Budapešť založila v minulém století Klub smíchu. Chtěla tak zastavit hromadnou vlnu sebevražd
Maďarská metropole byla sice i ve 30. letech 20. století magnetem pro turisty z celého světa, ale pověst rozhodně neměla nejlepší. Přezdívalo se jí hlavní město sebevražd a místní logicky nechtěli, aby tahle přezdívka Budapešti zůstala. Založili proto bizarní Klub smíchu, který měl občany opět naučit radosti ze života.
Míra sebevražd ve městě byla tehdy opravdu veliká, přičemž většina lidí si pro ukončení života vybírala dobrovolné utopení v Dunaji. Na okrajích řek proto ve dne v noci hlídkovaly policejní lodě. Média pak brzy našla vysvětlení tohoto smutného fenoménu. Obětního beránka učinila z písně Szomorú vasárnap, kterou možná znáte pod anglickým jménem Gloomy Sunday (Smutná neděle). Ta prý měla působit na lidi tak depresivním dojmem, že si po jejím poslechu okamžitě vzali život.
Senzační zprávu převzala média z celého světa a toto vysvětlení tehdejší situace je dodnes velmi populární. Gloomy Sunday je pak známá jako píseň sebevrahů či vražedná píseň. Stojí ale za to, abychom se na tento případ podívali trochu blíže. Autorem textu k písni byl totiž jistý László Jávor, který byl shodou okolností rovněž reportérem místních novin. A co čert nechtěl, zrovna a jen Lászlóvi se podařilo při osmi různých příležitostech najít noty Smutné neděle přímo vedle mrtvého těla sebevraha.
Plátek, ve kterém Jávor pracoval, pak kupodivu opakovaně označil píseň za důvod tehdejších sebevražd a udělal z něj díky tomu obrovský hit. Ze skladby, kterou turisté v budapešťských barech jen marně vyžadovali po místních klavíristech. Nikdo ji totiž ani neznal. Čemuž se nelze divit, když v první vlně sebevražd neexistovala ještě ani studiová nahrávka této písně. Přesto se ale nakonec vžilo přesvědčení, že by se veřejnost měla před Gloomy Sunday chránit.
A obranou měl být mimo jiné právě i Klub smíchu. Provozoval ho profesor Jenö a hypnotizér Vincze. Účtovat si měli v přepočtu až 500 dolarů, což na tehdejší poměry určitě nebylo málo. Za své peníze měli být účastníci speciálních kurzů schopni během 6 týdnů napodobit dokonalý úsměv tehdejšího prezidenta USA Roosevelta. O něco levněji pak vyšel úsměv Mony Lisy. Ten byl prý ale těžší, takže provozovatelé doporučovali investovat do Roosevelta. Že provoz bizarního klubu rovněž nebyl úplně „košer“, si jistě domyslíte sami.
