Pes ve střídavé péči: Jak to vypadá, když o domácím mazlíčkovi rozhoduje soud?
Páteční Právo otisklo příběh Andrey a Martina, dvou dnes již bývalých manželů. O jejich vztahu se toho z článku moc nedozvíme. Po pětiletém manželství se rozhodli, že svůj vztah ukončí. Děti neměli, na penězích se dohodli, potud tedy poměrně běžná věc, která dnes již nikoho nepřekvapí.
Jenže tenhle rozvod přece jenom měl, stejně jako už nezanedbatelné množství jiných pří, jeden malý chlupatý háček. Tím se stal společný desetiletý pes, kterého chtěli oba partneři tak moc, že o něm nakonec musel rozhodovat soud. Ten nakonec celou věc vyřešil ke spokojenosti obou stran střídavou péčí, která se realizuje po týdnu.
Deník se bohužel nezmiňuje o tom, zda byla faktická úprava střídavé péče, kterou jsme doposud znávali pouze ze soudních sporů týkajících se výchovy a výživy nezletilých dětí, dovedena do úplné dokonalosti. Rozhodoval soud o tom, s kým bude pes trávit Vánoce, kde bude na Nový rok, jak bude probíhat styk během Velikonoc a jiných svátků? Budou na jeho výživu přispívat oba jeho majitelé stejně? A jak to bude s veterinární péčí? Které zákroky jsou ještě v pořádku a ke kterým už budou muset dávat souhlas oba majitelé, případně (pokud se nedohodnou) za ně bude opět rozhodovat soud?
Někomu to celé může znít legračně, jinému zajímavě. Bezesporu je ale skutečnost, že se o styku se psem rozhoduje vlastně podobně, jako kdyby šlo o styk s dítětem, hodně smutná. Něco to totiž vypovídá o stavu společnosti, ve které žijeme. Zmíněný případ totiž přestává být výjimkou, nebude trvat dlouho a podobné soudní spory budou naprosto normální.
To, že je (nejen) partnerský vztah zejména o umění společné komunikace, do nás psychologové doslova hustí horem dolem už několik let. Přesto když dojde k problému, nejsme schopni nalézt společnou řeč a soudy za nás rozhodují o kdejaké prkotině. Nechci teď nijak urážet pejskaře či milovníky jakýchkoliv jiných zvířat. Sama jsem pejskař tělem i duší a pro svá zvířata toho obětuji poměrně dost, a tak vlastně mám pochopení pro situaci, kdy zvíře chtějí oba dva partneři natolik, že se nedokáží dohodnout na tom, u koho vlastně bude žít. Nějak si ale ani nechci představit situaci, že bych jednou dávala k soudu podání týkající se úpravy styku se psem a že bych byla veřejnou mocí nucena k tomu, abych dodržovala společné lhůty ke styku. Nedej bože, aby mi kvůli tomu hrozil výkon rozhodnutí.
Psi jsou naprosto samozřejmými společníky našich životů. Jenom během dneška jsem na jednoho narazila v prodejně s oblečením a na druhého, jehož bílou bundičku s hnědou kožešinkou jsem mu mohla leda tak závidět, v kavárně. Nikomu (a ani mně) to nepřišlo divné či v nepořádku. Psi jsou našimi přáteli, často povýšili do role dětí. Opravdu ale ta role může být taková, že ji bude možno přirovnávat ke sporům rodičů o dítě?
Divíme se, že soudy pracují pomalu. Máme k tomu ale vůbec důvod, vezmeme-li v potaz, že soudců je málo a že musí řešit i případy, kde by opravdu měla stačit normální lidská domluva? Na druhou stranu, co kdyby šlo o vašeho Alíka? Dokázali byste se dohodnout, nebo byste byli ochotni „hnát to klidně třeba až do Štrasburku“, jak je to dnes populární?
Každý rok vzniká obrovské množství nových právních předpisů, které má sloužit k tomu, aby se nám na světě žilo líp. V pravém smyslu slova tento legislativní průjem, promiňte mi to slovo, vede nejen k neuvěřitelné legislativní džungli, ale i k tomu, že přestáváme být schopni řešit věci sami – citem a selským rozumem. Přestáváme se namáhat hledat řešení a na všechno si bereme advokáty (v horším případě neděláme vůbec nic a pasivně čekáme, až se to nějak vyřeší samo, třeba deus ex machina), kteří za nás tu lapálii vymyslí tak, aby to pro nás dobře dopadlo. Mají to koneckonců většinou docela dobře zaplaceno.
