Benátský palác a všechny jeho divy: Orgie a umění na břehu Velkého kanálu
V letošním roce se v italských Benátkách koná v pořadí již 57. bienále, oslava současného umění, na němž v minulosti debutovaly téměř všechny umělecké hvězdy světového formátu. Výstava byla otevřena v sobotu a potrvá až do 26. listopadu. Pro turisty okupované město to znamená nejen extra dávku nenasytných cizinců, ale také příležitost k ohlédnutí za jedním z nejdůležitějších ročníků, který se odehrál v roce 1948, tedy téměř před sedmdesáti lety. Jeho jasně zářící hvězdou byla americká extravagantní mecenáška umění Peggy Guggenheimová, jež do Benátek přivezla svou slavnou kolekci moderního umění. Na břehu Velkého kanálu si u té příležitosti koupila palác, kde žila dalších 30 let.
Jednopatrový Palazzo Venier dei Leoni neoplývá honosností okolních benátských paláců. Rodina Venierů dala pokyn k jeho výstavbě v polovině 18. století, brzy jí však došly peníze, a tak ze zamýšleného pětipatrového sídla zbylo jen přízemní torzo přezdívané místními „nedokončený palác“. Přesto se budova, ve které dnes sídlí pobočka Guggenheimova muzea, pyšní bohatou historií.
V roce 1910 ji objevila mladá italská aristokratka Luisa Casatiová, jež se rozhodla z chátrajícího domu vykřesat potenciál a prezentovat jeho prostřednictvím svou výstřednost. Interiéry byly rychle zaplněny sklem, mramorem a zlatem. Na zahradě našli svůj domov papoušci, opice a gepard Garbi, který Luisu po Benátkách všude doprovázel.
Jeden z Luisiných opulentních večírků dokonce skončil až na náměstí svatého Marka, jež si na celou noc pronajala. Ačkoliv zůstala Luisa Casatiová pouhým fenoménem své doby a poté, co v roce 1931 zbankrotovala, Benátky na ni rychle zapomněly, přispěla ve své době ke slávě tehdy mladého Bienále i ona. V roce 1914 tvořilo část expozice pět jejích portrétů namalovaných slavnými dobovými umělci.
Novou obyvatelkou Venierského paláce se v roce 1936 stala manželka anglického šlechtice Doris Castlerosseová. V domě na břehu Velkého kanálu nezavládl poklid ani tentokrát. Mezi Dorisiny milence patřili fotograf Cecil Beaton, Winston Churchill, který namaloval tři její portréty, i Churchillův syn Randolph.
Příliš velká fluktuace význačných gentlemanů v Dorisině ložnici jí v Británii zavřela mnohé dveře, a proto se rozhodla znovu začít v Itálii. Štěstí jí ale nepřinesly ani Benátky. V roce 1942 se v Americe dopustila trestného činu, když se pokusila prodat diamanty, aby měla z čeho pokrýt náklady na cestu zpět do Anglie, a o několik měsíců později spáchala v londýnském hotelu Dorchester sebevraždu.
Nejtrvalejší a nejpozitivnější stopu však na Venierském paláci zanechala jeho poslední významná majitelka: Peggy Guggenheimová. Bienále roku 1948 představovalo pro Itálii jedno z prvních poválečných nadechnutí. Po dlouhých letech fašistické diktatury, jež výtvarné umění a velmi výrazně také například film uvrhla do éry stagnace, se do země vrátila avantgarda.
V čele radostného průvodu stála americká dědička Peggy Guggenheimová, která do Benátek přivezla sbírku permanentně vystavenou v New Yorku pod názvem Umění tohoto století. Součástí kolekce byly práce Jacksona Pollocka, Pabla Picassa nebo Salvadora Dalího.
Stejně jako Doris sem Peggy utekla před svou vlastní pověstí. Její galerie byla v Americe 40. let považována za výstřelek zbohatlice, jenž nebyl hodný opravdové pozornosti. Zdvižená obočí vzbuzoval také Peggyin nekonvenční sexuální život, jímž se netajila ani ve středním věku. Mezi její milence patřili Samuel Beckett, Marcel Duchamp i Max Ernst, jehož ženou se ve 40. letech na krátkou dobu stala.
Ve Venierském paláci zůstala Peggy žít až do své smrti v roce 1979. Často byla vídána na projížďce ve své osobní gondole. Stárnoucí ženě s nechvalně proslulým velkým nosem, pestrobarevnými slunečními brýlemi a dvěma psíky na klíně se začalo přezdívat „poslední velký dóže“. Na léto otevírala celý dům návštěvníkům, kteří dle libosti vpadali do soukromí Peggyiných hostů, aby v jejích pokojích zhlédli slavnou sbírku. Venierský palác se stal postupem času hlavní benátskou atrakcí a zajistil tak městu místo na mapě světových metropolí moderního umění.
