Královna pařížských leseb Natalie Cliffordová Barneyová milovala básnířky, malířky i tanečnice
Spisovatelka a organizátorka pařížského kulturního života první půli 20. století Natalie Cliffordová Barneyová (1876–1972) dávala, pokud jde o romantické vztahy, přednost ženám a vyznávala polyamorii, což i ve svobodomyslném městě nad Seinou bylo trochu příliš. V jejím salonu na pařížské Rue Jacob se po šedesát let scházela umělecká smetánka celého světa, britští modernisté si tu podávali dveře s francouzskými symbolisty a americkou ztracenou generací.
Natalie Barneyová se narodila roku 1876 v Daytonu jako dcera bohatého dědice z rodiny železničních magnátů Alberta Clifforda Barneyho a krásné a nezávislé malířky Alice Pikeové, dcery židovského lihovarníka a štědrého mecenáše umění. A zatímco Nataliina o tři roky mladší sestra Laura se stala filantropkou a jednou z nejhorlivějších amerických šiřitelek obskurního náboženství bahá ̓ismu, Natalii to táhlo ke knihám.
Lásky jedné plavovlásky
Z viktoriánských Spojených států vzdělaná a oduševnělá Natalie utekla do Paříže, kde na bále jako třiadvacetiletá zahlédla slavnou tanečnici z Folies Bergère a vyhledávanou kurtizánu Liane de Pougyovou a zbláznila se do ní. Oděna do uniformy pikolíka se vloudila do domu Pougyové s tím, že je poslíčkem lásky vyslaným Sapfó, legendární básnířkou z ostrova Lesbos. Následný vášnivý románek těch dvou sice netrval dlouho, ale román z toho byl: napsala ho Pougyová, jmenuje se Sapfická idyla, vyšel roku 1901 a popisuje do podrobností skandální vztah, i když s fiktivními jmény protagonistek. Kniha vzbudila senzaci. Naopak Barneyové vlastní epistolární román o té nebezpečné známosti, Dopisy mé známé, nikdy nevyšel. Přesto: ještě jí nebylo třicet, a už se o ní píše v knihách jako o skandální, neblaze proslulé lesbě.
Feministka, pacifistka a polyamorička Natalie Barneyová s oblibou udržovala paralelní vztahy a pyšnila se tím, že se s každou ze svých milenek rozešla v dobrém (to, že se s ní přitom ony občas rozešly ve zlém, pomíjela). Její dětskou láskou byla rusovlasá propagátorka řeckého divadla a folkloru Eva Palmerová, tragicky pak dopadl milenecký vztah s oduševnělou básnířkou a hédoničkou Renée Vivien i románek s neteří Oscara Wildea Dolly Wildeovou. Té platila o dvacet let starší Natalie Barneyová živobytí i (marné) pobyty v léčebnách – Dolly byla alkoholička závislá na heroinu a roku 1941 se předávkovala hypnotiky. Spisovatelčiným životem se mihla i exotická arménská tanečnice, herečka a literátka Armen Ohanianová. Okatá spisovatelka šlechtického původu Élisabeth de Gramont, přezdívaná pro podporu socialismu Rudá vévodkyně, pak fatálně poznamenala Barneyové více než půlstoletí trvající vztah s americkou malířkou Romaine Brooksovou.
Natalie Barneyová byla mistryní aforismů a bonmotů; napsala dvě desítky knih, mnohé další inspirovala a v některých hraje přímo hlavní roli. Přečtěte si třeba Ladies Almanack, Dámský almanach, z pera bisexuální spisovatelky a průkopnické novinářky Djuny Barnesové nebo Studnu osamění, v češtině hned šestkrát publikovaný román transsexuální britské spisovatelky Radclyffe Hallové z roku 1928, v němž Natalie hraje sebe samu. Její literární salon byl totiž svého času jedním z nejvyhlášenějších v celé Paříži – přicházel do něj mimo jiné italský básník (a nacionalista a přítel Mussoliniho) Gabriele d´Annunzio, půvabná a kontroverzní (nejen proto, že otevřeně bisexuální) prozaička Colette, americký básník a překladatel (a propagátor fašismu) Ezra Pound, symbolisté Paul Valéry a Paul Claudel, Gertrude Steinová, T. S. Eliot, po válce i Alice B. Toklasová a příležitostně Truman Capote, nahá tu tančila samotná Mata Hari… „Má představa byla, že by se Francouzi a Američané a Angličané měli setkávat – a překládat díla těch druhých, jak to jen jde,“ vysvětlovala Natalie Barneyová v televizním interview z roku 1962.
Více si o Natalii Barneyové přečtěte v rubrice Femme fatale s bohatou fotogalerií v tištěném Reflexu č. 12/2017.
