Magdaleniny prádelny: Největší křesťanské peklo, ve kterém do roku 1996 vládly zvrhlé jeptišky
Azylové domy pro „padlé ženy“, slovní spojení, jež samo o sobě působí zvláštně. Kdo byly padlé ženy, které měly trávit dětství, mládí a někdy i celý život v těchto irských azylových domech? A z jakého důvodu byly kolem Magdaleniných prádelen, jak se tyto údajně azylové domy nazývaly, nalezeny stovky hrobů? Proč nad místy, jež byla doslova peklem na zemi a smyslem života byla otrocká práce spočívající v tom, že měly ženy celé dny ponořené ruce do ledové vody a drhly prádlo s červenýma očima uslzenýma od bělidla, zavíraly úřady oči až do roku 1996? Po Magdaleniných prádelnách zůstávají samé otázky.
Na některé z nich můžeme odpovědět v tomto textu, na jiné visí odpověď stále ve vzduchoprázdnu.
Přesto, že internet je bezedná studnice informací, o Magdaleniných prádelnách se toho příliš nedočteme. Tedy alespoň co se česky psaných textů týče. Ani v anglickém jazyce nejsou vyhledávače o mnoho sdílnější, vezmeme-li v úvahu, že touto institucí podle odhadů prošlo více než 30 000 žen, z čehož většina proti své vůli. Magdaleniny anebo také Magdalenské prádelny jsou irskou Pandořinou skříňkou. Temným tajemstvím země, k němuž byla vláda donucena postavit se čelem až v roce 2001, kdy byla vyzvána Výborem OSN proti týrání a mučení k prošetření této hrůzné instituce.
Kdy a proč vznikly Magdaleniny prádelny
Historie prádelen se začíná psát v roce 1922 a naposledy se jejich dveře zabouchly 25. září 1996. Spravovaly je kongregace Sester Dobrého pastýře, Milosrdných sester, Sester Panny Marie dobrotivé a Irských milosrdných sester. Jak už to tak bývá, úmysl byl původně dobrý. Měl to být azyl pro svobodné matky a ženy, jež potřebovaly pomoci. Velmi rychle se však pravidla v rukou jeptišek změnila. Do „otroctví“ posvěceného církví tak byly přijímány nejen svobodné matky se svými dětmi, ale také ženy s mentálním či fyzickým postižením, dívky, jež byly považovány za problémové, neboť byly příliš drzé, sebevědomé či tvrdohlavé, dále dívky zneužívané a v neposlední řadě také dívky, které byly příliš krásné.
Neskutečná krutost jako každodenní realita
To, co se v prádelnách dělo, jde opravdu jen těžko vyjádřit s odstupem. Jeptišky zavedly naprosto zvrhlý systém, jenž obsahoval jak fyzické, tak psychické násilí, ponižování, týrání hladem, a dokonce sexuální zneužívání. To vše pod hlavičkou církve a s přivřením oka státu.
Novým chovankám bylo odebráno jméno a vyholena hlava. Následně se musely zapojit do každodenní fyzické dřiny v prádelnách. Šest dní v týdnu dostávaly dívky rány páskem přes záda nebo přes zkřehlé ruce. Nesměly spolu promluvit ani slovo. Mohly se jen modlit.
Marina Gamboldová, jedna z „padlých žen“, která skončila v prádelnách, vzpomíná:
„Stoupala jsem po schodech. Vyšla sestra a řekla mi, že se od této chvíle jmenuji Fidelma. V prádelně jsem pracovala od rána do večera. Byla jsem strašlivě hladová. Každý den jsem dostala k snídani jenom namazaný chleba.“
Hladem však rozhodně netrpěli v prádelnách všichni. „Sestry měly televizi. Měly své snídaně, obědy, své čaje a večeře,“ popisuje Trevor Heaney, jenž pracoval v Prádelně Dobrého pastýře jako údržbář.
Marina také vzpomíná, jak jednou rozbila hrníček a jedna z řádových sester, jíž dívky přezdívaly Hitler, se rozhodla, že ji naučí opatrnosti. „Uvázala mi na tři dny kolem krku řetěz a musela jsem jíst z podlahy. Pak jsem si musela kleknout na kolena a odříkat: ,Prosím Všemohoucího Boha o odpuštění, Panu Marii o milost a své nejbližší o odpuštění za špatný příklad, který jsem jim dala.‘“
„Na zádech mám pořád stopy po bití,“ mluví o jiné sadistické jeptišce Maureen Sullivanová, „její pomocnice vás držely vleže, zatímco ona vás bila velkým páskem. Bylo mi jedenáct.“
„Zatímco my jsme byly o čaji, chlebu a škvarkách, ony se měly dobře. Pamatuji si, jak nás mučily tím, že když jsme byly všechny hladové, cítily jsme vůni hovězí pečeně a vařeného kuřete, která se nesla z místnosti, kde jeptišky jedly. Byl to způsob, jak nás ponížit, urazit,“ říká Maureen Sullivanová.
Jeptišky měly jasný cíl. Připravovaly nešťastnice, jež se jim dostaly do rukou, o integritu, osobnost, důstojnost a vlastně o život. Minimálně u 988 žen, jejichž hroby byly nalezeny kolem prádelen, se jim to podařilo doslova.
Ostatky v septiku a náhodně nalezené hromadné hroby
Existence azylů byla málo známa až do roku 1993, kdy sestry Panny Marie Milosrdné prodaly po neúspěšných burzovních operacích svůj klášterní pozemek v Dublinu. Obsahoval však masový hrob, v němž byly pozůstatky 133 chovanek. O náklady na likvidaci hrobu se podělily sestry s developerem, takže exhumaci nebylo možné utajit. Později bylo nalezeno ještě dalších neevidovaných 22 těl.
Řádové sestry neměly nejmenší slitování ani s dětmi, jež přišly v prádelnách na svět. Kvůli tomu, že se narodily „padlým ženám“, jim odepřely i pohřeb a končily v septiku, který byl přeměněn v hromadný hrob. Právě v něm byly objeveny v roce 1975 ostatky dětí, když se pod dvěma chlapci, kteří si na místě hráli, propadl beton nad jímkou.
Svět se dozvídá detaily z Magdaleniných prádelen
V únoru 2013 irský premiér Enda Kenny vyjádřil lítost nad minulostí žen, jež v Magdaleniných prádelnách trpěly násilím a zneužíváním. Tyto instituce podle něj reprezentují „kruté a nekompromisní časy Irska“. Otrocké podmínky, za nichž pracovaly zadarmo od rána do večera, poodhalila zpráva speciální vyšetřovací komise. Premiér také uznal, že 2124 žen bylo v církevních zařízeních uvězněno na základě rozhodnutí státní správy.
Fakt, že vláda o existenci Magdaleniných prádelen, kde žily ženy v podstatě v otroctví, věděla, je z dnešního pohledu, kdy se odhalují zrůdnosti, které se děly, naprosto neuvěřitelný. Důkazy jsou všeříkající.
Prádelny byly velmi výnosné. Bodejť by ne, vždyť církev ženám nic neplatila a jeptišky mohly stanovit pro hotely a nemocnice, pro něž také jejich chovanky praly a žehlily, naprosto nekonkurenční ceny. Celá věc se probírala v parlamentu, a vláda proto nemůže popřít to, že o celé situaci dlouhé roky velmi dobře věděla.
Život žen v krutých podmínkách Magdaleniných prádelen poodhalil v roce 2002 film Petera Mullana Padlé ženy (The Magdalene Sisters). „Nejotřesnější vzpomínky jsem ve filmu neoživil, bál jsem se, že by byly pro diváka příliš odpudivé,“ uvedl režisér. Realita byla tisíckrát horší, potvrzovaly při uvedení filmu ženy, které internaci přežily. Přesto drsný popis praktik, k nimž v prádelnách běžně docházelo, naprosto šokoval veřejnost.
Osmnáct měsíců strávila v dublinské prádelně zpěvačka Sinéad O’Connorová, která sem byla ve věku 15 let umístěna za záškoláctví a krádeže. Drastická zkušenost z útulku byla jednou z příčin jejích otevřeně protikatolických postojů.
Závěrem všeříkající a velmi silná slova Mary Norrisové, jež také prošla zkušeností s tvrdou dřinou v jedné z osmi prádelen rozesetých po celém Irsku.
„Když už církev řekne litujeme, znamená to: Litujeme, že se na to přišlo.“
