Židovští uprchlíci na palubě zaocenánského parníku St. Louis

Židovští uprchlíci na palubě zaocenánského parníku St. Louis Zdroj: Universal History Archive

Jmenuji se Max a zabili mě v Sobiboru. Na Twitteru ožily oběti holocaustu, které USA odmítly přijmout

Tereza Stonišová

Loď, která proslula pouze jednou cestou. I tak je známý zaoceánský parník St. Louis, který v roce 1939 pod vedením kapitána Gustava Schrödera odplul do Spojených států. Na palubě měl na 973 pasažérů, většina z nich byli židovští uprchlíci, kteří odplouvali do USA, aby se zachránili před smrtí v koncentračních táborech. Spojené státy však loď odmítli nechat zakotvit. Židovské uprchlíky v USA nechtěli.

Tyto oběti nyní pomyslně ožívají na twitterovém účtu, díky němuž si má širší veřejnost jejich osudy připomenout. Jejich tweety jsou psané v ich formě, jakoby skutečně mluvili. Ke každému tweetu je přiřazena příslušná fotografie. Účet tak vyvolává velmi silné emoce. Což byl také cíl jeho tvůrce, Američana Russela Neisse.

Loď nejprve zamířila na Kubu. Židovští uprchlíci měli dopředu zaplaceny a řádně vyřízeny platná víza, tehdejší kubánská vláda je však přesto odmítla přijmout. Nemohli se do země dostat ani jako turisté.. Kuba z původně zamýšlených zhruba dvou set azylantů přijala pouhých 28. A tak parník pokračoval ve své plavbě dál. Část uprchlíků přijala Velká Británie, USA je přijmout odmítla. Když se loď vrátila do Evropy, uprchlíky čekal osud, před nímž se snažili uniknout. Na 280 jich zahynulo ve vyhlazovacích táborech Osvětim – Březinka a Sobibor.

Podle zaoceánského parníku vzniklo dokonce několik uměleckých děl – ať už stejnojmenná opera či film Pouť zatracených z roku 1976 v režii amerického režiséra Stuarta Rosenberga.