žádost u policie. Nebyly s ním nikdy žádné problémy a měl čistý trestní rejstřík. Totéž se opakovalo, když se letos na jaře objevil ve Státní zemědělské prodejně v Reně a chtěl koupit šest tun vysoce výbušného hnojiva. Slušňák z Osla se přece dal na farmaření. Jak to po tragédii lehce provokativně řekla šéfka bezpečnostní služby norské policie (PST) Janne Kristiansenová: Toho člověka by neodhalila ani východoněmecká Stasi.
Ten, kdo čte Breivikův Manifest, však nemůže mít sebemenší pochyby o tom, že autor je agresivní násilník. Ve svém veledíle (značné části tvoří texty převzaté z děl ultrapravicových publicistů) mluví o mnoha tisících „zrádcích kategorie A“ a „kategorie B“, kteří mají být eliminováni. Podporuje ultranacionalismus a nejextrémnější verzi sionismu (je náhoda, že svůj masakr spáchal přesně v den pětašedesátého výročí bombového atentátu židovských teroristů na hotel King David v Jeruzalémě?). Ve válce proti nepřátelům – islámu a stoupencům multikulturalismu – jsou všechny prostředky povoleny. „Bylo to kruté, ale nutné,“ komentoval sám svůj zločin.
Okolností, jež se až dosud jevily jako záhadné, bylo víc. Breivik zcela vážně tvrdí, že v roce 2002 ho přijali do jakéhosi tajného řádu templářských rytířů, kteří jako on bojují proti islamizaci Evropy. Je doloženo, že udržoval kontakt s členy ultrapravicové a islamofobní British Defence League. Víme také, že ho silně pobouřilo bombardování Jugoslávie Severoatlantickou aliancí v roce 1999 a že se později v Libérii setkal s jedním srbským válečným zločincem. Zatím se ale nenašla jedna jediná stopa svědčící o tom, že měl během plánování nebo páchání atentátu pomocníky. „Teroristická buňka číslo tři“ je tedy stejný výmysl jako buňka číslo jedna, dvě či čtyři.
Australský sociolog Ramón Spasuj se domnívá, že jisté znaky jsou typické pro všechny sóloteroristy: mají málo přátel, cítí se odmítáni a trpí psychickými poruchami různé závažnosti. Všechno sedí na Breivika. K tomu měl ještě jeden výrazný rys: silně toužil po slávě.
Není možno odsoudit!
Norský tisk nedávno zveřejnil příhodu, jež tento aspekt až mrazivě ilustruje. Slavného herce, který jeden večer před půlrokem navštívil bar Skaugum, obtěžoval opilý a nepříjemný muž. Celebrita toho brzo měla plné zuby a požádala vyhazovače, aby muže z baru vykázal. Poslední, co slyšel, bylo, jak opilec zařval: „Jen počkej, do roka mě bude znát třikrát víc lidí než tebe!“ Herec ze Skaugumu málem omdlel, když po masakru na Utøyi v opilci poznal Anderse Behringa Breivika.
Teprve čtyři měsíce po atentátu měla norská veřejnost během soudního stání o prodloužení vazby možnost vidět masového vraha na vlastní očí. Breivik tehdy ve věznici Ila za Oslem strávil 16 týdnů v izolaci, přerušené jen výslechy s vyšetřovateli. Pro 120 vybraných lidí, jež pustili do soudní síně, bylo setkání s atentátníkem až surrealistickým zážitkem.
Na otázku soudce se atentátník, oblečený do elegantního tmavého obleku, hned přiznal k vraždě 77 lidí, ale přesto se necítil vinen ze žádného zločinu. „Jsem vojenský velitel norského hnutí odporu a člen templářských rytířů v Norsku,“ prohlásil. „Neuznávám pravomoc tohoto soudu, protože pochází od organizací, které podporují ideologii nenávisti a multikulturalismu.“ Místo toho, aby vyjádřil lítost nad svým strašným zločinem, obvinil norský stát za to, že ho mučí izolací. Když se pak chystal oslovit přítomné příbuzné svých obětí přímo, soudce ho rázně umlčel.
Známý psycholog Pål Grøndahl, který během prvního veřejného stání seděl jen pár metrů od Breivika, popisuje masového vraha jako bizarní osobnost. „Není na něm vůbec nic nápadného, dokud nezačne mluvit. Je totálně zafixován na svoji roli velitele jakéhosi templářského řádu. Jeho vnímání skutečnosti mi připomíná černou díru,“ konstatuje psycholog.
