Průkopník kolorování zdokumentoval carské Rusko, pak utekl před bolševiky. Podívejte se na idylické fotografie Ruska v předvečer revoluce
Vystudoval chemii, studoval v Moskvě a v Paříži a stal se fotografem, jehož práci podporoval poslední ruský car Mikuláš II. Stal se průkopníkem kolorované fotografie, s jejíž pomocí chtěl zdokumentovat život v carském Rusku. Představujeme fotografa a inovátora Sergeje Prokudina-Gorského.
Prokudin-Gorský se těšil podpoře samotného cara, a tak jako jeden z mála měl možnost volně cestovat po rozlehlém samoděržaví a dokumentovat rozličné náměty. Objektem jeho snímků se stali obyčejní Rusové, vesničané, ale také krajiny, kostely a pravoslavní duchovní. Jeho ambiciózní projekt měl sloužit jako učební pomůcka pro školáky, kteří se díky němu měli seznámit se životem a kulturou ve své rodné zemi.
Plán Prokudina-Gorského vznikl těsně po revoluci v roce 1905. Po Rusi pak cestoval mezi lety 1909–1915, během nichž snímky vznikaly. Naprostá většina snímků tak vznikla doslova v předvečer zlomového roku 1917, kdy se během jednoho léta odehrály v Rusku dvě klíčové revoluce. Výsledky té bolševické a následně pak ruská občanská válka určily směřování země na další desítky let. Fotograf tak nevědomky zachytil de facto mizející svět, který pak od roku 1917 procházel razantní přestavbou.
Zvláštností těchto fotografií, jež je činí unikátními, je nejen doba, která je na nich zachycena, ale také technologie, jež byla na svou dobu zcela inovativní. Snímky jsou totiž zachycené na tři různé skleněné destičky, různě barevné. Po jejich propojení pak vznikl jeden kolorovaný snímek, kterému se dařilo ukázat snímky v realistických barvách. Barevná fotografie na papír se v té době ještě vůbec nepoužívala.
Prokudin-Gorský měl k dispozici vlak, v němž byla zřízena temná komora. Během hodin strávených na cestách si tak mohl nerušeně vyvolávat nasnímané fotografie. O své technologii fotograf pořádal také mnohé přednášky, sám na inovaci také přišel díky několika svým předchůdcům, kteří fotografovali obdobně. Svou metodu však ruský fotograf vylepšil a chtěl, aby se o ní dozvěděli i další zájemci o fotografii. To se mu také povedlo, jeho metodu, již si také nechal patentovat, pak využívaly desítky jeho následovníků.
Fotograf se po bolševické revoluci z Ruska odstěhoval. Žil pak v exilu až do konce života, střídavě v Norsku, Anglii a nakonec se usadil v Paříži. Jeho práce během jeho života nijak zvlášť nezaujala – až po jeho smrti (zemřel ve věku 81 let v Paříži, kde je pochován na ruském hřbitově) se o jeho dílo začali zajímat odborníci. Jeho snímky pak vzbudily zájem a byly předmětem několika dražeb. Rozsáhlá kolekce jeho fotografií čítající na 2 tisíce negativů, která je částečně ve vlastnictví několika světových muzeí, je převážně v rukou soukromých sběratelů.
