Nostalgie po životě v SSSR: Nejsou sirky, máslo ani škrob, ale vodka je vždycky!
Téměř všechny země bývalého socialistického bloku zažily v posledních letech boom nostalgického vzpomínání na časy minulé. Česká televize slavila před pár lety velký úspěch s pořadem Retro, v Berlíně je Muzeum NDR permanentně narvané k prasknutí. Zatímco generace současných padesátníků se dnes melancholicky vrací především k protirežimní revoltě 80. let a roku 1989, které si připomíná u Hřebejkových filmů, vztah starších generací k socialismu je daleko komplikovanější. Jinak tomu není ani v současném Rusku.
Dobu tzv. rozvinutého socialismu však v Rusku paradoxně neopěvují starší ročníky, jež si ještě pamatují poválečnou bídu, ale lidé, kteří v socialismu prožili maximálně deset let života, nebo se dokonce narodili až po rozpadu Sovětského svazu.
Na ruském internetu se v posledních letech množí webové stránky a účty sociální sítě VKontaktě, kde lidé projevují ke starým časům nekritický obdiv: „V Sovětském svazu bylo všechno! Žili jsme v nejlepší zemi na světě, ostatní státy si nás vážily a vyráběli jsme jen zboží nejvyšší kvality.“
Ódy na SSSR jdou mnohdy tak daleko, že se lidé nezdráhají idealizovat nejen propagandou podporovanou fasádu režimu, ale i její odvrácenou tvář. Někteří tak s povděkem kvitují i fakt, že kožená bunda se dala pohodlně ušít z několika desítek párů starých boxerských rukavic nebo že diametr sovětských cigaret byl 7,62 milimetru, takže se továrny na cigarety mohly v případě potřeby rychle přeorientovat na výrobu munice.
Pokud opomeneme brutalitu a zvrácenost režimu, jež „melancholici“ zcela bezostyšně ignorují, a zaměříme se jen na materiální blahobyt sovětských občanů, obrázek se během chvíle začne povážlivě měnit. Spisovatel Igor Dědkov v 70. a 80. letech zachycoval reálný život v provinčním městě Kostroma, vzdáleném asi tři sta kilometrů severovýchodně od Moskvy:
- Rok 1977 – výročí Velké říjnové socialistické revoluce — v obchodě není mýdlo a bonbóny. Maso, uzenina a sádlo došly dávno, nikdo se tomu nepodivuje. Taky není káva, místo toho se pije náhražka z ječmene – pít se dá, ale nemá žádné účinky. V podnicích se vybírá sedm až osm rublů na oslavy revoluce.
- 1980 – svazek ředkviček stojí na trhu osm kopějek, jablka čtyři rubly. Nejsou slanečci, nikde v okolí nejsou sirky, máslo ani škrob a kefír zmizel skoro úplně, ale vodka je vždycky.
- 1981 – na setkání s místním úřadem se jedna žena zeptala, dokdy se v Kostromě bude prodávat mléko se sníženým obsahem tuku. Úředník odvětil, že navždy. Výjimky se dělají jen pro velká města.
V 60. letech se nejen v Sovětském svazu objevil fenomén tzv. potravinových objednávek neboli podpultového zboží. Těžko říct, jak šla logika systému dohromady se socialismem opěvovanou rovností, přesto na něj spousta lidí opět vzpomíná pozitivně.
Podle výzkumu antropoložky Anny Kuškové lidé nevnímali podpultové zboží jako milodary, ale privilegium. Jedna z respondentek uvedla: „Vláda se o svoje pracující starala. Chtěla je povzbudit, aby nemuseli běhat za pytlíkem hrášku... Majonéza, hrášek, toho všeho byl nedostatek, ale někdo někoho vždycky znal. Vztah k občanům byl tehdy daleko lidštější, než je dnes.“
S uměle budovaným patosem pospolité socialistické společnosti podle sociologů zmizel pro mnohé i pocit jistoty. Rozdíly v prožívání každodennosti v Sovětském svazu byly zanedbatelné, proto je pro spoustu lidí dodnes jednoduché sdílet mezi sebou relativně stejné vzpomínky. Velkou roli v jejich kladném hodnocení samozřejmě hraje fakt, že člověk bez ohledu na reálie doby přirozeně rád vzpomíná na dobu, kdy byl mladý a prožíval štěstí v osobním životě.
Proč ale život v socialismu vzbuzuje libé pocity v lidech, kteří jej nikdy nezažili, je větší záhada. Může se jednat o krátkodobý výkřik módy, jež se výrazněji nepojí s problémy současné ruské společnosti. Pokud by však sentiment trval delší dobu a sílil, bylo by více než zajímavé poohlédnout se po jeho kořenech.
